Sofia Kovalevskaya se narodila v lednu roku 1850 v Moskvě. Její otec, Vasily Korvin-Krukovský, byl generál artilerie a jeho původ vede až ke králi Matyáši Korvínovi. Matka, Elizaveta Schubert, dcera vynikajícího matematika a vnučka významného astronoma byla německo-romského původu. Její IQ dosahovalo hodnoty 170.
Po narození prvního dítěte, holčičky Anny, rodina doufala, že druhé bude chlapec. Narodilo se ale děvče - Sofie, které na rozdíl od blonďaté sestry bylo snědé po romských předcích. Třetím dítětem byl syn. Kovalevskaya uvádí v knize svých vzpomínek, že dostávala ze všech dětí nejméně lásky a pozornosti od rodičů, proto více času trávila s guvernantkami a se strýcem, který s ní mluvil různých vědeckých tématech.
Děti vyrůstaly ve vesnici Polibino a dostávaly vzdělání doma. Sofie již v dětství projevila sklon k matematice a literatuře. Jednou, když probíhaly opravy jejich domu v Polibino a rodina objednala z Petrohradu tapety, se stalo, že na pokoj Sofie tapety nevystačily. Otec si vzpomněl, že v podkroví domu je schováno hodně dokumentů, mezi nimi i jeho univerzitní koncepty z diferenciálního a integrálního počtu. Stránky s koncepty se staly tapetami pro pokoj Sofie.
Kovalevskaya psala, že mohla hodiny stát a koukat na tyto stránky a hrozně jí to bavilo. Na začátku málo čemu rozuměla, ale časem již mohla pochopit jednotlivé části a některá místa znala nazpaměť. Později, když navštěvovala individuální přednášky v Petrohradu, učitel říkal: „Vy znáte všechno dopředu!“
Když jí bylo 14 let, přišla první dětská láska: k Dostojevskému, který byl zamilován do její starší sestry. Anna ho však odmítla a Fjodor Dostojevský je přestal navštěvovat. V tu dobu Sofie začíná projevovat zájem i o fyziku. Jejich soused, profesor fyziky Nikolai Tyrtov jednou donesl vlastní učebnici fyziky otci Sofie. Ta ji začala číst a příště, když se profesor u nich doma opět zastavil, zjistil, že se čtrnáctiletá Sofie naučila základům trigonometrie a rekonstruovala některé formule, a to vlastním způsobem. Profesor Tyrtov slečnu moc pochválil, nazval ji „novým Pascalem“ a doporučil jejímu otci, aby pokračovala ve vzdělání dál.
V tu dobu existovala pro ženy v Rusku jediná možnost jak dosáhnout vysokoškolského vzdělání - odjet do zahraničí, neboť univerzity v Rusku ženy nepřijímaly. Otec Sofie nechtěl nic slyšet o vědecké kariéře. Byl přesvědčen, že úkolem mladé ženy je najít finančně zajištěného manžela schopného ji zajistit.
Tenkrát bylo u mládeže v Petrohradu dost populární zařídit si fiktivní manželství. Takový pár totiž mohl vycestovat do ciziny i s rodinným příslušníkem. Tak to udělaly i sestry Korvin-Krukovské. V roce 1868 se Sofie vdala za mladého Vladimira Kovalevského (zakladatel evoluční paleontologie) a krátce po svatbě odjela spolu s manželem a svojí sestrou Annou do Heidelbergu. První léta manželství Kovalevských byla založena výhradně na kamarádství, avšak Vladimír očekával, že jednoho dne jeho láska k manželce bude opětována. Než se to však stalo, manželé se stihli pohádat a Kovalevsky se vrátil zpátky do Ruska.
Sofie se i nadále věnovala vědě. V Heidelbergu se mladá matematička stala místní celebritou, i když si na začátku musela vybojovat právo navštěvovat univerzitní přednášky.
V roce 1870 Sofie začíná studovat u předního německého matematika Karla Weierstrasse na Berlínské univerzitě a za čtyři roky studia vytváří tři významné vědecké práce, z nichž každá měla hodnotu doktorské disertace. V roce 1874 Göttingenská univerzita přidělila Kovalevské titul doktorky (Ph.D).
Sofie se vrátila k manželovi do Ruska, brzy jí umřel otec a narodila se dcera. Mladá matematička s titulem doktorky sotva mohla sehnat práci v oboru, zvláště v carském Rusku té doby, a proto se na nějakou dobu přestává zabývat matematikou a pokračuje v literární tvorbě.
Zkoušela beletrii, také psala divadelní recenze a vědecké články do novin. Dlouho však bez vědy nevydržela. Navíc se její manžel, namísto prosazování vlastní vědecké kariéry, pokusil uživit rodinu rychlejším a efektivnějším způsobem - podnikáním, leč to se mu nezdařilo. Sofie se sebrala a odjela zpátky do Evropy, tentokrát do Paříže. Tam se dozvěděla, že kvůli neúspěchům v podnikání a depresím její manžel spáchal sebevraždu. V jeho posledním dopise určeném bratrovi bylo: „Řekni Sofii, že veškeré moje myšlenky byly o ní a o tom, že jsem jí zkazil život, a toho hluboce lituji.“ Kovalevskaya se ze smrti manžela zhroutila.
Po čase se opět začala věnovat vědě, přednášela na nejlepších evropských univerzitách, říkali jí „královna matematiky“. Sofie dostala pětiletou nabídku profesury na univerzitě ve Stockholmu. Na začátku přednášela v němčině a po roce byla schopna vykládat veškeré materiály i ve švédštině. Kromě toho, že přednášela, se stala redaktorkou vědeckého časopisu Acta Matematica.
V roce 1888 obdržela prestižní prémii Prix Bordin, vydávanou Francouzskou akademií věd, a následně i švédskou prémii krále Oskara II. Ve stejnou dobu dostává Kovalevskaya titul „Profesor Ordinarius“ na Stockholmské univerzitě a stává se první uznanou ženou - univerzitní profesorkou v Rusku a Severní Evropě a první univerzitní profesorkou matematiky na světě (titul profesorky matematiky byl udělen již před tím, avšak jeho držitelka nikdy na univerzitě nepřednášela). Ve stejnou dobu se Sofie stává členkou Ruské akademie věd.
Těsně před smrtí potkává svou životní lásku, profesora státní správy Maxima Kovalevského (shodou okolností měl stejné příjmení, jako její bývalý manžel). Vztah byl vášnivý ale krátký, protože Sofie onemocněla tuberkulózou a zemřela ve 41 letech ve Stockholmu, kde byla i pohřbena.
Sofia Kovalevskaya se vyznačovala svérázným naturelem a temperamentní povahou, kterou v rozhovorech vysvětlovala takto: „Vášeň pro vědu jsem dostala od předka, maďarského krále Matyáše Korvína, lásku k matematice, hudbě a poezii od děda Schuberta, svobodnou povahu od Polska, touhu putovat a neschopnost podřídit se stanoveným zvykům od prababičky Romky, zbytek od Ruska.“
Za dobu své vědecké kariéry Sofie Kovalevskaya napsala deset prací z matematiky a fyziky, několik literárních děl. Zachovaly se dodnes a mají nezpochybnitelnou vědeckou a literární hodnotu.
Lyubov Grunkovskaya, Zdeněk Ryšavý
