"ale tu euforickou stránku věci ne. Zvlášť, když tam nejsou úplně jednoduché politické okolnosti, o co komu šlo, takže to vysvětlování je složitější."


Půlko, to je pro mě hodně zajímavý náhled.
Moje vzpomínka je taková, že nikdo tehdy neřešil složité politické okolnosti, řešili jsme pouze, co komunisté udělají, jestli použijí sílu nebo ne.
Pamatuji, že dospělí se hodně báli, byli váhaví, zrazovali nás studenty, kteří jsme byli hrr a nepřipouštěli si nebezpečí.
Pamatuji, že nás hned v prvních dnech ve škole nahnali do tělocvičny a zkoušeli nás zastrašovat. Po proslovu (ředitele nebo zástupce, už nevím, kdo tehdy mluvil) se zeptali, kdo přesto plánuje účastnit se dále demonstrací (měli tendence to zakázat a postihovat). Zvedli jsme ruce snad všichni, celkem bez váhání. Tím jsme "porazili" režim u nás ve škole, dále už se to valilo jako lavina.