Můžu napsat vlastní zkušenost. Na základní škole jsem byla také jedničkářka, vlastně jsem se vůbec nemusela učit a všechno šlo samo. A v tom byla možná potíž, protože když jsem přešla na gympl, ono už to samo nešlo, začala jsem nosit trojky a i když doma rodiče nikdy na známkách nelpěly, začala jsem mít ze školy úzkosti. Na rozdíl od Vaší dcery jsem se ale rodičům nesvěřila, začala jsem chodit za školu a už se to se mnou vezlo. Nakonec jsem se dostala do rukou psychologů i psychiatrů, pro mě bohužel až po dvou letech (ve třeťáku).
Nejlepší řešení pro mě bylo nechat školy a jít manuálně pracovat. Po dvou letech jsem si dodělala maturitu dálkově, udělala jsem si několik kurzů a dnes mám práci, která mě baví a je slušně placená.
Nedávno jsem byla u psycholožky "vyzpovídat se" a po letech to byl první člověk, co mi objasnil, že vlastně chyba nebyla ve mně, ale v rodičích, kteří se nezajímaly tak jak měly.
Doporučuji, navštivte s dcerou psychologa a hlavně nepodceňujte její strachy a úzkosti. Sama si pamatuji, že pro mě nastal nepřekonatelný problém jen do školy dojít, i když jsem věděla, že mi nehrozí žádná písemka ani zkoušení.
Předchozí