I já jsem měla podobný problém, který se u dcerky projevil po narození bratříčka, takže nejspíš souvisí se sourozeneckou žárlivostí. Při první epizodě jsem si myslela, že má dcerka zažívací problém a následovala dieta a utěšování, čímž jsem ji paradoxně utvrdila v tom, že si zvracením přitáhne moji pozornost. Při druhé epizodě jsem zbystřela, jelikož začala zvracet po tom, co jsme se s babičkou mazlily s jejím bratříčkem. Pak se ten den pozvracela ještě třikrát. To už bylo na slunce jasné, že to dělá schválně, tak jsem jí domlouvala, ale zbytečně! Když se pozvracela naposled, to už jsem velmi zvýšila hlas a musela jsem dcerce naplácat na zadek s tím, že tento způsob chování na mě neplatí a zdůraznila jsem, že i když mám ráda oba dva stejně, že ONA je stejně moje jediná holčička, takže se nemusí bát, ale že blinkání je škaredé a nic tím nedosáhne. V tu ránu mě KONEČNĚ začala vnímat a poslouchat. Předtím na jakékoliv domlouvání a vysvětlování nereagovala. Pomohlo opravdu - ač na to vůbec nejsem hrdá - to naplacání na zadek a posléze vysvětlování. Vůbec mi není jasné, jak se dá s dvouletým dítětem diskutovat o pocitech a rozebírat jeho chování, jak doporučuje paní doktorka. Myslím, že rozumově na to dítě ještě nestačí a že občas se musí prostě plácnout na zadek. Zejména pokud se jedná o chování, které poškozuje zdraví dítěte, to jest i zvracení. Tolik můj názor.