Deník 01. setkání 29. října 2005
Margitka Wagner - Lakatošová: Romipen *** Viktor Sekyt: Romská identita v neromské rodině

Konečně si jedeme do kojeneckého ústavu pro miminko. Jaká asi bude ta naše nová holčička? Všichni jsme zvědaví, já, manžel i naše děti. Těšíme se na naše malé Romčátko. Dlouho jsem zvažovala, jestli si troufnu vychovávat romské dítě. Přečetla jsem řadu knih, vyslechla několik příběhů (většinou o tom, jak to všechno špatně dopadlo) a přemýšlela, v čem jsou romské děti jiné. Slýchávala jsem, že Romové  to mají v genech. Ale co vlastně? A protože milujeme pestrý, dynamický a dobrodružný život, rozhodli jsme se pro romské dítě.
Přivezli jsme si domů snědou holčičku s mongolskou skvrnou na zadečku, která vypadala jako modřina. Už to bylo něco zvláštního. Její chování bylo pro nás  nesrozumitelné.  Ale myslím, že to vyplývalo spíš z deprivace než z romství. Nejprve byla naše holčička poměrně dlouhou dobu apatická, potom se proměnila v hyperaktivní dítě. Nakonec se z ní vyklubala prima holka. Ráno vstane a začne si zpívat. Chodí po bytě, usmívá se na nás a občas řekne něco příjemného. Mne oslovuje mamýsku. Má vždycky dobrou náladu. Nekňourá, že má hlad a žízeň a že je jí zima. Je statečná a odvážná. Baví ji jezdit na kole, na kánoi i na lyžích.  Terezka nám přinášela tolik radosti a tolika věcmi nás okouzlovala, že jsme se divili, že takovéhle děti nejsou na pořadník. Jenže… naše milá Terezka je taky trochu líňoučká a trochu nepořádná.  Ve škole pracuje tak, aby byla co nejdřív hotová, doma se taky nepřetrhne a honíme ji i do koupelny. A ona pak vydrží běhat po bytě v ručníku a čeká, kdo jí pomůže do pyžama.  Většinou se některá sestra slituje. A protože Terezka byla dlouho nejmladší, ani jsme si nevšimli, jak  té jedné malé roztomilé posluhujeme. Na základě Terezčina chování jsem si, myslela že o romské povaze vím všechno.

Jenže pak jsme si domů přivedli dvě další romské holčičky. Monču o půl roku starší než je Terka, a  Žaky, která je zas o půl roku mladší. Každá je úplně jiná než ty druhé dvě, ale kupodivu u všech vidíme typické romské vlastnosti.  Monča je pořádná, čistotná, pracovitá a manuálně zručná. Když přijdou holky ze školy, sundají bundy a pohodí je, kam je napadne, Monča je hned sesbírá a pověsí. A když jsme byli na výletě a nemohli jsme se před spaním vykoupat, Monča si plivala na kapesník a myla si nožičky. (Moje vlastní děti si na špinavé nohy vzaly čisté ponožky, zalezly do spacáku a neměly problém.) Jako pravá Romka je nesmírně empatická. Vycítí, když je někdo smutný a umí ho potěšit a podpořit. Je také všímavá a ochotná k pomoci. A Žakelínka je ohromně ctižádostivá. Ve škole má jedničky a když se má naučit básničku, naučí se ji hned cestou ze školy. Životem protancovává, ale když není po jejím a je unavená, dá ruce v bok a rozkřikne se…

Co to tedy mají Romové v těch genech? Mají stejnou životní historii, staletí pronásledování je naučilo schopnosti přežít za každého systému, za všech okolností. K tomu však potřebují jeden druhého. Jenže strategie vhodná pro přežití v ústavní péči je jiná než strategie vhodná k tomu, aby dítě obstálo v rodině.

Tak jaké jsou doopravdy ty naše romské děti? Každé dítě má své silné i slabé stránky, ale každé potřebuje- a to bez rozdílu barvy pleti- lásku, přijetí, přitulení… prostě domov a tam mámu, tátu a nejlépe i sourozence (a možná i nějaké to zvířátko).

Každé dítě je jiné a každá rodina vychovávající romské dítě je jiná. Ale něco mají společného. Potřebu vyrovnat se se vztahem majoritní společnosti vůči romskému etniku.To, že majoritní společnost vůči Romům a jejich dětem tolerantní není, potvrdí každý pěstoun pečující o romské dítě. A společný mají také skrytý strach, aby to s těmi jejich přijatými dětmi v životě jednou dobře dopadlo. A myslí se tím, aby nežili bezdomovecký, asociální život.

Když jsme na klubu pěstounů probírali, co by vlastně těm našim romátkům nejvíc pomohlo, shodli jsme se na tom, že pozitivní příklad Romů žijících spořádaným životem. Na základě této myšlenky vznikl projekt Naše romské dítě, jehož duchovní matkou je Martina Vančáková. Projekt je realizován při Středisku náhradní rodinné péče a spolupořádající organizací byla také nadace Rozum a cit a o.s. Athinganoi. V rámci projektu vznikly i webové stránky

http://rodina.cz/romskedite
.
Na konci října se sešlo asi 20 rodin, které mají ve své péči romské děti, v Klubu NGO a Agnes v Jelení.Bylo tam pro ně připraveno několik přednášek na téma Naše romské dítě. Dopoledne přednášela Martina Vančáková, Jana Frantíková a Petra Peřinová a témata se točila okolo identity romských dětí. Odpoledne si rodiče mohli poslechnout Margitu Wagnerovou-Lakatošovou, která je z olašských Romů a která ochotně odpovídala na různé otázky, které jí rodiče kladli.

Velkým přínosem setkání byla výměna zkušeností mezi pěstouny. Cílem projektu bylo také umožnit romským dětem a  jejich neromským sourozencům seznámit se s Romy, kteří by jim mohli být vzorem. Proto si romští studenti ze sdružení Athinganoi připravili pro děti celodenní program, kde se jim nenásilným způsobem snažili přiblížit něco z romství.

Setkání si užili myslím všichni: děti, rodiče i pořadatelé. Chceme v tomto programu pravidelně pokračovat. Máte-li zájem o zaslání pozvánky, ozvěte se  mailem, telefonicky či poštou na Středisko NRP.

Den začal výzvou: kam umístit skupinu starších dětí, když prostor pro ně vyčleněný je nepoužitelný kvůli ohlušujícímu houkání bezpečnostního systému? Starší skupina tedy odešla (nic jiného jí také nezbývalo) na dvůr, kde začal plánovaný program. Děti se s chutí zapojily do hry. Nikdo nesmí ukázat zuby. No, zkuste se nesmát. Děti se chechtaly nahlas a nebyly k zastavení. Ranní chlad a opuštěná členka skupiny (nemohla na čerstvý vzduch kvůli operaci uší) nás ale brzy přiměly k  přestěhování do předsíně. Na malém prostoru jsme se všichni navzájem sblížili. Začal program „Romano drom - Romská cesta“ a  pestré oblečky z velké krabice od Martiny Vančákové byly najednou všude. Nikdo předem nevěděl, za jakým účelem se vlastně převléká, a tak mezi jedenácti pohádkovými postavami byly kromě „tradičně“ oblečených Romů i hokejistky, ba i hotelový zpěvák z Las Vegas. Na děti a dospívající byla nádherná podívaná. Nastrojování pojali velmi kreativně a navzájem se povzbuzovali a pomáhali si s výběrem převleků i se zapínáním knoflíků. 

„Romská cesta“ je program dramatické výchovy, který byl z velké části převzatý z DDM na pražské Klamovce. My jsme tento program rozšířili a převedli do soutěživé podoby.
Děti se rozdělily do několika skupinek a za předvedení tematických scének byly hodnoceny body. „Cesta“ představuje jakési symbolické putování Romů prostorem i časem z Indie do dnešní Evropy.
Každé dítě si z papírků poslepu vybralo postavu, kterou bude představovat a muselo si zapamatovat, jak by se tomu člověku řeklo romsky, např. čhavo - dítě. Zrovna tato postavička vynikla hned v první scénce. „Dítě“ po celou dobu lezlo po kolenou a cumlalo si prstík, ačkoliv to ve skutečnosti byl palec -náctileté dívky.
Účinkující se do svých divadelních postav opravdu vžili, a mnozí zkoušeli i ve volných chvílích během polední přestávky. Soutěžící skupinky se mohly chlubit akčním pojetím zadání. Například ve scénce „první den na cestě“ jeden „zoralo manuš“ (silný muž) zvedl a odnesl „nasvali romni“ (nemocnou ženu). Ve scénce „večer u ohně“ se zase objevil strašidelný medvěd. Kromě vtipných scének se ovšem děti pokusily vžít i do některých historických reálií romského cestování a snah usadit se. Sepsal se seznam zásob a soutěžící řešili, co dělat, když zásoby dojdou. Zabývali se i problémem komunikace s místním většinovým obyvatelstvem. Při „výměně zásob“ si tito mladí podnikatelé vybrali něco z původního seznamu a každý musel své zboží vychvalovat tak, aby obstál na trhu.

Poslední část romské cesty spočívala v přechodu do současnosti. Herci si z různých předloh vybrali někoho ze skutečných českých a slovenských Romů, zaměstnaných jako právníci, učitelé, lékaři apod. Ve dvojicích pak probíhaly fiktivní rozhovory s těmito osobnostmi. Novinářka Jarmila Balážová se tak najednou ocitla v pořadu televizi Nova, kde hovořila o své žurnalistické práci na volné noze, přičemž všem ukázala jednu „volnou nohu“. Výběr znázorňovaných povolání byl dosti pestrý – dokonce jsme byli  svědky i rozhovoru s romskou jeptiškou.

Některé scénky či rozhovory opravdu stály za to, aby se jimi naši mladí herci pochlubili rodičům. Staly se tak vítaným doplňkem ke krátkému hudebnímu programu, který jsme v průběhu dne nacvičili. Pro mladší skupinu dětí to znamenalo, že se dvakrát přesunuly ze světa romských pohádek, který jim vytvořila Květa Carraretová, do světa písniček. Děti se naučily i celosvětovou romskou hymnu a s odvahou ji na konci dne zazpívaly nadšenému obecenstvu, vytvořenému z rodičů. Naštěstí jsme kromě kytary měli i dva klavíristy a klarinetistu Tomáše, který k našemu muzicírování přidal improvizace ve velmi přesvědčivém romském stylu. Kolega David hudbu ještě doplnil tancem a zbytek dětí rytmickým doprovodem. Obdivuhodná byla i jazyková paměť, zejména mladších dětí, které nácvikem romských písní strávily méně času než skupina -náctiletých.

Všechny děti během dne zapojily své kreativní schopnosti, ať už to bylo v ilustrování příběhů romských autorů nebo ve slovech dávných kočovných vůdců. Tito mladí lidé získali za jeden den více znalostí a více procvičili svou fantazii a logiku, než mnozí školáci za podstatně delší dobu, a doufám, že se u toho bavili alespoň z poloviny tak dobře jako autorka příspěvku.

Článek najdete v archivu webové prezentace Romano Voďi na adrese:

http://www.romea.cz/index.php?id=archiv/2005-11/141516

Na webu se objevila jen jedna z mnoha hezkých fotografií ze setkání, ostatní jsou k prohlédnutí ve Středisku náhradní rodinné péče.

Zajímavé jsou i další články tohoto romského časopisu, projděte si archiv :-)
Časopis (celobarevný, na křídovém papíře)je samozřejmě možné si i předplatit za neuvěřitelnou cenu 18Kč za jedno číslo.

NAŠE ROMSKÉ DÍTĚ

Komorní setkání pěstounských a adoptivních rodin s romskými dětmi

Klub v Jelení, Jelení 15, Praha 1

Sobota 29. října 2005