To máš jistě pravdu a je fajn si to předem rozmyslet.

Ale - touha po dítěti je velmi specifická věc. Když ji opravdu cítíš, tak jde stranou téměř cokoli. To, jestli nakonec vyhraje, i přes tu touhu, rozum, je už věc druhá.


Už jsem to psala - já osobně jsem měla dobu asi 3-5 let, kdy jsem velmi ukecávala, přemlouvala, vysvětlovala, prosila muže, abychom to druhé dítě aspoň zkusili - přesně s tím, třeba to ani nepůjde, ale aspoň jednou nebudeme litovat... Když to rozhodne příroda za nás a dítě nám "nedá", tak ho nutit do žádných umělých pokusů nebudu. Dokonce jsem v duchu zvažovala i to, že se s ním (jinak skvělým otcem mého dítěte) rozejdu... a samozřejmě mě blesklo hlavou i to, jestli by to nešlo "nějak zařídit" formou "nějaké nehody". To, že nakonec vyhrál rozum a dala jsem přednost své slušnosti, stabilnímu vztahu a celé rodině pro své už existující dítě, je druhá věc. Ale ta potřeba a touha byla prostě silná - však ta vede jiné páry k těm nepříjemným procedurám umělého oplodnění, adopcím, pořizováním si dětí i s náhodnými známostmi a někdy i k únosům...

Když opravdu po dítěti toužíš a muž je pro, tak prostě nehledáš, proč to nejde.

Zatím spíš racionálně zvažuješ, jestli jo nebo ne. A tam skutečně roli může hrát leccos. Klidně i to, že máme moc malý byt.

Ale dávala bych si velký pozor s tím, abych svému muži neřekla - já bych dítě chtěla, ale ty už jsi starý, tak nic. Aby ti pak neukázal, že není starý a nepořídil si to dítě s nějakou mladicí .

mě, kdyby někdo ve 42 letech ( a to nejsem chlap) řekl, že jsem stará, tak ho pošlu velice rychle někam... Je pravda, že dneska mi to muž občas v žertu řekne (něco v tom smyslu - no jo, na to ty už jsi stará, přece...) a já mu na to říkám - a ty furt o 9 let starší Ale to je spíš těmi puberťáky kolem - to připouštím , že na spoustu věcí už stará opravdu jsem