Hyperaktivní dítě - bezradnost ve výchově a obava ze školy

Ahoj, můj starší syn nastupuje teď v září do školy a mne už z toho pronásledují noční můry. Mám vážnou obavu, že naše dosavadní válčení s jeho výchovou nabere úplně jiné dimenze.
Syn je odmalička velmi těžko zvladatelný, na ADHD nebo něco podobného jsem měla podezření prakticky odjakživa. Ale doteď jsem o žádnou "diagnózu" pro něj neusilovala. V PPP jsme byli doteď jen 2×, problém je, že ho to tam děsně baví - miluje, když může nějakému dospělému ukazovat svoje rozumové schopnosti. Je takové to přemoudřelé dítě, miluje rébusy a zadání typu "najdi co se liší, najdi 10 rozdílů". Pročež výsledek vyšetření zněl, že dítě se zvládne soustředit na úkol a hyperaktivní není. Ale když si projdu jakoukoliv odbornou práci na téma ADHD, tak to na něj absolutně sedí (je strašně neklidný, nevydrží sedět ani minutu, ani u jídla, neustále třeští, vykřikuje, doteď má potíže se spánkem) Ke své vysoké inteligenci a nadání /hlavně matematickému a verbálnímu/ má bohužel nižší sociální inteligenci, pravděpodobně nerozumí neverbálním signálům, nechápe emoce druhých a nezvládá ty vlastní. Je velmi impulzivní a vzteklý, vůbec neposlouchá pokyny, dělá si podle svého.
Obecně si myslím, že ze tří složek ADHD - nepozornost, hyperaktivita, impulzivita - má celkem slabší projevy nepozornosti a výrazné projevy hyperaktivity a impulzivity...

Moje dilema je následující - má smysl snažit se získat onu "nálepku" ADHD? Mně by to asi hodně psychicky pomohlo, mám dlouholetý pocit výchovného selhání. Ale jinak je to k něčemu? Pomáhá těmto dětem psychoterapie nebo třeba nějaká medikace? Nemá to spíš více vedlejších účinků?

Vím, že by asi nejvíc pomohlo, kdybych rezignovala na svou práci a zájmy a věnovala min. 12 hodin denně pozornost svému synovi. Ale to nedokážu. Jednak mám i druhé dítě, jednak mám partnera, který už na výchovu pomalu rezignuje, přestává chtít trávit svůj čas s rodinou a "utíká ke svojí práci". Navíc já svou práci miluji, naplňuje mne a obětovat ji nedokážu.

Co s tím? Všichni se trápíme, je u nás neustálý křik a neumíme s tím žít. Snažit se o diagnózu a následně psychoterapii či farmaka nebo zatnout zuby a nějak dožít synových osmnáctin...
Asi nejvíc nás vystihuje tento úryvek ze stati o ADHD:
Mnozí rodiče přiznávají, že už vyzkoušeli všechno možné, jen aby se jejich dítě chovalo lépe. Je to velmi vyčerpávající, protože tyto děti často potřebují méně spánku, takže jsou všichni kolem chronicky unavení. Rodiče mají na sebe málo času. Zmáhá je neustálé breptání, hluk, pohyb, hádky, ničení předmětů, sourozenecká rivalita. Tohle všechno je i častou příčinou manželských problémů. Rodina se cítí izolovaná od ostatních přátel, připadá si neschopná a selhávající.

Díky všem, kteří dočetli až sem