Pavel Kohout v sobotní MFD uvádí několik zajímavých důvodů, proč situace Romů v Čechách a na Moravě je mnohem složitější, než situace Čechů v sedmnáctém a osmnáctém století. Ti z Čechů, kteří se vzdali rodného jazyka, zůstali ve městech, splynuli s německým prostředím, a ti druzí byli zahnáni na venkov, do zubožených vsí, ne nepodobných dnešním cikánským osadám, a tam si udržovali svůj jazyk a vzpomínku na slavné předky. Pak se z této situace obrodili všestrannou energií, pílí a umem.
Situace Romů je dnes mnohem horší než Čechů a to proto, že Romové neměli své slavné: Přemyslovce, Karla IV, Husa, Žižku, Palackého, Němcovou a nakonec ne ani Masaryka. A odhaduje, že jim to bude trvat nejméně 100 let, než vytvoří vlastní vzdělanou elitu, která pak pozvedne celý tento národ.
Od Kohouta je sympatické, že přirovnává Romy k Čechům, byť je to v období dávno minulém. Nevyslouží si tím asi pochvalu oněch 75 % Čechů, kteří podle statistik Romy nenávidí. Stěží lze ovšem přijmout srovnání Čechů a Romů, jak je podává pan Kohout. Historie obou národů mu k takovému srovnání příliš mnoho důvodů nedává. Je to všechno jinak. Současná situace mezi Romy je už docela jiná, a řada argumentů a okolností nebyla zmíněna vůbec. Uvedu jen některé.
Chci prokázat, že situace je mnohem nadějnější, a že Česká republika má šanci zlepšit postavení Romů i jejich začlenění do společnosti mnohem dříve než za sto let. Za určitých příznivějších podmínek by tato doba mohla představovat jen období dvou generací.
Málokdo dnes v ČR ví, že už před válkou byly na jižní Moravě vytvářeny dobré předpoklady pro integraci Romů do venkovských společností. Romové se podíleli na zemědělské výrobě jako kováři, koňští handlíři, pomocní dělníci , podomní obchodníci a nejrůznější řemeslníci, jako kotláři, cínaři, korytáři. (Viz doktorská práce Jany Horváthové na MU v Brně: Integrace moravských Romů do venkovských společností). Bohužel celá tato nadějná populace byla zlikvidována během války v koncentračních táborech. Po válce se do uprázdněných prostor po Němcích, především průmyslových, a už ne na venkov, ale do měst, dostávali Romové nejčastěji z východního Slovenska. Ty teprve proces integrace čekal, a dodnes jsou s některými z nich potíže.
Romové mají i své slavné předky, pravda, takového kalibru jako ti čeští nejsou: Cinka panna,
ochránkyně Romů (něco jako pana orleánská), romský svatý Jimenez Malla, Jango Rheinhard, slavný muzikant a jiní modernější z řad romských vzdělanců.
Můj optimističtější odhad o době úspěšné integrace Romů vychází z poznání, že se přece jen za 20 let fungování demokracie některé věci ve vztahu mezi Romy a Čechy přece jen napravily, už se něco udělalo, a tvoří se docela nadějně romská elita, inteligence, lékaři, učitelé, právníci a inženýři. Je tu stát a Evropa, která programy integrace Romů podporuje, dokonce i finančně. To Češi v minulých staletích, kdy se probouzeli, neměli.
Pravda: Jsou tu ty geny o nichž se zmiňuje pan Kohout v souvislosti s neblahými zkušenostmi jeho dcery a jejich dvou osvojených romských synů, kteří to v pubertě nezvládli, podlehli „mocné roli genů“ a dostali se na šikmou plochu, vypadá to, že už nevratně. Mluví o neodolatelné síle genů, vypěstovaných mnoha generacemi, žijícími v odlišné společnosti. Toto tvrzení, jak Kohout poznamenává, páchne rasismem, a bylo by politicky korektní příliš geny nezdůrazňovat. Souhlasím, byť s výhradami. Znám přece své pappenheimské. Jsem taky Rom a je mi známo, že první zmínky o mé rodině někdy ze 17. století pocházejí z tak zvaných „smolných knih“. Geny nepochybně hrají svoji roli, ale ne tu, jakou jim přisuzuje pan Kohout.
Ale co s tím? V moji rodině, co si pamatuju, za 3 generace zpět, podobné problémy s „geny„ nebyly. Že by zkušenosti moravských Romů byly jiné než těch východoslovenských, kteří zde žijí již ve 3 generaci? Možná ano, možná ne. Je to otázka výchovy a řada jiných příkladů z rodin, kde si osvojily romské děti, ukazuje jiné výsledky, úspěšné.
Znepokojuje mne jiná věc: Romové postupem včleňování do společnosti ztrácejí hodně ze své identity. Především svůj jazyk Je to tisíciletý kulturní dorozumívací prostředek mezi Romy, který je stále živě používán díky izolaci, která dodnes panuje mezi Romy a majoritními obyvateli. Jakmile se tento stav bude měnit k lepšímu, bude se ztrácet i izolace mezi těmito dvěma etnicitami. To je nezbytná podmínka úspěšné integrace. Programy o eliminaci „vylučování“ Romů mi už zní v uších jako obnošená vesta, ale ve skutečnosti jsou stále neúspěšně naplňovány.
Budou-li však bariéry postupně mizet, a to budou muset, zmizí i potřeba dorozumívat se mezi sebou romštinou. Ten neblahý proces už začal, bohužel.
Také mnozí Romové, kteří získali vzdělání, ztrácí spojení s členy své komunity nebo nadále odmítají toto spojení udržovat, protože chtějí být už za vodou. Část potenciální romské inteligence je tak ztracena. To je zákonitý proces emancipace Romů a smutná daň, kterou Romové za ni zaplatí.
