Odvar vzniká 5-30 minutovým vařením bylinné drogy ve vodě. Je vhodný tam, kde materiál je tužší a předpokládané účinné látky se pomalu a obtížně rozpouštějí, jsou však teplotně stabilní. Týká se to například tříslovin, kyseliny křemičité a dalších látek z takových surovin, jako je dubová kůra, nať přesličky atd. Někdy je užitečné, že se při tomto postupu rozloží labilnější nežádoucí látky.
Nálev je šetrnější formou přípravy, kdy drogu přelijeme vařící vodou a necháme cca 15 - 30 min. v přikryté nádobě stát. Někdy je vhodné drogu předem navlhčit studenou vodou, čímž do určité míry zabráníme "tepelnému šoku". Tento způsob je vhodný pro suroviny s obsahem těkavých (např. silice) nebo citlivějších látek. Většina čajů je připravována právě formou nálevu.
Macerát je nejšetrnější formou výluhu. Jemně nařezaná droga se po různě dlouhou dobu zalije daným množstvím studené vody. Je to nutné u vysoce citlivých látek, jako např. viscotoxinů z jmelí (někdy se připouští i nálev s předvlhčením), nebo také k získávání látek slizové povahy např. z kořene proskurníku, květů topolovky, lněných semínek. Zamyslíme-li se nad tím, vidíme, jak problematické až nesmyslné mohou být čajové směsi obsahující velký počet bylinných složek různé povahy. Jak jedny látky v dostatečném množství vyluhovat a druhé zároveň nerozložit a neodpařit? Navíc může docházet i k chemickým reakcím (např. třísloviny srážejí alkaloidy a bílkoviny). O vzájemném rušení účinku v organismu jsem se zmínil minule. Vidíme, že je nutné čerpat z ověřené tradice, nebo znát fyzikální a chemickou povahu látek, na něž v té které bylině spoléháme.
Lipofilní, v tucích rozpustné látky, lze extrahovat v olejích. Typickým příkladem může být olej z třezalky, o kterém jsem se zmiňoval v samostatném článku o této podivuhodné rostlině. Je to také příklad toho, kdy v jedné rostlině je celá řada využitelných účinných látek a výběr možností zpracování je velmi pestrý. Jde o to nalézt tu nejvhodnější formu pro ten který účel použití.
Mnoho účinných látek je dobře nebo alespoň částečně rozpustných v lihu. Obecně lze říci, že nejvyšší rozpouštěcí schopnost má 70% líh, tato koncentrace také nejlépe ničí mikroby. Takový extrakt je pochopitelně vhodné před použitím přiměřeně zředit. Slabší než 20% lihové roztoky nezaručují odolnost proti pomnožení mikroorganismů. Ostatně desinfekční schopnost lihu není tak silná, jak se spousta lidí domnívá (a "vnitřně" to nefunguje vůbec).
Lihové tinktury se podomácku připravují prostým naložením řezané drogy do kořalky nebo jiného alkoholového roztoku. Ve většině případů je poměr drogy a rozpouštědla volí 1 : 5. U silně účinných drog, s kterými není radno si zahrávat, 1 : 10. Výhodou tinktur je snadné použití a skladování a často i vyšší účinnost. Užívají se nakapány na lžičku (popř. s cukrem) nebo do nápoje. Pozor však na předávkování. Některé látky, např. třísloviny se dobře rozpouštějí ve vícefunkčních alkoholech, jako jsou glycerol (glycerin) nebo propylen glykol. Takové extrakty jsou vhodné jen k vnějšímu použití. Existuje řada speciálních extrakčních činidel a metod, pro účel tohoto článku jsou však bezpředmětné.
|
