 00:00 – konečně začaly zřetelné kontrakce po pěti minutách. Vyčkávala sem.
02:00 – kontrakce po třech minutách. Ležet už bylo nemožné. Oznámila sem to tedy PA, Dr. mě vyšetřil a s úsměvem mi oznámil, že můžu jít rodit. Zavolala sem manželovi, ať dorazí, že už to asi bude.Moc se mu nechtělo – chudinka, byl celý rozespalý. Absolvovala sem přípravu – holení a klistýr – teda fuj. PA mě poslala do sprchy hopsat na balón, což už po hodině absolutně nezabíralo a dělalo se mi tam špatně. Mezitím naštěstí dorazil manžel.
04:00 – kontrakce tak často a tak silné, že se to nedalo vydržet. Zkoušela se různé ulevovací polohy, ale zbytečně. Říkala sem si, že jestli to bude ještě horší, tak asi umřu. A horší to bylo.
05:00 – vyhupsla sem (obrazně řečeno) na porodní stůl. Měla sem zafixováno, že fáze vypuzovací je relativně krátká. O to větší bylo mé rozčarování, když trvala dvě hodiny. Byly to ty nejhorší dvě hodiny v mém životě. Měnila sem polohy „na levém boku“ a „na zádech“ a neustále sem tlačila seč mi sily stačily (po probdělé noci jich opravdu moc nebylo), ale holčičce se pořád nechtělo ven. Bolesti byly obrovské. Už sem se nedivila, proč ty ženský přede mnou tak ječely – já ječela stokrát víc. Mezi kontrakcema sem s pláčem přemlouvala PA, ať mi udělají císařský řez, nebo nadávala manželovi( ve skutečnosti mi manžel moc pomohl a podpořil, bez něj bych to snášela mnohem hůř ). Byla sem přesvědčená, že to nezvládnu. Pak přišla PA a se slovy: „Já už se na vás nemůžu dívat!“ mi do kanyly zavedla kapačku s oxytocinem. Kontrakce okamžitě zesílily. Snažila sem se tlačit co nejvíc, ale to nestačila. PA se mi tedy vší silou opírala o břicho a pomáhala mi vytlačit Nelinku ven. Pak sem konečně zahlédla jinou Pa, jak šermuje s nůžkama, říkala sem si, že už to snad bude. Nástřih byl na dvakrát, na poprvé ani nebolel, na podruhé bolel moc. Hlavičku vytáhli rukama. A pak to šlo raz, dva, ale já už skoro nic nevnímala.
5.11.2004, 07:00 – mezi nohama sem viděla malý uzlíček a cítila tepat pupečník. V tu chvíli mě ani nezajímalo jestli je to opravdu holčička – naštěstí byla. Odnesli jí zvážit , změřit a ošetřit (2600g, 45cm). Manžel byl celou dobu s ní. Pak mi ji zběžně ukázali a odnesli jí do vytápěné postýlky. Následoval už „jen“ porod placenty a šití . Zůstali jsme s manželem sami 2 hodiny na sále a já se pomalu začala radovat z miminka. Hned mi moje holčička chyběla.
Nelinku mi přivezli až odpoledne, když už sem byla na pokoji.Byla sem z ní okamžitě unešená a manžel snad ještě o malinko víc.Teď je jí skoro šest týdnů, je o 7cm větší a o 1kg těžší, ale pořád je to naše malinkátá princeznička a my jí milujeme čím dál víc.
Porod, na který sem se tolik těšila,byl nepříjemným, nezapomenutelným a neopakovatelným zážitkem. Ale díky tomu, co následuje – jdu do toho znova! |
