Deník * POPISY PORODŮ
Deníček je veřejný, ale při vkládání článku si můžete vybrat, jestli chcete, aby byl článek jen pro přátele nebo pro všechny (je to úplně dole)

Jestli si chcete přečíst náš popis porodu, tak je uložený v deníku Dada.

Jak jsem rodila

Pořád se oháním tím, že musím brát železo kvůli velké ztrátě krve po porodu, tak vám konečně taky popíšu svůj porod, abyste věděly, proč tomu tak bylo.

Termín porodu jsem měla stanovený na 4.12. podle poslední menstruace a na 6.12. podle pohybů. 4.12. byla sobota a nic nenasvědčovalo tomu, že by se chtělo našemu miminku na svět. Odpoledne jsme jeli ke švagrové na oslavu narozenin jejího manžela, které měl den předtím. Pořádně jsme se všichni nadlábli, něco popili a k večeru jsme jeli s manželem domů. Chvilku jsme se dívali na televizi a pak šli spát.

Bylo přesně 0,51, když mě probudilo něco teplého mezi nohama – praskla mi voda. Vzbudila jsem manžela a mazala do vany, aby ta voda nebyla všude. Tam jsem se klepala jak ratlík – ani ne tak zimou jako spíš nervozitou a strachem z toho, že je to fakt tady. Když voda přestala jakž takž odtíkat, oblíkla jsem se a vyrazili jsme směr porodnice do Olomouce. Tam jsme dojeli kolem 2,00. Napojili mě na monitor a nechali asi ½ hodiny s manželem o samotě. Ten potom odjel – on nechtěl jít k porodu a ani já jsem si nebyla jistá, jestli bych ho tam chtěla – měla jsem strach, že budu padavka. Sestra se mnou vypsala papíry, oholila mě, dala klystýr a kolem 4,00 mě zavedla na porodní sál = pokoj. Protože jsem zatím neměla bolesti, doporučila mi, ať se ještě prospím. Jenže sotva za ní zapadly dveře, bolesti se dostavily a bylo po spaní.

Bylo kolem 8,30, když mě přišel poprvé prohlídnout doktor, a to už jsem byla otevřená na 8 cm. Měla jsem z toho radost, říkala jsem si, že to aspoň bude rychle za mnou. Bolesti sice byly, ale byly celkem snesitelné, žádné křížové, ani takové, které by mě nutily řvát. Po 9,00 za mnou přišla sestra, že za mnou přišel manžel a jestli ho chci mít u porodu. Hodně mě to překvapilo, ale moc potěšilo. Takže po zbytek porodu byl můj Pavel se mnou, otíral mi obličej, pomáhal mi s tlačením, jsem moc ráda, že tam se mnou nakonec byl.

Pak už mi hodiny začaly splývat jedna v druhou. Sice jsem pořád měla nucení na tlačení, ale nic se nedělo, miminku se pořád nechtělo jít ven. Nakonec mě museli i vycévkovat. Pak mi napíchli kapačku, aby se to urychlilo. Sešlo se tam nějak moc lidí, jeden doktor a plno sester. Dvě mi stály mezi nohama, jedna z nich měla už nachystané nůžky, a druhá mi začala tlačit na břicho. V kontrakci mě nastřihly, sestra zatlačila na břicho a Romínek byl venku. Narodil se ve 13,21 v neděli 5.12.2004. Jenže nekřičel, tak ho dětské sestry poplácaly, omyly, jen nám ho ukázaly a nesly ho na 2 hodiny pod kyslík. Celé těhotenství jsem se nejvíc těšila na ten okamžik, kdy mi to miminko poprvé položí na bříško, kdy ho budu smět poprvé pohladit, prohlídnout si ho – a pak mi to bylo tak strašně jedno, byla jsem prostě jen strašně vyčerpaná a nechtěla jsem nic jiného než spát. Manžel tam se mnou ještě chvilku pobyl a pak jel domů oslavovat narození syna.

Spánek mi ale zase nebyl dopřán. Začala mě bolet levá půlka zadečku, ta opačná než byla sešitá. Požádala jsem sestru o něco proti bolesti, ale ty dvě hodiny po porodu mi prý nic nemůžou dát. Za dvě hodiny pro mě přijela sestra z oddělení šestinedělí. To už mě bolela celá levá půlka těla od pasu dolů. Přesto jsem musela nasednout na vozík, zatnout zuby a dojet na pokoj. Tam jsem znovu poprosila o prášek. Pak se dlouho nic nedělo, až ta bolest začala být tak příšerná, že jsem bolestí nemohla ani pohnout, navíc jsem měla pocit, že mám znovu porodní bolesti, zase mě to nutilo na tlačení, tak jsem zvonila na sestru, ať mi konečně něco přinese. Podle ní jsem ale byla padavka, která špatně snáší bolest po sešití. Když jsem ale trvala na svém, že mě bolí opačná strana, přivedla doktora, který mě rodil a ten až při vnitřním vyšetření zjistil, že celou dobu uvnitř krvácím. Potom už to šlo rychle – rychle na sál a pod narkózu. Bylo kolem 17,00. Z rodiny ani nikdo nevěděl, co se mnou děje. Po operaci mě rovnou převezli na JIP a tam jsem strávila celou noc napojená na přístrojích, na kapačce a na infúzi. Až z propouštěcích papírů jsem se pak dočetla, že jsem uvnitř měla krevní hematom o velikosti 8 x 7 cm a že jsem ztratila 900 ml krve.

No, ráno mě potom už převezli konečně na pokoj za miminkem, konečně jsem se ozvala manželovi, který už byl strachy bez sebe, protože se mi nemohl dovolat a strasti kolem porodu skončily. Nutno říct, že sestry se potom o mě přímo ukázkově staraly. Nemůžu jim mít nic za zlé, protože z venku prostě nebylo nic vidět a navíc jsem prý byla snad teprve třetí případ něčeho podobného. Já jsem potom cítila už jen nekonečnou úlevu, že už mě nic nebolí a mohla jsem se plně věnovat svému synovi. Konečně jsem si ho mohla prohlídnout, pochovat, přijel nás navštívit manžel = tatínek a největší odměnou pro mě bylo vidět ho dojatého nad naším chlapečkem, přestože si víc přál holčičku.

Tolik tedy moje peripetie okolo porodu. S odstupem času tvrdím, že porod byl podle toho, co  následovalo, úplnou prkotinou, protože kromě vyčerpání mě nesužovaly žádné velké bolesti. Kdo ví, možná si dám ještě jednou říct.

Můj porod /Jana 27+Tobiáš 17.12./

Nejprve vám musím říct,že po přečtení vašich popisů porodů,bych asi nikdy rodit nešla,kdybych nezažila můj první porod /trval se vším všudy 1,45h/.

Takže vás všechny hluboce obdivuji,jak jste to krásně zvládly.Máte můj obdiv!

Moje druhé těhotenství bylo plánované zhruba po třech letech /máme už 3,5letého Jonáše/.Probíhalo stejně bezproblémově jako to první do 34.týdne.Potom jsem musela být 14 dní hospitalizována kvůli tomu,že jsem se začala otevírat.Tak trochu jsem s tím počítala,protože jsem to zažila už minule,takže mě to zase tolik nepřekvapilo.Doma jsem vydržela dalších 14dní.V 39.týdnu jsem byla ve středu ještě na kontrole u mého Dr.a ten mi sdělil,že už vůbec neví,co je čípek a co hlavička a že můžu počítat,že brzy porodím.Zatím jsem žádné příznaky neměla,břicho mi trvdlo už dost dlouho,takže jsem byla v pohodě a zároveň ráda,že to snad už brzy budu mít za sebou.Vždyť to přece musíme stihnout být všichni doma už pod stromeček!

Ještě jsem se na to krásně vyspala a v pátek ráno asi v 5.30 mi doma praskla voda.To jsem věděla,že musíme jet okamžitě do porodky,aby jsme to stihli./máme to asi 25km/.Vzbudila jsem šetrně manžela a ten okamžitě vystartoval do garáže pro auto.Zatím mi jen odtékala voda,ale žádné bolesti jsem neměla.Kontrakce mi začaly asi za 10min v autě po 2min.Když jsme dojeli do porodky,tak jsem hned upozornila PA,že rodím dost rychle.Začala ze mě téct dost voda už krvavá,takže samy poznaly,že asi nekecám.A kontrakce jsem měla už po 1min.PA mě rychle oholila kolem hráze a mezi kontrakcema zběžně vyšetřila.Když jsem se jí zeptala na kolik jsem otevřená,tak povídá,no už na 10cm a jdeme hned na sál.Tak jsem se přesunula hned na porodní stůl.Kontrakce byly už asi po 0,5min dost silné,tak jsem si trochu zanadávala,ale fakt mi to pomohlo.Za chvíli přišel manža nachystaný mi být nápomocen.Musela jsem hned už tlačit,protože se malý dral ven.Jednu nohu mi držela PA a druhou manža,jinak bych to teda nezvládla.Druhá PA byla dole a domluvily jsme se,že když to půjde,tak mě nebude nastřihávat.Manža mě dost pomohl,držela jsem se ho jak klíště a taky mě povzbuzoval.Sestřičky si ho dost chválily,protože když mi něco říkaly,tak jsem je neposlouchala,ale jeho jo.Tak asi na 4-5zatlačení byl Tobiášek venku!Tedy v 6.32h.Daly mi ho hned na břicho a já jsem ho hladila.Byl to moc krásný zážitek.Pak ho odnesly na umytí a zvážení.Měl 3,15kg a 50cm.Manžel si ho pak donesl už v povijánku za mnou.Mezi tím zavolali Dr,aby mě přišel zašít.Měla jsem jen malou trhlinku.Dr.mě šil asi 3min a bylo to docela v pohodě.Najednou se kolem nás objevili doktoři v čele s primářem,asi šli na ranní vizitu a gratulovali nám.

Potom jsme byli s manželem 2h.na pokoji a asi za půl h.nám dětská sestra dovezla v postýlce malého a mohl tam být celou dobu s námi.Bylo to moc bezva.Prohlíželi jsme si ho a obdivovali.Hlavně teda manža byl z něj úplně u vytržení.Já jsem byla moc šťastná,že už to mám za sebou.Takovou rychlovku jsem teda nečekala!Po 2h.manžel jel domů a já jsem tam zůstla ještě hodinu,protože jsem měla dostat nadstandard a zrovna paní propouštěli,tak jsem musela chvíli vydržet.Ale bylo to moc fajn,protože tam byla se mnou moc příjemná PA.Pomohla mi potom do sprchy,takže jsem ani ne za 3h.po porodu byla sama ve sprše.Potom jsme šly spolu a s Tobiáškem už na šestinedělí na náš krásný pokoj.Bylo to velké štěstí,že se zrovna uvolnil,jinak bych ho nedostala.Byla jsem za to moc ráda,že to tak vše krásně vyšlo!

V porodnici jsme byli od 17.12.do 21.12. a nemůžu si na nic stěžovat.Taky asi proto,že jsem se na to docela psychicky připravila,protože poprvé jsem moc spokojená nebyla.Jednak jsem věděla do čeho jdu a taky mě určité věci už nerozhodily.A ani bych se už rozhodit nenechala.Vždyť náš brouček byl a je moc hodný,krásně papá a jsme moc šťastni,že ho máme.Taky velkou zásluhu má na tom můj manžel,který mi byl a je vždy velkou oporou!A tyto Vánoce byly naše nekrásnější!

Přeji všem takový rychlý a bezproblémový porod jako jsem měla já!

Tak Karolínka spokojeně chrupe,tak jdu popsat konečně ten svůj porod.

Celé to začalo tím,že jsem byla hotová z toho,jak se tu rodí miminka a já stále nic.Tak jsem si 6.12. vlezla do vany plné hodně teplé vody a stále jsem připuštěla teplou.Pak jsem řekla manželovi,ať jí trochu pošťouchneJ

Nic.Šli jsme si lehnout a asi v jednu(jukla jsem se na hodiny)jsem šla na WC.Při lehání se manža vzbudil,jestli jako UŽ.Tak jsem vztekle odsekla,že nic,že  blbě šťouchal.Nemohla jsem zabrat,tak jsem čumákovala do tmy.Chtěla jsem se přetočit na druhou stranu a v tom mi v bříšku něco „ruplo“,takový divný škubnutí.Dokončila jsem otočku a v tom cítila teplo mezi nohama.Rychle jsem sáhla pro papírové kapesníčky,ale věřte nebo ne,kapesníček to zadržet nestačilJBála jsem se pohnout,abych moc nezasvinila postel,tak budím manžela.Jenže ten už zase spal jak dřevorubec,tak jsem do něj kopla.Hrozně se lekl,povídám,ať mi podá ručník.No samozřejmě reagoval naprosto typicky…“ručník?Jakej ručník?Já mám ručník?“Musela jsem se smát.Když se probral,měl děsnou radost a chtěl ujíždět do porodnice.No ne tak já,došlo mi totiž,že nemám umytou hlavu,tak jsem si jí šla v klidu umýt,neb žádné bolesti nebyly..Akorát mi stále odtékala plodovka,tak jsem po bytě chodila s ručníkem mezi nohama.Ještě jsem se vyfoukala do krásna(což mi bylo h…o platný,jak jsem zjistila později,když jsem byla asi po desáté ve sprše).Do porodnice jsme vyjeli až ve 2,45(voda praskla v 1,35)

Stále jsem neměla žádné bolesti,tak jsem manžu poslala domů,že tam stejně není k ničemu a já že si budu číst.Asi tak ve čtyry ráno mě začaly kontrakce a hned po pěti min.Ještě to nebylo tak strašný,šlo to rozdýchat.V tu chvíli jsem byla frajerkaJOd 4,30 byly kontrakce už po 3 min,tak jsem si fandila,jak mi to pěkně jde.No,ale pak se až do sedmi hodin nic nedělo,manžel stále volal jestli už má přijet.

Od sedmi začaly být kontrakce dost bolestivé a mě začínal tuhnout úsměv…

V půl druhé odpoledne mi daly Yall(a tím to začalo)

To jsem ještě nevěděla,co mě čeká.Asi ve dvě odpoledne mi křížem projel nůž a já věděla,že je to zas tady-moje oblíbené křížové bolesti,kterým jsem myslela,že uniknu.

V tu chvíli jsem se sesypala,protože to začalo děsně bolet a já nemohla ani chodit,ani ležet.Kontrakce jsem měla děsný a po dvou min.A do toho vedle mě naříkala a to dost hlasitě, maminka,která už rodila dva dny.(Ještě ráno jsem si říkala,proč tak řve,že se to snad dá vydržet…já chytrá).Nakonec jí daly epidurál,ale stejně řvala dál.Miminko nemohla vůbec vytlačit,jen jí říkaly,že už vidí hlavičku a pak zase zajela zpět,takže nakonec tlačila snad čtyři hodiny…

Při jedné takové „příjemné“ kontrakci,kdy jsem už zoufalstvím brečela,mi volal manžel.Tak jsem mu bekla do přístroje,že to děsně,ale opravdu děsně bolí a ať za mnou nejezdí,že ho tam nechci.No prostě hysterka hadr.

Sestra mě přišla prohlídnout a samozřejmě mi řekla,že jsem otevřená jen na dva prsty a Karolínka si to užívá někde pod mými žebry,že jí ani nenahmatá hlavičku.No to mě pochopitelně ohromně „povzbudilo“,tak jsem začala bulet hezky naplno,předsevzetí šlo do háje.

V tomto stavu mě našla švagrová(zdrav. sestra),když se na mě přišla ve tři hodiny podívat,jak mi to „pěkně jde“.

Porodní asistenka se s ní znala,tak jí řekla,že musím chodit,nebo skákat na míči,jinak se neotevřu.(A já si tak poklidně ležela na postely a hezky se litovala).

Tak mě švagrová čapla a šup se mnou do sprchy.Vzala mi tam míč,tak jsem pěkně skákala,ona mi mezitím masírovala bříško(aby ta malá potvůrka sestoupila dolů) a kříž.Kontrakce byly po minutě a trvaly minutu.Švagrová se bála,že jí tam omdlím.Prý bylo úplně perfektně vidět,jak se mi při kontrakci stahuje břicho.

Pak mě PA „prohrábla“ a začala mě prsty roztahovat.Myslela jsem,že jí tam umřu a nevěděla,jestli se mám hlavou prorvat do druhé místnosti a nebo jí vykopnout zuby.Ale hrozně to pomohlo otevírání se.

A pak znova sprcha a míč a masáže.Asi v půl čtvrté jsem začala jsem krvácet,tak švagrová zavolala PA.Ta řekla,že to je dobře,šáhla do mě a já byla na osm prstů-konečně!!!A to během půl hodiny od doby,kdy mě švagrová vzala do parády.No nemohly tomu věřit,že to šlo tak rychle(nooo,rychle,nebýt těch 12 hodin předtím)tak jsme už mohli na sál.Švagrová zavolala manželovi,že může přijet.V 15,45 přijel manža,mě dali infůzi a do toho jsem ječela,že jí nechci,že už rodím.Nakonec jsem porod absolvovala v ručníku,protože jsem odmítala vzít si tričko a zaboha mě nikdo memohl přemluvit.

Ty nohy jsem měla přivázaný na vlastní žádost,řekla jsem,že jinak ty nohy od sebe nedám(a taky nedala,švagrová i PA měly co dělat,abych si mladou nezatlačila snad zpátkyJ)Samotný porod už byl hračka,tlačila jsem tak,až jsem si vytlačila konečník,ale na čtyři zatlačení byla Karča venku.Pamatuju si jen,že mě to pálilo,jak už mi odtekla skoro všechna plodovka.Manžel z toho byl dost hotovej,hlavně z mých zvukových projevů,švagrová stála u nohou a koukala,jak malá leze ven a lákala manžu,ať se jde taky juknout,ale ten byl prý zelený,že mu to takhle stačí.Pak mi daly malou  k prsu a hned se chytla,prdelka.Pak vyšla placenta,na tu jsem byla zvědavá,bylo to dost veliký.PA mi pak udělala jen jeden steh,naštěstí mě ani nemusely nastřihávat.Jo a ještě na začátku jsem řekla,že jestli to bude kluk,tak ať ho strčej zpátky a při tlačení se mě PA ptala,jestli ho mají fakt zatlačitJNo mě bylo v tu chvíli úplně jedno,co ze mě vyleze,hlavně ať už je to venku.A když mi řekly,že je to holka,tak jsem ani necítila bůhvíjaké štěstí.To přišlo až když mi tu mojí vytouženou blonďatou holčinečku položily na bříško…

Stejně bylo zajímavý(a to znáte určitě taky),že mezi kontrakcema jsem ze všemi laškovala a dělala si prdelky a při kontrakci jsem šla do kolen a nevnímala nic,jen mi bylo špatně,pak zase kontrakce skončila a já jsem byla zase relativně v pohodě.Pak jsem se styděla,že jsem vyváděla,tak naštěstí mě uklidnily,že jsem byla v normě,manžel dokonce prohlásil,jaká jsem byla statečná.Teda můžu říct,že u prvního porodu jsem byla sama jen se sestrou(byla to pěkná kráva)a takhle jsem tedy nevyváděla.

A nebýt švagrový a tý PA,tak tam rodím ještě asi dneska.Prý se mnou byla sranda,ale já to tak necítila.Po porodu jsem  řekla,že již nikdy více.Ale když teď koukám na tu svojí malou princeznu,šla bych do toho znovuJ

Kdyz se ted divam zpetne na to co se stalo, tak uz cely vikend jsem se citila "podivne", porad jsem chtela mit Corneela kolem sebe... ale pricitala jsem to memu zhrouceni z sefa...

V pondeli jsem vsatvala pozde, asi v 11 a citila se znacne unavene.
Zakazala jsem si jakekoli myslenky o praci a pustila se do peceni lineckeho cukrovi. Pekelne me u toho bolela zada, ale rikala jsem si, ze je to tim, jak se hrbim u vykrajovani vnitrnich kolecek (nemela jsem na to formicku, tak jsem krouzky musela skutecne vykrajovat).

Asi ve 3h odpoledne jsem si vsimla, ze se mi pravidelne svira podbrisek, no neco jako slabe menstruacni bolesti. Bylo to tak kazdych 10minut. V podstate to nebolelo a ja cekala, ze to za chvili prejde... nepreslo... tak jsem si asi o pul pate napustila vanu s tim, ze v ni polebedim a kontrakce urcite prestanou (vzdyt rodit mame az za 3.5tydne..). Ovsem vana byla vlazna, neb nas boiler nestihl dohrat vodu.. tak jsem litala dolu do kuchyne a varila vodu v konvici, cela vztekla... a naha (jak jsem lezla do vany poprve) :-)) Nez mi napadlo si donest konvici do koupelny a zapnout tam... no nakonec jsem vodu dostatecne prohrala a zahajila lebedeni...a kontrakce porad zustavaly, pravidelne po 10minutach...

Vecer jsem se s chuti navecerela a rozhodla se zabalit tasky do porodnice. Citila jsem se hrozne fajn. U baleni jsem chatovala s kamaradkama a vsechny jsme byly presvedcene, ze poslickuju.

Asi v 11 jsem kufry jakztakz dobalila (slo mi to desne pomalu) a sla zalehnout, presvedcena, ze ty hloupe poslicky zaspim... no spat se teda moc nedalo, kontrakce uz byly po 4minutach a minutu az minutu a pul. Tak jsem vstala, nechala Corneela spat a sla internetovat...a nasla na chatu Marketu! Tak jsme kecaly a u toho merily kontrakce... porad byly tak co 4minuty, ale zacaly se prodluzovat. Taky jsem je uz musela dost prodychavat a nemohla delat nic jineho. Nejlip se mi kontrakci preckavalo tak, ze jsem si stoupla, predklonila se a loktama se oprela o zidli... a z hluboka dychat do zad...

Ve 4 v noci jsme se rozhodli vyjet do Mechelenu, aby nam natocili miminko, zacla jsem mit obavy, jestli je vporadku - kontrakce trvaly uz pres 12h a i ja se citila nedobre.

V aute byly kontrakce co 3-4minuty a musela jsem je dost prodychavat... ale furt v pohode - bolest se dala zvladnout, menstrucani bolesti mam normalne horsi.

Asi o pul pate rano jsme dorazili do nemocnice. Museli jsme obchazet pul budovy, aby jsme se z parkoviste dostali k pohotovostnimu vchodu a ja si po ceste rikala, ze urcite nerodime, protoze behem kontrakci jsem se mohla pomalu sourat (pravda v hlubokem predklonu a se stazenym ksichtem, ale hybala jsem se :-)) )
Sestricka me vysetrila a prohlasila, ze jsem otevrena na 5cm. Naivne jsem se jeste zeptala: "ale to nerodime, ne?" Sestricka se zasmala a rekla, ze do 6hodin maximalne je miminko na svete. Cimz nas oba, me i Corneela uvedla do soku, protoze do te doby jsme byli presvedceni, ze nerodime...

Kontrakce nabyvaly na intenzite, uz jsem musela zacit pouzivat ritualy - nejdriv na suchu v posteli (nataceli monitor), kdy jsem se snazila zhluboka dychat, s nadechem jsem na sebe rukama"nahanela vzduch" a s vydechem podel tela dolu...

Pak mi napustili vanu a ja se v ni s chuti uvelebila. Kontrakce nabyvaly na intenzite, ale porad jsem mela pocit, ze se to da, pomahalo mi dychani do vody... no jako pri plavani. Akorat jsem zacinala byt unavena (nemeli jsme cas dotahnout s Corneelem pripravu na porod, takze jsme nezvladli pravidelne piti a prisun energie v podobe hroznoveho cukru atp). Zvladat jsem prestala na posledni centimetr. Bolest byla obrovska a ja silene vycerpana. Rozhodne nepomahalo si rikat, ze prave prozita kontrakce znamena o 1 min, spis jsem se trepala hruzou, ze za chvili prijde dalsi...presto se mi darilo nervat :-)) a snazila jsem se co nejdyl vydechovat s halekanim "au au au" ci se zpivanim ruznych tonu (sestricka se me pak ptala, jestli je zpev me povolani :-))) a ze to slysela poprve, normalne pry rodivky jen rvou...).
Manzel se zacal ptat po necem na utiseni bolesti (asi se na me uz nemohl koukat), ale sestricka rekla, ze ted uz je pozde na cokoliv...

Na sal dorazila gynekolozka a ja najednou citila, jak ze me neco vytrysklo a vydesene jsem zvolala, ze mi asi praskla voda. Pak nastalo tlaceni. Ja myslela, ze samotne tlaceni uz tak neboli, ale me bolelo pekelne. Tedy jinak nez otevirani, ale porad dost. Hlavne uz jsem ale trpela totalnim vycerpanim a bala se, ze Tima nevytlacim. Ale tusim, ze na takovych 3-5 kontrakci byl Tim venku - bylo 7:41.

Dostala jsem ho hned na hrud, jak jsem si prala a myslim, ze i gynekolozka cekala s prestrizenim pupecni snury co nejdele...
Tim byl dost klidny, koukal se kolem sebe a byl cely obaleny mazkem.

Po chvili mi Tima odebrali k prohlidce, pomohli mi z vany a ja dosla na luzko, kde jsem porodila placentu (asi behem 5minut). Pak nastalo siti - asi jedna z nejneprijemnejsich fazi porodu. Clovek uz si mysli, jak ma vse za sebou... a nee..to jsem prosila Corneela, at me drzi za ruku a je se mnou.
Pak mi dali kapacku, umyli me a prevlikli do me nocni kosilky.

Tolik k popisu porodu. Jeste snad, ze jsem neabsolvovala zadny klystyr a zadne holeni. Tady se to nedela... Vysetrovali me behem porodu celkem dost, ale vzdy ve vode, mezi kontrakcema a rikali mi cm jen kdyz jsem se ptala... moc si to uz nepamatuju, ale myslim, ze to nejak moc nebolelo... jen jsem u toho obcas krvacela...

Ma prvni reakce po porodu byla: proc to musi tak bolet... ze uz zadne deti nechci...a jestli jo, tak jedine s epiduralem...
Kazdy mi sice rikal, jak jsem porod dobre zvladla, jak jsem byla statecna... ale ja se tak necitila... jen to obrovske vycerpani a touha, abych mela klid a uz me nic nebolelo..

Priznam se, ze z narozeni miminka jsem zadnou radost necitila... jaksi jsem si Tima a porod nespojovala...a doted si obcas rikam, jestli se to fakt stalo a jestli je Tim fakt nas :-)))

Vim, ze jsem rodila v momente, kdy jsem byla psychicky na dne z me prace... chybely mi ty 2-3 tydny materske pred porodem, kdy jsem planovala pripravy a teseni se na miminko... no Tim rozhodl jinak a ted zpetne si rikam, ze to tak asi bylo dobre... jen priste se nechci nechat osidit o tu pripravu a naladeni se...

Po porodu me prevezli na kresle na pokoj - mela jsem jednoluzak, to je tu normalni.Citila jsem se vycerpane a cely den jsem se motala (ztratila jsem dost krve) - jednou jsem se malem slozila, tak jsem mela nakazano, ze jakmile chci opustit postel, tak musim zavolat sestricku na doprovod.

Ja jsem byla prekvapena, jak je clovek po porodu opravdu cely rozlamany... a silene unaveny...kazdy den jsem se ale citila o malinko lepe a ke konci uz jsem byla schopna si dojit pro vodu na chodbe sama :-)) (neslo ani tak o stehy, jako o bolave vnitrnosti a unavu).
Hodne jsem ocenila malinkatou sprsku na zachode na oplachovani spodku, to bylo fakt super. Sedet jsem jakztakz mohla, protoze jsem byla sita u stydcich pyscich a ne na perineu... ale stejne jsem siti citila, napriklad mi bylo dost neprijemne lezet na boku a mit nohy u sebe.

Kojit jsem se snazila hned od zacatku a Tima jsem tak po 4h budila a prikladala. Pokud vsak opravdu nechtel, tak jsem ho nenutila.
Prvni den jsem si volala sestricky a ptala se na rady ohledne kojeni, ale kazda mi rekla neco jineho, tak dalsi dny uz jsem se snazila se ridit podle sebe :-)
Kojeni samo o sobe bolelo, nejvic prisati. Nejdriv jsem si myslela, ze neco delam spatne, protoze ve vsech navodech na kojeni se pise, jak kojeni nesmi bolet... ale pak mi sestricky rekly, ze jsem zrzka a mam citlivou plet, takze me kojeni proste bude bolet... no radost... pozdeji jsem od kamaradek zjistila, ze prvni dny (tydny) boli kojeni snad kazdou, nez se bradavky otrkaji...

Spani: Tolik doporucovana poloha na zadech se nam vubec neosvedcila - Tim se mi v ni poradne dusil. Kdyz se to stalo poprve, tak jsem se vydesila - no vidite dite, ktere se nemuze nadechnout, hruza. Teda i doted mi z toho neni dobre, kdyz se to obcas stane, ale uz vim, ze to s Timem zvladnem.
Tima jsem tedy davala na bok a jeste jsem mu naklonila postylku.
Pres noc jsme ale stejne vetsinou spali spolu :-)))

Tima nejak moc nevysetrovali, semtam ho zvazili a zmerili mu teplotu. Vykoupali ho jednou, pak jsem ho uz chtela koupat ja. V patek mu vzali krev z paticky na test metabolickych poruch. V sobotu dorazila pediatricka, prohlasila, ze je Tim zlutej a nakazala ho strcit pod lampu. Kdyz jsem se ptala jestli je to nutne, zda ma vysoke hladiny bilirubinu, tak rekla, ze je to OK, ale blizko hranice. No to se mi jako padny duvod nezdalo, ale nehadala jsem se s ni. Privezli lampu, Tima svlekli do naha, narvali mu na oblicej ochrane bryle a strcili ho pod ni. Samozrejme rval a ja se mu nedivim - do ted mi rikali, jak ho mam oblikat, ze je malej a neumi jeste dobre regulovat teplotu... a ted ho svliknou...
Ale ja nakonec prisla na system: Po kojeni jsem Timovi opatrne nasadila brejlicky a jeste jsme spolu asi 10 min spinkali v posteli, a pak jsem ho opatrne prenesla pod lampu... tentokrat nerval...

No a v nedeli jsme se naobedvali, sbalili fidlatka a odjeli domu!!!!
Pak nastaly nase trable s prsama a kojenim... ale to je jina story...

Na porod sem se docela těšila. Samozřejmě sem ze začátku těhotenství měla obavy, ale díky knihám a časopisům, zkušenostem jiných maminek (z internetu) a hlavně díky předporodnímu kurzu sem na porod čekala jako na úžasnou a příjemnou zkušenost. Mým velkým přáním bylo přivést své dítě na svět přirozeně, v domácím prostředí –v Praze přicházel v úvahu CAP při fakultní nemocnici Bulovka. Vzhledem k tomu, že těhotenství probíhalo bez jakýchkoli komplikací, nic mi v tom nebránilo.Termín porodu byl podle UT stanoven na 5.12.2004. Začátkem listopadu bylo na příchod mimíska téměř vše připraveno, taška do porodnice byla sbalená. A ještě že tak.

4.11. sem se v 5:00 probudila s pocitem vlhka mezi nohama. Říkala sem si, že sem to asi přehnala s masáží hráze a zesílil mi výtok. V 7:00 už bylo mokré prostěradlo – že by to byla voda? Oznámila sem to manželovi, sbalila sem pár věcí a vyrazili jsme ruku v ruce na tramvaj směr Bulovka. Voda tekla jen malinko, vzala sem si tedy jen malinkou vložku, což se později ukázalo jako veliká chyba – v tramvaji po mě zůstalo mokré sedátko a všechna vyšetření v nemocnici sem absolvovala s mokrýma kalhotama .

V 10:30 už sem ležela v ordinaci na monitoru. Sestřička potvrdila, že to, co ze mě teče, je opravdu plodovka. Takže mimi si asi spletlo měsíc. Prý sem měla kontrakce po šesti minutách, já však necítila vůbec nic. Byli sme posláni na ultrazvuk, kde nám dr. Řekl, že naše miminko – holčička – Nelinka je v pořádku, ale je malá a zamítl tedy mnou vybraný způsob porodu. Mrzelo mě to převelice, ale nedalo se nic dělat.

13:00 – opět monitor, tentokrát již na příjmu. Kontrakce, které sem už trochu cítila byly po pěti minutách. Manžel byl vyslán domů pro tašku, pro porodní plán (ten zapoměl) a do práce, kde zapůjčil fotoaparát (vlastní jsme totiž ještě nestihli koupit).Já sem byla uložena do postýlky, byla mi zavedena kanyla, kterou do mě cpali antibiotika (preventivně – neabsolvovala sem totiž ještě výtěr na streptokoka) a později i nějaké vitamíny na uvolnění.

16:00 – manžel se vrátil ověnčen taškama a vybaven svačinou. V tom mundůrku, co vyfasoval, vypadal opravdu úžasně. Kontrakce stále stejné.

18:00 – kontrakce téměř žádné. Bylo mi jasné, že tam přečkám noc. Poslala sem tedy manžela domů s tím, že dorazí v 7 ráno. Mě bylo doporučeno ať spím, což díky mé psychice a díky ječícím skoromaminkám na porodním sále fakt nešlo.