Rozhodne nevzpominam nostalgicky, jestli to bylo mysleno na me. Najezdy agresivnich frustratu “do prirody” - tedy k nam pred barak - mne uprimne desily. Stejne tak agrese nekterych lidi vuci ostatnim - at uz proti rouskarum, bezrouskarum nebo lekarum, byla uplne silena. Dodnes je mi z tech “partyzanu” ktere znam, uplne zle, i kdyz uz se davno chovaji celkem normalne.
Deti to zvladly celkem v pohode, vlastne z toho docela tezily - mely hodne dobre online vyucovani a naucily se velmi slusne jazyky. Nekteri jejich vrstevnici, zejmena ti z ruzne porouchanych rodin, to vsak osklive odnesli a skoncila i mnoha pratelstvi. Dcera mela asi 7 let sen o budoucim zamestnani, kteremu podrizovala hodne, ale ktery velmi rychle prehodnotila, kdyz videla, jak se lidi chovaji k jeji vysnene profesi (chtela byt lekarka, ale uz by brala maximalne patologii).
Misto abychom sedeli doma v pyzamu a nadavali, holt jsme zmenili zivotni styl a snazili jsme se prezit a vzit si z toho to pozitivni. Dodnes me mrzi, ze jsem se tehdy malo ucila (na rozdil od deti), a ze jsem treba nevyuzila situace treba ke zmene profese, zvyseni kvalifikace, nebo tak neco. Jo a kdyz to slo, tak jsme samozrejme cestovali (a dodrzovali opatreni).