Asi jako každá maminka, jsem se i já těšila, že můj porod začne v klidu a pohodlí domova. Samozřejmě se tak nestalo. Naší holčičce se moc nechtělo na svět, tak jsem dva dny po druhém termínu nastoupila do porodnice. Zde se celý další týden čekalo a zkoušelo (kapačka s oxytocinem, hamiltonův hmat), jestli se sama „rozrodím“. A já nic…..
Všechno vypuklo 27.9. 2004 mezi 8-9 hodinou ráno, kdy mi pan primář zavedl tabletu a za pár desítek minut se dostavily první bolesti. Pak následoval klystýr pomocí Yalu, kapačka s antibiotiky, pár injekcí (ani nevím na co byly) a píchnutí plodové vody. Brzy jsem směla zavolat manželovi. Přišel za pár minut v krásném zeleném sterilním oblečku. A mně bylo stále hůře. Kontrakce přicházely rychle za sebou, ale porodní cesty se otevíraly velice pomalu. Proto mi asi po 4 hodinách paní doktorka navrhla epidurální analgesii. Vidina urychlení porodu zahnala veškeré mé obavy z tohoto zákroku. To však znamenalo přesunout se z pohodlného křesla na porodní stůl a trávit další hodiny vleže na levém boku. Samotný vpich a zavedení kanyly do páteře jsem vůbec nevnímala, protože jsem se soustředila na udýchání kontrakce a zároveň se snažila dle instrukcí nepohnout. Od bolesti mi tento zákrok moc nepomohl, ale urychlil otevření. Dýchala jsem jak šílenec, na břicho mi sestra tlačila „poslouchátko“ srdíčka našeho miminka, na pravé ruce jsem měla stále se nafukující měřič tlaku, v levé ruce kapačku s oxytocinem, na prstu kolíček se snímačem tepu a ještě mě průběžně polívali studenou dezinfekcí a vyšetřovali. Při probíhající kontrakci jsem vůbec nebyla schopná spolupracovat, ale všichni byli velmi trpěliví. Manželovi jsem průběžně drtila ruce, přesto mi dával stále najevo svou blízkost a podporu a také mě osvěžoval doušky vody.
Uběhly asi 2 hodiny a já, už značně vyčerpaná, jsem pocítila tlak hlavičky. Musela jsem však ještě vydržet. Ve chvíli, kdy mi dali nohy nahoru do držáků, se mi tak ulevilo, že jsem málem usnula. Ale síla, kterou jsem musela vynaložit k tlačení, to nedovolovala. Nebyl to žádný mejdan, ale holčička byla brzy na světě.
Ve 14.57 se narodila Klára Podařilová, vážící 4,15 kg, měřící 53 cm, krásná a zdravá.
Začala plakat hned, jak ji pan doktor zvedl do výšky, abychom se na ni konečně podívali. Tento krásný okamžik pokračoval, když mi ji položili na břicho. Byl to naprostý vrchol všeho, nepopsatelný, nezapomenutelný okamžik absolutního štěstí a úlevy. Manžel se bez váhání ujal přestřižení pupeční šňůry a pak již Klárku odnesli k lékařské prohlídce. Pyšný otec ji samozřejmě následoval. Maminku ještě chvíli trápili velmi bolestivým šitím značně potrhané a nastřižené tkáně.
Když jsem si konečně mohla odpočinout na lůžku, přivezl manžel vozík s naším pokladem, sestřička mi Klárku dala do náruče a ta se bez váhání hned přisála k prsu.
Byli jsme konečně TŘI. |
