Měla jsem nutkání už na začátku na tebe zareagovat, ale pak jsem to nechala plavat, čas je drahý. Ale když vidím, že tu nikdo nemá pochopení, tak se hlásím, že přesně tak jsem to jako dítě prožívala - "Je to náš byt, rozhodujeme my." Měla jsem pocit, že jsem NIKDO, bez nároku na jakékoli rozhodnutí, ale pořád se po mě chtějí nějaké povinnosti. - A vážně jsem proto měla pocit, že cokoli tam udělám, dělám pro NĚ, ne pro sebe. A tudíž se mi nechtělo.
Vím, že to mysleli dobře a není to tak, že bych byla líná. Vím, že kdyby byla doma jiná atmosféra, kdyby se ke mně přistupovalo víc jako k někomu, kdo má k věci také co říct, že bych se prací ujala s radostí, chtěla bych jim pomoct. Jde o ten přístup k dítěti. Ale to se nedá vysvětlit tomu, kdo to buď sám neprožil, nebo se alespoň nedokáže do druhého vžít.