Projekt Naše romské dítě je nadále aktivní, tyto stránky však už nikoli. Můžete si nás vyhledat na Facebooku nebo na www.romskedite.cz. Kontakt: romske.dite@seznam.cz

Moje kamarádka Petra budí rozruch, kamkoliv se se svými dětmi vrtne. “Vy jste nějakej tábor? Vy je někomu hlídáte? To jste všechny adoptovala?” ptají se bez rozpaků úplně cizí lidé na ulici, v obchodě, v tramvaji nebo při návštěvě pohotovosti. “Ne, všechny jsou moje,”odpovídá. Někdy se v duchu škodolibě usmívá, protože si je vědoma, jak lidem zamotá tou odpovědí hlavu. Jindy to procedí podrážděně na půl úst, když už se stejně ten den ptá desátý člověk. Před lety si Petra při studiu přivydělávala v obchodě s textilem. Jak už to někdy bývá, když spolu dva lidé tráví hodně času, i mezi ní a jejím zaměstnavatelem vznikl vztah. První Petřina velká láska. Tonda byl krásný chlap, navíc pozorný a citlivý. Když mu Petra sdělila, že jejich milostná dostaveníčka nezůstala bez následku, měl radost a hned začal plánovat svatbu a zařizovat vše na příchod potomka. Bohužel zasáhla Tondova rodina, která se proti jeho sňatku s Češkou postavila. Vietnamci respektují přání svých rodičů, a i když se Tonda snažil Petru přesvědčit, že spolu můžou být dál, tajně, Petra nechtěla komplikovat život sobě, Tondovi ani dítěti, a s Tondou se rozešla. Na výchově dítěte se ale podílejí dodnes oba a mají báječný přátelský vztah, i když už má každý svého partnera. Jejich dcera Lea letos oslaví třináct let. Pár let se Petra věnovala dceři, škole a práci, když do jejího života vešel Martin. Martin byl rozvedený, měl v péči šestiletého chlapce Nathana a pětiletou Marii. K rozvodu jeho manželství vedlo dlouhodobé odloučení kvůli práci. Každý zůstal na jiném kontinentu a tisíce kilometrů nezkrátily ani hodiny telefonních rozhovorů. Martin byl rodinný typ, potřeboval se o někoho starat, potřeboval, aby se někdo s láskou staral o něj. A hlavně o jeho děti, které si po dohodě s bývalou ženou vzal k sobě, aby jim dopřál evropské vzdělání. Martin dokázal zacelit díru v Petřině srdci, která tam zůstala po Tondovi. Do roka byla svatba, tou přišla Petra k exotickému manželovi a Lea, děvče s pletí jako sníh a vlasy černými jako havraní křídla, k dvěma sourozencům s kůží barvy hořké čokolády. Dva roky po svatbě se Petře narodil chlapeček Daniel. Když rodina stála nad postýlkou a špičkovala, že kluk vůbec není po mámě, čertila se, ale musela uznat, že je Martinovou kakaovou kopií. Daniel sotva začal chodit, když přišel na návštěvu Martinův krajan Mathew. Před lety se tu oženil, aby získal povolení k pobytu. Nesmí se to, ale komu to ublíží? Získal tedy povolení k trvalému pobytu a s ním i možnost pracovat a podnikat. Manželku viděl poprvé a naposledy ve svatební den. Byla to mladá Romka, prostitutka, která vzala zavděk dvaceti tisíci za své “ano” a šla dál svou cestou. Až před pár týdny kontaktoval Mathewa odbor sociální péče se zprávou, že má Mathew ročního syna. Jeho matka se ho zřekla a zmizela někam do Německa. Mathewovo otcovství bylo na první pohled jen papírové, ovšem cítil se být za dítě zodpovědný a nechtěl, aby skončilo v kojeneckém ústavu. Sám se o něj však postarat nedokázal. Snad že by Petra? Jen na pár dnů, než si to Mathew zařídí jinak. Ze dnů se staly týdny, z týdnů měsíce, z měsíců rok. Mathew napřed přestal malého navštěvovat, pak i posílat dohodnuté peníze. Nakonec nebral ani telefony. A Petra si uvědomila, že už by Filípka vrátit nechtěla, ani nedokázala. S Danielem byli jako dvojčata. Následovaly dlouhé boje s úředním šimlem, návštěvy sociálky a vleklé soudy, než byl Filípek definitivně jejich. Při všech těch starostech si Petra ani nevšimla, že je na cestě další dítě. K Lee, Nathanovi, Marii, Danielovi a Filípkovi tak přibyla Tinka. Petra s Martinem se musí oba dva hodně otáčet, aby svou velkou vietnamsko-česko-nigerijsko-romskou rodinu uživili, řeší však stejné starosti jako ostatní početnější rodiny - kdo potřebuje nové boty, kdo aktovku, co bude k obědu, kdo půjde na rodičovskou schůzku nebo kde koupit větší hrnec, kam by se vešly knedlíky pro osm lidí. Svou jinakost si uvědomují až kvůli upřeným pohledům a netaktním dotazům okolí. Nikoho už nebaví vysvětlovat, kdo má jakou maminku, kdo jakého tatínka, a odkud přesně. Táta je přece ten, kdo s nimi o víkendu jezdí na kole a hraje fotbal, vypráví jim historky z doby, kdy chodil do školy, a snaží se tvářit přísně, když přinesou poznámku. A máma zas ta, která zalepí koleno, obejme a pohladí, ta, která je vozí na karate a gymnastiku, a podepíše žákovskou dřív, než ji uvidí táta. Je toho hodně, co bychom se od téhle rodiny mohli naučit, při nejmenším přestat hledat mezi lidmi rozdíly a odlišnosti, ale soustředit se na to, co nás spojuje. Marek Zelený

Připomínáme, že v muzeu je otevřena kavárna BENG. Můžete si zde dát kvalitní italskou kávu a posedět v teple a příjemném prostředí - v zimním období ideální kombinace. Muzejní kavárna BENG je otevřena v tyto dny: ÚT (12:00 – 18:00), ST – PÁ (10:00 – 18:00). Rádi vás zde uvítají!

Na rok 2015 Muzeum romské kultury v Brně pro tvořivé děti připravilo program přímo související s probíhající výstavou mozaik Rudolfa Dzurka. Výtvarná dílna je určena i pro ty nejmenší děti, které provedeme výstavou a seznámíme je s unikátní technikou tvorby tohoto umělce. Především však s dětmi budeme pracovat v ateliéru, kde si vyzkouší tvorbu kombinovanou technikou či tvorbu koláží. Program je ideální pro kreativní děti a malé umělce – trvá 90 minut, děti mladší 6 let mohou přijít pouze v doprovodu rodičů. Program se bude konat ve třech termínech, a to 25.1., 15.2., a 15.3. 2015 vždy v 15.00 hodin. Rádi Vám však vyjdeme vstříc a program pro Vás realizujeme kdykoliv na základě domluvy. Pro více informací kontaktujte naši lektorku Evu Dittingerovou prostřednictvím e-mailu: lektor@rommuz.cz

Studují medicínu, IT nebo přírodovědu. Jsou Romové a nestydí se za to!

Mají dobře našlápnuto. Sní o práci, která je bude bavit a uživí je. Medicína, pedagogika, farmacie, software, romistika. Pět vysokoškolských studentů, které už nebaví stále někomu vysvětlovat, proč to oni dokázali, a přitom jiní neposílají své děti do školy, žijí na úkor sociální štědrosti státu a kradou barevné kovy. Unavuje je věčné přesvědčování druhých o tom, že zdaleka ne všichni Romové jsou takoví, jak je veřejnost zná z ilustračních televizních obrázků. Prostě jen chtějí studovat obor, který je baví. Žít studentský život se vším, co k němu patří – jako ostatně dalších 400 tisíc mladých lidí v Česku. A přitom nemají problém na plnou pusu říct, že jsou Romové.

Největší zájem je o sociální obory, přírodovědné jsou propadák

Přitom právě zatajování původu je u romských vysokoškolských studentů podle Martiny Horváthové ze sdružení Slovo 21 poměrně častým jevem. „Úspěšní Romové se označují za Španěly, Maďary a další jižní národnosti. A to je škoda, protože by mohli být pozitivními příklady. Romové potřebují svou elitu, potřebují být viděni v běžných profesích – jako učitelé, lékaři, úředníci, manažeři, prodavači, knihovníci. Právě oni mohou pro lepší soužití a vnímání romské menšiny udělat možná víc než pracovník neziskovky svými projekty. Podmínkou ale je, že se budu hlásit ke svému romskému původu a budu vystupovat jako zdravě sebevědomý člověk,“ říká Horváthová ze sdružení Slovo 21, které dlouhodobě připravuje romské středoškoláky na přijímací zkoušky k dalšímu studiu na vysoké škole. A může se chlubit i výsledky. Úspěšnost absolventů kurzů při přijímání na vysoké školy se v průměru pohybuje kolem 60 procent.

Na dotaz, jestli se podle ní zvyšuje počet Romů, kteří studují vysokou školu, ale Horváthová odpovídá poněkud rozpačitě: „I když bychom asi čekali, že romských studentů přibylo, v rámci našich kurzů se počty příliš nemění. Naše aktivity ale určitě nezapojí všechny adepty, a proto skutečně nemůžeme generalizovat. V rámci dalších aktivit a při spolupráci s dalšími organizacemi i jednotlivci ale začínám objevovat stále více mladých Romů - vysokoškoláků, kteří prozatím nebyli zapojeni do aktivit neziskového sektoru, nepotřebovali nebo nechtěli využít tyto možnosti,“ míní Horváthová.

Určitý počet romských studentů vysokých škol můžeme získat i z dat, která má k dispozici Iva Hlaváčková, koordinátorka stipendijního programu pro romské vysokoškolské studenty. I to je ale pravděpodobně jen zlomek Romů, kteří vysokou školu studují. Statistika, jež by odhalila počet romských vysokoškolských studentů v Česku, totiž neexistuje.

„V akademickém roce 2012/2013 by mělo být podpořeno téměř 40 studentů,“ prozrazuje Hlaváčková ze sdružení ROMEA, které u nás už třetím rokem koordinuje Pamětní stipendijní program pro romské vysokoškolské studenty. Ten běží ve třinácti zemích střední a východní Evropy již třináctým rokem. Jednou z podmínek získání stipendia je veřejně se hlásit k romskému původu. V žádosti student podepisuje deklaraci, že je Rom a že je také ochotný tak na veřejnosti vystupovat.

„Běžná výše ročního stipendia je 800 eur na 10 akademických měsíců. Celková výše dotace ale v žádném případě nesmí překročit 2000 eur, a to v kombinaci 800 eur základní stipendium na akademický rok plus školné,“ vysvětluje Hlaváčová.

Loni získalo stipendium 31 studentů, kterým bylo rozděleno více než 32 500 eur. Šlo především o studenty pedagogických škol. Podpořeni byli ale i studenti ekonomických, lékařských, mediálních, právnických a chemicko-technologických oborů.

„Jednoznačně převládá zájem o obory sociálně zaměřené, dále o učitelství. A máme sem tam nějakého zájemce o nějaký technický nebo přírodovědný obor, ale to opravdu velmi málo,“ říká Martina Horváthová ze Slova 21, které provozuje pro romské uchazeče o studium na vysoké škole také speciální webovou stránku www.dzadureder.cz.

Když má budoucí učitelka ráda fotbal

Zuzana odjakživa patřila k těm dívkám, které více než modrým dávaly přednost červeným propiskám. To, že by jednou ráda stála před katedrou, věděla už dávno. Motivovala ji především češtinářka na druhém stupni. „Fascinovalo mě, jak má hodiny připravené, abychom se nenudili. Taková jsem chtěla být také,“ vzpomíná čtyřiadvacetiletá Zuzana Kančiová, studentka posledního ročníku Pedagogické fakulty UJEP.

S matkou a mladším bratrem, který prvním rokem studuje hotelovou školu, žije v Teplicích ve staré zástavbě cihlových domů. Dříve jich bylo doma daleko víc. „Maminka měla totiž dvakrát za sebou dvojčata, a to po deseti letech. Takže je nás celkem pět. Starší sourozenci už ale mají svůj vlastní život. Já si tak doma aspoň užívám mamky a nejmladšího brášky,“ říká s radostí mladá studentka. Vzápětí ale zvážní. „Táta se ale pak znovu oženil a teď bydlí v Ústí nad Labem. Žije si svůj život a dělá, jako bychom ani neexistovali.“

Na dětství přitom vzpomíná ráda, zážitky má spojené hlavně s otcem, který ji brával na výlety do přírody nebo do haly na sálovou kopanou. „S fotbalem jsem začínala na škváře v Teplicích – Sobědruhách. Škváru jsem si odtud nosila i domů. Tenhle víkend jedu s naším týmem do Staré Lysé na druhé mistrovské utkání, tak nám držte palce,“ mrká. Kromě sportu ji odjakživa bavila také škola – vždyť vycházela se krom jediné dvojky z matematiky samými jedničkami. „Ta mi nikdy nešla. Moc dobře si pamatuju, jak jsem přinesla ve čtvrté třídě svou první pětku. Přišla jsem domů a strašně jsem brečela. Nemohla jsem kvůli tomu spát asi týden. Říkala jsem si, že musím nasbírat alespoň padesát jedniček, abych to vykompenzovala,“ popisuje dnes už s úsměvem sympatická budoucí češtinářka.

Dobrý prospěch na základní škole předpovídal její další studium na gymnáziu, které studovala v nedalekém Duchcově. Ani během gymnaziálních let se jí sen o práci učitelky nerozplynul. „Když jsem měla před maturitou, byla jsem smutná, protože jsem věděla, že etapa gymnázia končí. Cítila jsem se tam dobře. Nikdo mi v životě nějakým nemilým způsobem nedal najevo, že jsem Romka. A to ani na základce. Moji rodiče se navzájem znali s rodiči mých spolužáků, a tím se podle mě jakákoli xenofobie nemohla ani projevit. Maminka pracovala v kulturním domě a táta dělal na dráze,“ říká Zuzana Kančiová, jež by raději učila literaturu než gramatiku, její srdcová záležitost je česká a světová literatura druhé světové války. Teď už je svému češtinářskému snu blízko.

Původně chtěl být archeolog, nakonec se dal na IT

Víc než fotbal zajímaly Filipa Siváka z Jirkova odjakživa počítače. Svůj první – Pentium II - dostal od rodičů už ve třetí třídě. Coby šesťák pak náhodou doma ve svém počítači objevil program, pomocí něhož začal sám vytvářet počítačové hry.

„První se jmenovala Tankista na útěku. Taková střílečka – tank jezdil sem a tam a při tom zabíjel nácky. To mi mohlo být asi tak třináct. Byla primitivní, ale třeba můj táta si ji občas rád zahrál,“ říká trochu skromně dnes už dvacetiletý student informatiky, se kterým se scházíme blízko budovy ČVUT – v Národní technické knihovně v pražských Dejvicích. Nejvíce ho podle jeho slov ovlivnil otcův přítel, který – jak sám student informatiky říká – byl machr přes počítače.

„Chtěl jsem být stejně dobrý jako on. Motivoval mě ale i táta. Odmalička ve mně pěstoval vztah k elektrotechnice, proto jsem po základní škole začal studovat průmyslovku,“ vzpomíná Filip, který už na základní škole vyhrál okresní olympiádu ve fyzice. Na střední škole se pak jeho vztah k IT ještě více prohloubil. „Vždycky jsem chtěl v něčem vynikat, možná to bylo právě proto, že jsem Rom. Přál jsem si, aby mě ostatní brali jako rovnocenného partnera. Odjakživa jsem každému musel dokazovat, že něco umím. Měl jsem pocit, že se musím prosazovat daleko více než mí spolužáci,“ myslí si Filip, syn vedoucí cukrárenské výrobny a strojníka, který si jednu dobu pohrával s myšlenkou studovat archeologii.

„Matiku jsem v oblibě neměl, což je při oboru, který studuju dneska, poměrně paradoxní. Bavila mě historie a chtěl jsem být archeolog. Pak jsem ale zjistil, že se bojím pavouků a že v jeskyni mi není dobře. Zvolil jsem proto cestu programátora,“ směje se student druhého ročníku softwarových systémů na ČVUT, jehož největší zálibou je čtení sci-fi a procházky přírodou s přítelkyní. Jak sám ale přiznává, volného času během akademického roku není příliš nazbyt. Vedle školy musí také pracovat, jinak by si prý studium dovolit nemohl.

„Člověk si občas musí vybrat - buď lepší známky a naštvaný šéf, anebo horší studijní výsledky a dobře odvedená práce, tudíž spokojený šéf,“ říká s patřičnou ironií. Už více než rok vymýšlí software pro společnost, která vytváří webové stránky a internetové aplikace. Ve svých dvaceti letech tak pracuje se znalostmi, s nimiž v jeho oboru vycházejí studenti posledních ročníků bakalářského cyklu. Byť jazyku v nulách a jedničkách rozumí s přehledem, romština mu je cizí. „Doma jsme romsky nikdy nemluvili. Chtěl bych se romštinu naučit, ale to by mě stálo strašně velké úsilí. A tolik času zatím opravdu nemám.“

-pokr-

Se zápisem do ZŠ problém, dnes na nejprestižnější české univerzitě

Oproti Filipovi ovládá Michal Mižigár romštinu velmi dobře. A nejen tu východoslovenskou, ale i další dialekty. Vždyť ji studuje na Filozofické fakultě UK už třetím rokem. Romsky mluví ale odmalička, vedli ho k tomu především prarodiče.

„Hrozně rád jsem poslouchal vyprávění babiček, hlavně romské pohádky. To pravděpodobně podpořilo mé romství,“ vzpomíná dvacetiletý student romistiky na Karlově univerzitě a laureát Literární ceny Mileny Hübschmannové. „Je mi líto, že jsem se s ní osobně nesetkal ještě před její tragickou smrtí. I když vlastně z vyprávění rodičů vím, že jako malej kluk jsem jí seděl na klíně, když byla u nás v Písku. Možná i to mě nevědomky ovlivnilo,“ říká s úsměvem při vzpomínce na dětství, které měl poněkud složitější než jeho vrstevníci. A zdaleka ne proto, že byl Rom.

Po očkování, které podstoupil jako několikaměsíční kojenec, dostal zánět mozkových blan. Ačkoliv jeho ošetřující lékař věděl o Michalově nachlazení, očkování přesto neoddálil. Malému pacientovi tak změnil celý život. „Následkem zánětu mozkových blan mi začal odcházet sluch,“ vysvětluje. O tom, že téměř vůbec neslyší, se jeho rodiče dozvěděli až před zápisem do první třídy. A ačkoliv znal všechny základní barvy, geometrické tvary a všechno, co by předškolák měl ovládat, přijetí na základní školu do prvního ročníku byl problém.

„Žádná základka tehdy nechtěla přijmout handicapovaného žáka. Naštěstí se jedna našla, která s tím problém neměla,“ vzpomíná Michal. Na první měsíce ve škole dnes už vzpomíná s odstupem, tehdy to pro něj bylo ale složité období. Naslouchadlo, které mu pomáhá dodnes, měl tenkrát jen pár měsíců. Problémy začaly hlavně s diktáty, a to se projevilo i na známkách z gramatiky. „Až když měl učitel mikroport a já v uchu indukční smyčku, to bylo mnohem lepší,“ vzpomíná dvacetiletý student.

Už na druhém stupni základní školy začínal přispívat do školního časopisu, v němž svým spolužákům vysvětloval, kdo Romové jsou, odkud pocházejí, sem tam zařadil do rubriky i lekce romštiny. „Tady začal můj zájem o romistiku. Pak přišla cena Mileny Hübschmannové – to už jsem byl na obchodní akademii. V té době jsem taky koordinoval u nás v Písku velkou výstavu o Romech. Pracovali jsme na tom asi rok. A nakonec měla obrovský úspěch,“ popisuje s úsměvem na tváři Michal, který vedle studia přednáší v rámci nejrůznějších projektů o romské historii anebo překládá dokumentární filmy z romštiny do češtiny. „Zrovna nedávno jsem se vrátil v rámci jednoho projektu z osad na východním Slovensku. Neuvěřitelné zážitky! Pracovali jsme tam s dětmi, dali jsme jim kamery, ať zachytí svůj život v osadě. V listopadu se tam vrátíme, jsem zvědav, co z toho nakonec bude.“

Můj sen? Medicína!

Od dětství si přála být lékařkou. Chemie ani fyzika jí problémy nedělaly, ba dokonce patřily k jejím oblíbeným předmětům. Zdravotnické lyceum mělo být tou nejlepší přípravou na další vzdělávání ve zdravotnictví. Jenže medicína nakonec dvaadvacetileté Moravance nevyšla.

„Když vám nevyjdou přijímačky na výšku, na kterou se těšíte od konce základní školy, jste vděčný za to, že vás osvítil duch svatý a vy jste si jako záložní školu zvolil právě farmakochemii. Ten obor má velkou budoucnost. Chemie léků tady bude vždycky a taky se bude pořád více a více vyvíjet,“ domnívá se studentka Chemicko-technologické fakulty Univerzity Pardubice.

I když vysněná medicína nakonec nevyšla, se studiem je nyní spokojená. „Ať zní název sebevíc medicínsky, je to právě tvrdá chemie, která v oboru hraje hlavní roli. To mě trochu zklamalo a měla jsem v úmyslu obor opustit. Nakonec jsem vydržela a zjistila, že mě to baví. Učí nás tady tomu, abychom byli schopni rozpoznat vlastní syntézy jednotlivých látek, které slouží k výrobě léků. A nejen těch. Jde i o veškeré vybavení v nemocnicích, nejrůznější přístroje a implantáty, které musí být vyrobeny z takových materiálů, aby nezatěžovaly organismus,“ vysvětluje Gabriela Siváková, která je spokojená se svým studentským životem.

To Jakub Jarý z Ústní nad Labem měl větší štěstí. Po maturitě na gymnáziu se sice rozhodl studovat biologii a chemii na Přírodovědecké fakultě UJEP, už v prvním semestru jej začala lákat medicína.

„Když jsem srovnával učivo s mým kamarádem z gymplu, který už v Plzni medicínu studoval, zjistil jsem, že se tam učí podobné věci a že náročnost studia je poměrně podobná. A tak jsem se rozhodl zkusit přijímačky do Plzně na medicínu. A ono to vyšlo,“ říká student dnes už čtvrtého ročníku všeobecného lékařství na Karlově univerzitě, který by se v budoucnu rád věnoval histologii. Uvažuje dokonce i o patologii.

„Člověk si ale v dnešní době musí nějak přivydělat,“ říká čtyřiadvacetiletý Jakub, který si už teď pohrává s myšlenkou, že by chtěl jako lékař působit v zahraničí. „Tady si moc nevyděláte. Nepřijde mi spravedlivý, že bych jednou měl mít stejně vysoký plat jako mí rodiče, kteří jsou dělníci – byť jejich práci nijak neshazuji a ani neříkám, že je podřadnější. To určitě ne,“ dušuje se Jakub, jehož rodiče jej i jeho mladšího bratra ke vzdělání vedli odmalička. Přísní podle jeho slov nebyli, ale vždy se starali o jejich výsledky ve škole a nechyběli na žádné rodičovské schůzce.

„Chtěli, abychom se s bratrem měli lépe než oni. Myslím, že jsou na nás určitě hrdí,“ říká na první pohled možná neskromně mladý medik, ačkoliv během celého rozhovoru působí přesně opačně. Přiznává, že by rád působil jako vzor pro ostatní mladé Romy, kteří si na vysokou školu netroufnou. Často se ho prý spolužáci ptají na jeho původ. Prý nemá jediný důvod, proč by ho tajil. „Samozřejmě že na potkání každému neříkám, že jsem Rom. Nechci, aby to působilo tak, že jsem něco speciálního, že bych měl být nějak zvýhodňován nebo protežován. Ale když ta otázka přijde, nevím, proč bych to neměl říct,“ vysvětluje budoucí lékař. Tomáš Bystrý

V Praze proběhne konkurs do filmu Cesta ven. Hrát v něm budou romští neherci

Štáb filmu Cesta ven, který vypráví o životě mladého romského páru, hledal romské neherce i v Krupce (FOTO: Míra Brož, Konexe, o. s.)

V Praze proběhne v pondělí 24.09. 2012 casting do nového filmu režiséra Petra Václava Cesta ven. Ten bude vyprávět o životě Romů. Konkurs se uskuteční v agentuře Echo casting, Římská 34, Praha 2, od 14:00 do 18:00. Filmaři budou vybírat:

• romské ženy 22 - 30 let
• romské muže 25 - 35 let
• romské dívky 15 - 16 let.

 Více informací najdete na webu Moloko film.

Jeden z nejosobitějších českých režisérů Petr Václav, jehož filmoví diváci mohou znát jako autora filmů Marian nebo Paralelní světy, a který v posledních letech působí především ve Francii. Zde napsal řadu scénářů a natočil několik dokumentárních snímků pro televizi. Nyní připravuje nový film s pracovním názvem Cesta ven. Film vypráví příběh mladého romského páru žijícího v dnešní České republice.

Film, který na svém zatím posledním zasedání podpořil Státní fond pro podporu a rozvoj České kinematografie, se bude natáčet na konci tohoto roku s rozpočtem kolem patnácti miliónů korun. Natáčení bude probíhat v reálných interiérech i exteriérech a do hlavních rolí budou obsazeni romští neherci. Za kamerou bude Štěpán Kučera, který již s Petrem Václavem v minulosti spolupracoval, a podílel se rovněž na řadě českých filmů, mezi nimiž jsou Návrat idiota Saši Gedeona nebo Pasti pasti pastičky Věry Chytilové.

Film vzniká v česko-francouzské koprodukci jako producentský debut filmové společnosti Moloko Film, která doposud působila především jako servisní společnost pro natáčení filmů a reklam v České republice a na Ukrajině. Producenty filmu jsou Jan Macola, Miloš Lochman a Karel Chvojka.

Světový romský festival Khamoro míří po čtrnácté do české metropole. Vystoupí i Nightwork
Praha, 23.4.2012 16:33, (ROMEA)

Nejen koncerty tradiční a současné romské hudby, ale i módní přehlídku známého návrháře Osmanyho Laffity, divadelní inscenaci Národního divadla, dvoudenní odborný seminář o nesnášenlivosti vůči Romům nebo výstavu o tradičních romských řemeslech nabídne již čtrnáctý ročník Světového romského festivalu KHAMORO. Za jeho organizací stojí už od roku 1999 občanské sdružení Slovo 21 a Studio Production Saga. Záštitu nad letošním ročníkem festivalu KHAMORO, který na různých místech Prahy proběhne ve dnech 28. 5. – 6. 6. 2012, převzali předseda vlády ČR Petr Nečas a primátor hl. města Prahy Bohuslav Svoboda.

Pocta romskému spisovateli Vladu Oláhovi, který zemřel koncem ledna tohoto roku, otevře program letošního ročníku festivalu. Na prozaika a básníka se bude vzpomínat v pondělí 28. května v Galerii Montmarte v knihovně Václava Havla. Po vzpomínkovém večeru pak festival odstartuje hudební program, který bývá tím největším lákadlem celého KHAMORA. Už v pondělí se návštěvníci můžou těšit na romskou skupinu Mec Yec z Belgie, která vystoupí na koncertě současné romské hudby v Retro Music Hall.

Úterý a středa nabídnou koncerty Gypsy jazzu, v Jazz Docku návštěvníci uvidí a hlavně uslyší špičky tohoto světoznámého žánru. „Představí se Fapy Lafertinz Belgie a Nizozemí a skupina Sonnekai, jejíž členové jsou potomci zakladatele Gypsy jazzu Django Reinhardta,“ říká producent festivalu Džemil Silajdžić.

Ve čtvrtek a v pátek se v rámci hudebního programu vystoupí v klubu ROXY kapely tradiční romské hudby z celkem osmi zemí světa včetně České republiky, kterou bude reprezentovat českokrumlovská romská formace Cindži Renta. Vedle ní vystoupí Urs Karpatz Gipsy Band (Francie), Kočani Orkestar(Makedonie – Belgie), Nikolay Verbitsky (Rusko), Romathan (Slovensko), Stevan Familić (Srbsko), Carmen Fernandez (Španělsko).„Všechna hudební uskupení najednou budou moci návštěvníci vidět na defilé účinkujících, které v pravé čtvrteční poledne projde historickým centrem Prahy, nebo na závěrečném sobotním galakoncertu v SaSaZu.Tam jako hosté vystoupí také skupina Nightwork a zpěvák Martin Svátek,“ doplňuje Silajdžić.

Festival KHAMORO ale není zdaleka jen o hudbě - svým návštěvníků nabídne také bohatý doprovodný program. V rámci něj proběhne pod širým nebem na karlínském Lyčkově náměstí módní přehlídka, kterou si exkluzivně pro KHAMORO vzal pod taktovku známý módní návrhář Osmany Laffita. Návštěvníky festivalu ale čekají také výstavy. První je zavede do světa tradičních romských řemesel, na druhé pak zhlédnou olejomalby Míly Doleželové. KHAMORO nezapomíná ani na odbornou část programu, kterou letos bude představovat dvoudenní mezinárodní seminář nazvaný "Nové podoby nesnášenlivosti vůči Romům v moderní Evropě".

Můj soused, můj nepřítel v inscenaci Národního divadla je jevištní koláží, sestavenou především z veřejných dokumentů a projevů, které reflektují soužití Čechů s Romy. Představení režisérky Viktorie Čermákové, které ND uvedlo v premiéře v září tohoto roku, bude také na programu KHAMORA. A vedle toho i představení Open for Everything, které nabídne neotřelý pohled na současnou společnost a dotýká se života v romské komunitě. Po celou dobu festivalu proběhnou i mezinárodní workshopy nazvané Jdeme dlouhou cestou, během nichž se setkají mladí Romové z Česka, Itálie, Litvy a Bulharska.

Jste-li fajnšmekry a rádi byste si vybrali tu nejlepší a vám nejbližší kapelu z oblasti Gypsy jazzu a současné romské hudby, máte možnost se s předstihem seznámit s některými účinkujícími světového festivalu Khamoro na stránkách Romea.cz. Stručné anotace a videoukázky vám jistě napoví, na který koncert si uděláte čas!