Moje matka je fajn žena, sebevědomá, emancipovaná, rozumná... ale občas sahám hodně hluboko do zásob své trpělivosti, když vypustí nějakou repliku.

Před chvílí jsme si volaly, já říkala, že zrovna dávám prádlo na sušák a ona na to:" Tak SI pověs prádlo." Případně, když se dozví, že jsem sama doma, tak to glosuje:" No, to Si uklidíš, co?". Když jsem si třeba postěžovala, že jsou děti nemocné, nevyspala jsem se ( hlídání jsem mívala velmi sporadicky) : " Jsi matka, to musíš vydržet."

Přemýšlím, kde se to v ní bere. sama byla bez babiček ( jedna 150 km, druhá nemocná a neochotná), táta měl spoustu svých koníčků a žil hodně prací, tak domácnost ležela na ní a bylo vidět, že jí to občas pěkně štve. A mě těmihle poznámkami vlastně posílá do stejné pozice.

O tchýni ani nemluvím, ta má představu, že bych měla být manželovi a dětem 24/7 k dispozici a jen plnit jejich přání a rezignovat na vlastní život.

Máte to někdo v rodině podobně?