Honzinovi sice nejsou ještě 4 a nemá sourozence, ale chodil statečně do našeho pelíšku každou noc. V podpaží medvěda a polštářek a už ho bral z pokojíčku do ložnice. Nechali jsme ho. Brali jsme to tak, že u nás si připadá v bezpečí a v teple u mamky a taťky. Spal střídavě pod dekou u mě a u manžela, jak bylo místo. Pak najednou přestal chodit ze dne na den, nebo spíš z noci na noc. Pravidelně jsem se budila v hodinu kdy chodíval a chodila kontrolovat co se děje jestli žije a dýchá. Manžel se mi smál, kdo se prý víc bojí jestli já nebo Honzík. Honzin od té doby je moc pyšný sám na sebe, protože jsme ho pochválili za každou noc strávenou v postýlce v pokojíčku a teď se budí s úsměvem a s radostí "jakej že je velkej chlap". Taky nám řekl, že jeho postýlka je (narozdíl od té naší rodičovské) kouzelná, protože tam vůbec nemůžou strašidla, která se bojí medvědů (má tři). Být vámi nechám vašeho chlapečka ať si to vyřeší sám, já vím, že noc strávená s dětskými kolínky vraženými do žeber není nic moc. Ale on vám to určitě vrátí jinak a jinde. Myslím, že tím, že má mladšího sourozence se bojí o svoje místečko a v té posteli u vás ho prostě má.
Dopřejte mu ten luxus být "malej", za celý život ho čeká tolik starostí... Přeji Vám hodně štěstí a klid na děti.