Prožívání konce reprodukčního období

Ženy moudré a ženy zkušené,

zaujalo mě, jak tu několikrát už v diskusích zaznělo, že ženy, které povily a případně ještě povijí určitý počet dětí, mají zvláštní pocity spojené s koncem plodného období a jakousi jistotou, že tohle dítě je už opravdu poslední. Připadá mi to jako moc zajímavý postřeh, který se bohužel v dnešní době, kdy jsou "kánonem" dvě, max. tři děti, z našich životů jaksi vytratil. Přitom když nad tím tak přemýšlím, tak si říkám, jak je zajímavé, že třeba moje prababička, praprababička, a některé další osoby k jejichž životům jsem se tak trochu dostala skrze práci na rodokmenu, vždycky končily plození někdy pár let po čtyřicítce, i když si (tedy už podle dnešních zkušeností) nemyslím, že by tím přímo fyzicky jejich reprodukční schopnosti končily. Měly většinou tak šest, osm dětí. Že by nějaká taková přirozená hranice?

Sama jsem měla kdysi utkvělou vizi, že "mým počtem" jsou čtyři nebo šest dětí, vůbec nevím proč a už jsem na to i pozapomněla, ale nedávno mi zrovna jedna známá připomněla "vždyť jsi kdysi říkala, že chceš čtyři děti!" (tehdy mi bylo asi 18, tedy o 15 míň než teď :-D), tak jsem si to dala tady s tím do souvislosti a říkám si, a ouha...

Jak to máte vy? Hlavně by mě zajímalo, pokud si myslíte, že jste se své vlastní hranice přirozeně dobraly, jaká je ta záhadná jistota, že se další dítě už prostě "nepřihodí", nebo jak to prostě prožíváte.
Za případné odpovědi vřelé díky!