Jak princeznička Nelinka přišla k nám
V červenci roku 2005 jsme se s manželem dohodli, že „vysadím prášky“ a dál to necháme osudu. Léto proběhlo, začal podzim a žádnou změnu jsem necítila a myšlenky, že možná čekáme miminko mě míjely.29.10.2005 jsme jeli ještě se starším synem a dědou na oběd. Děda říká: „Martine, nedávej ty ruce pod pás, kdybychom se vybourali, zlomil by sis je.“ Nikdo v tu chvíli netušil, jak tato věta za malou chvíli dostane svého naplnění. Naštěstí ne zcela. Asi po dalších 10 minutách jízdy přišel divný kovový zvuk. Po chvíli nám to došlo. Zezadu do nás narazilo auto a hodilo nás o několik metrů dopředu, kde jsme se zarazili o vůz před námi. Auto skončilo na vrakovišti, já v nemocnici na infuzích, RTG, CT, lécích…Za dva měsíce:25.12.2005 – cítím se zvláštně, běžím do Tesca pro těhotenský test, je pozitivní…Hurá. Po Novém roce mi gynekolog potvrzuje, ž e čekáme miminko, radost je obrovská! Pak ale přichází rozčarování, těhotenství bylo v době, kdy jsem byla na infuzích, RTG, CT……., přicházejí neustálá genetická vyšetření, která ale dopadají pozitivně, ale i přesto zůstává v srdíčku malé CO KDYBY.Termín porodu je stanovený na 23.8.2006. Od 16tt beru magnesium. Poslední měsíc se už nemůžeme dočkat miminka, prý to bude holčička, vybíráme jméno Nela, spíš vlastně manžel, máme dohodu, když to bude holčička, dá jméno manžel, pro chlapečka zase já. Chodím po obchodech, okukuji oblečky, hračky, koukám do kočárků s miminky a nemůžu se dočkat. Čím více se ale blíží datum porodu, tím mám větší strach, že nepoznám ty pravé kontrakce a pojedu do porodnice zbytečně. První dítko se mi narodilo před osmi lety, to mi bylo dvacet, navíc jsem byla na vyvolání, takže jsem zmatená, připadám si jako prvorodička. Netrápí mě ani žádní poslíci, tak nevím. Jsem z toho nervózní. Srpen se přehoupl přes polovinu a stále nic. 21.8.2006 jdu na „barákovou schůzi“. Cítím se skvěle, živě, úžasně, občas mi ztvrdne bříško, ale nic moc, jen tak maličko, žádná bolest. Pro jistotu koukám na hodinky, opakuje se to cca po 35minutách. Schůze končí, jdu domů a pořád to samé, opakující se slaboulinké tvrdnutí, ani mě nenapadne, ž e by to mohlo mít cosi společného s porodem. Manželovi proto ani nic neříkám a jdu spát, usnu jako miminko a spím až do rána. Ráno jsem nezvykle brzy vzhůru – v 6,00hodin. I manžel se diví. Ptá se , jestli mám kontrakce, říkám, že ne. Jen, že nejsem úplně ve své „kůži“. Ptá se, jestli nemá zůstat doma, ale posílám ho do práce. Syna raději svěřuji mamce/babičce se slovy, co kdyby náhodou. Mamka říká, máš skleněný oči, asi to tak bude. Kolem desáté dopolední kontrakce zesilují-ale nepřipadají mi nijak bolestivé, jen silnější než ty včerejší, ale nejsou pravidelné, což mě přesvědčuje o tom, že to asi není ono. Na rady jiných si „jdu dát sprchu“, když jsou to poslíci, tak to prý skončí, pokud ne, rozjede se to. Sprchuji se 20min podle rady, nic nekončí, ale ani nezesiluje. Dám si druhou sprchu, stav je stejný, jen doba, po kterou se stahy opakují se mění, probíhá to v rozmezí 6-12minut. Připadá mi to zvláštní, nechci jet do porodnice s planým poplachem, na druhou stranu ve mně hlodá cosi, že bych přeci jen měla. Raději tam volám a prý mám přijet, fajn, volám muže. Jedeme, vtipkujeme, kolem 15,00 vcházím do porodních sálů na vyšetření. Doktora mě vyšetřuje a konstatuje, že teda dnes nic nebude, aby jela domů, prý je to jasné, jelikož bych , a to doslova „takhle v klidu nestála a nemluvila“. Porodní asistentka přichází s verzí, aby mě přijali na oddělení, vždyť stejně budu brzy rodit, když ne dnes, zítra určitě. Jsem jí moc vděčná, moc, moc, moc!!! Sama cítím, že domů nemůžu, že tohle už neskončí, že toto bude završeno něčím zázračným. Odcházím na oddělení kolem 16,00. Dostávám šílený hlad a zároveň šílené bolesti, které mi procházejí třísly až do lýtek. Říkám to sestřičce, jdu na monitor, už se mi těžko leží, bolesti zesilují. Prý zavolají lékaři , ať mě prohlédne. Mezitím se jdu rychle najíst, mám hrozný hlad. Mezi bolestmi polykám suché brambory.Tak jsem po večeři, je něco před 17,15hod, lékař je na porodním sále, prý mám jít za ním. Na vyšetřovně mě prohlíží a říká, že ještě ne, ať mě dají na přípravnu na monitor, bolesti začínají být silné, prosím si nějakou tu injekci na utišení, prý ne, ještě je čas. Na otázku, zda mám zavolat manžela mi říkají, že to ještě není potřeba. V tuto chvíli mi podruhé intuice říká, ať zavolám, proto je neposlechnu a píšu muži, ať přijede, to je asi 17,30. Ležím na přípravně a bolesti jsou tak moc silné, že se mi točí hlava, necítím ruce, nohy, zvedá se mi žaludek. Chce se mi tlačit a já tomu bráním, mám strach, že bych mohla porodit. Znovu prosím o tu injekci, stále mi tvrdí, že ne, ještě je čas. Kolem 17,45 přijíždí manžel, jsem ráda, že v tom nejsem sama. Bolest snad nekončí, mám pocit, že se jedná o jednu obří kontrakci. Nejsem schopna slova, přes tu bolest to není možné, mám pocit, že se mi roztrhne břicho, upadnou nohy, první porod byl tedy proti tomuto procházka růžovým sadem. Kolem prochází asistentka a zděšeně říká: „musíme ihned na sál, jinak porodíte tady“. Nechápu, vždyť byl přeci čas!!!??? Je něco málo před 18,00 hodinou. Manžel s asistentkou mě doslova nesou na porodní stůl, bez klystýru, bez jakékoliv přípravy. Na utišující injekci je už pozdě. Konečně můžu tlačit, cítím se hrozně fyzicky vysílená těmi šílenými bolestmi během předchozí hodiny. Ale jo, jde to . Nelinka přichází na svět v 18,15. Doktor nevěří, že během 45minut jsem porodila, že tvrdil, že ne a ono už to je. Cítím úlevu, štěstí, když mi ten malý drobeček dávají na břicho. Pak přichází porod placenty, bezúspěšně, volá se primář a provádí kyretáž. Myslela jsem, že to bude v narkóze, ale kdepak! Není to moc příjemné, je to bolestivé, ale žádná bolest už nemůže zničit to štěstí, které se před malinkou chvílí vyklubalo do našeho světa!
|
