Romský jazyk
Od prvního okamžiku, kdy se koncem osmnáctého století zjistilo, že romština je podobná sanskrtu, zkoumají lingvisté, filologové a indologové nejrůznější dimenze tohoto indického jazyka, vzdáleného více než tisíc let a více než osm tisíc kilometrů od své pravlasti. Donedávna byl zájem o romštinu víceméně akademický.
Lingvisté se na prvním místě snažili určit, do které skupiny indických jazyků romština patří. Dnes je obecně uznávaná teorie Ralpha Turnera (1927), který prokázal, že starší vrstva romštiny má charakter středoindických jazyků, zatímco severozápadní indické jazyky ovlivnily vrstvu novější.
V lexice jsou významné shody například s hindštinou nebo pandžábštinou; marvárština (jeden
z dialektů, jimiž se hovoří v Rádžasthánu) je romštině bližší i fonetikou. Pro zajímavost uvedu několik příkladů. Slova před lomítkem jsou romská, za lomítkem hindská nebo marvárská (označná m.): bal/bál – vlas, nakh/ nák – nos, kan/kán – ucho, muj/munh – ústa, dand/dant – zub, gav/ganv – vesnice, dar/dar – strach, ladž/ládž – hanba, dori/dorí – šňůrka; kalo,kali/kálo (m.), káli – černý, černá; baro, baribaro (m), bari – velký, velká; lolo/lál – červený, učo/unčo (m) – vysoký; miro, miri/mero (m), meri – můj, moje, tiro, tiri/tero (m.), teri – tvůj, tvoje; dža!/džä! – jdi!, šun/šun (m) – poslyš; dikh!/dekh! – podívej se!, džan!/džan! – věz, phir!/phir! – choď, ma dara!/mat dar! – neboj se; jekh/ek – jeden, duj/do – dva, deš/das – deset, biš/biš (m) – dvacet, atd.
Akademický zájem o romštinu ve vztahu k jiným indickým jazykům není samoúčelný. Může alespoň trochu objasnit „indickou historii“ Romů, pro kterou nemáme přímé písemné prameny. Romština totiž konzervuje některé jevy, které se nenacházejí ani v jazyce starých indických písemných památek ani v soudobých literárních jazycích. Romština je tedy živým dokladem jistého vývojového stadia v indických jazycích, které patrně jinde není zachycené. Dalšími srovnávacími výzkumy – a to nejen romštiny a známých literárních indických jazyků, nýbrž romštiny a nejrůznějších vědecky nezpracovaných indických dialektů, by bylo možné přesněji určit, v které době asi Romové opouštěli Indii.
Na své pouti do Evropy se Romové dostávali do různých jazykových prostředí, a tak romština – jako každý jiný jazyk na světě – přijímala nové výrazy, nové jazykové vlivy. Neexistuje snad žádný jazyk na světě, který by byl dokonale „čistý“ v tom smyslu, že by neobsahoval slova přejatá z jazyků jiných. Vědí Češi například, že chodí v perských papučích (pá-póš – nožní pokrývka) a v perském pyžamu (pá-e-džáme – oblek na nohy), že šroubují německý šroub německým šroubovákem, nosí latinskou košili, jedí turecké višně, dýchají Jungmannův vzduch dovezený z Ruska (vozduch), atd.? Podobně přejímá i romština.
Zatímco mnoho romských dialektů sdílí stejné řecké etymony, liší se „výpůjčkami“ nejnovějšími: tam, co Chorachane Roma („turečtí“ – muslimští Romové) řeknou dunja – arabsko-staroturecké „svět“, řeknou jiné skupiny világo (z maďarštiny), luma (z rumuštiny), svetos (ze slovenštiny) a podobně.
Odborníci se shodují, že různé romské džátí (příbuzensko-profesní skupiny) hovořily už na půdě Indie poněkud odlišnými i když velice podobnými dialekty. K této tzv. „primární diferenciaci“ přibyla pak rozlišení sekundární, a to podle nestejných vlivů nestejných jazykových prostředí, v nichž jednotlivé romské džátí neboli subetnické skupiny žily.
Na našem území žijí vedle sebe čtyři hlavní „romštiny“: tzv. slovenská, maďarská, olašská a jazyk Sintů. Nejrozšířenější je romština slovenská, která má dvě hlavní varianty: východoslovenskou a západoslovenskou. Maďarských Romů není málo, avšak mnozí se jazykově asimilovali. Přitom si maďarská romština zachovala mnoho archaických rysů. Olašských Romů je méně než slovenských nebo maďarských, avšak svůj jazyk si uchovávají živý tím, že jím běžně hovoří příslušníci všech generací. Romů-Sintů není mnoho, většina byla vyvražděna za druhé světové války. Mimo jiné i tragická genocidní zkušenost z nacistického Německa přispěla k tomu, že Sintové svůj jazyk neprozrazují „gádžům“ – Neromům. Nacistická antropoložka Eva Justin, zvaná Loľi čhaj (rudá, zrzavá romská dívka), byla totiž díky svým znalostem sintštiny přijímaná komunitou Sintů jako „jejich člověk“, čehož zneužila k tomu, že své „přátele“ odsuzovala svými pseudovýzkumy do koncentračních táborů na smrt.
Dorozumí se mluvčí jednotlivých „romštin“ mezi sebou? Dorozumí se asi tak jako Čech se Slovákem, Čech s Polákem, se Srbem, Chorvatem, eventuálně Rusem. Záleží nejen na „podobnosti“ různých dialektů, ale na komunikační zkušenosti mluvčích a také na jejich ochotě a schopnosti se dorozumět.
Od doby, kdy byl na prvním mezinárodním kongresu Romů v dubnu 1971 v Londýně ustaven Mezinárodní svaz Romů (dnes International Romani Union), se pravidelně setkávají romští reprezentanti z celého světa, aby řešili své politické, kulturní i jazykové problémy. Příslušníci různých subetnických skupin, tedy mluvčí různých romských dialektů se dorozumívají v podstatě jenom romsky, protože jejich „druhé jazyky“ jsou odlišné. Počet takovýchto setkání roste úměrně s intenzitou etnoemancipačního úsilí Romů, které je mimo jiné i nejadekvátnější reakcí na agresivní rasismus posledních let. Na mezinárodních kongresech, festivalech a setkáních Romů se ukazuje, že romština – i jako soubor odlišných dialektů – může uspokojivě plnit dorozumívací funkci. S komunikací mají potíže představitelé těch skupin, které se v minulosti asimilovaly, a pochopitelně vůbec všichni Romové, kteří romsky nedovedou.
K asimilovaným skupinám patří španělští Kale, finští Kale, angličtí Romaničel, rumunští vatraši, skupiny romských hudebníků v Maďarsku a další. Mnoho romských politiků a kulturních činitelů (Peter Mercer z Anglie, Nicolás Jiménez ze Španělska, Dr. Nicolae Gheorghe z Rumunska, slavný spisovatel Menyért Lakatoš z Maďarska a další) se začíná znovu učit svému původnímu etnickému jazyku, případně ve svých zemích organizuje jeho výuku na širší bázi.
Milena Hübschmannová: Romaňi čhib – romština: Několik základních informací o romském jazyku (publikováno In: Bulletin Muzea romské kultury č. 4/1995)
|
