Ropucho, já jsem v souvislosti s prvním početím byla plná zvláštní vděčnosti (k něčemu neurčitému někde nahoře nad námi), měla jsem v tu chvíli ráda svoje tělo, že to dobře dává, že na tom utz je ta fazolka s bušícím srdíčkem, byl to moc hezkej první trimestr, teprve v průběhu čtvrtého měsíce jsme to řekli okolí, a bylo moc příjemný, mít tu informaci jen sami pro sebe...
Další nával vděčnosti a přijetí života jako takového následoval po porodu, když dítě prospívalo, a já žasla nad tím, že moje tělo (které jsem nikdy neměla moc ráda) stvořilo miminko - a proto musí být dobré, jinak to nemůže být