Jak vychovat dítě a nezbláznit se?

Normálně přemýšlím, že tady nechám dítě a manžela a ostěhuji se někam hoooodně daleko. Fakt už na to nemám.
Řešení nevím,asi přežít
Takže malý těžko zvladatelný, s diagnozou ADHD. Chodíme do vesnické školy, jiná tu není a nikdo se mu přizpůsobovat nebude. Tudíž minulý rok jsme dostali ultimátum - buď malý najede na nějaké zklidňující prášky, nebo bude opakovat.
Psycholožka po vyšetření ne neurologii zvážila, že prášky netřeba.

Obrázek jeho chování. Ráno vstaneme, jdu mu udělat kakao.Dítě brečí, že nechce vstávat, zaleze si ještě více pod peřinu.
Pak se mi podaří ho i s peřinou přemístit do obýváku. Já ho začnu hnát do koupelny, aby si vyčistil zuby. Kňourá a protahuje, aby nemusel.
Styl oblékání vypadá tak, že mu podávám jednu ponožku, druhou ponožku, slipy
Celou dobu kňourá, že do školy nechce.
Pak ho táhnu do auta (doslova táhnu).
Přijede ze školy - a hnal by se k pc. Já - máš úkoly? On - nemám. Zkontroluji a zjistím nejen že úkoly má, ale ještě musí dopsat látku ze školy, protože odmítl ve škole cokoliv dělat.
Když jsem v práci celý den, tak se mohu spolehnout že není uděláno naprosto nic - tatínek odmítá řešit, přiveze dítě a zaleze si s tím, že malý má být soběstačný.

Prostě nic, absolutně nic neudělá sám od sebe. Když jdeme uklízet, to má doslova hysteráky. Nejraději by tupě seděl u pc a nic ať se od něj nechce.
Když jsem doma, má pc dovolené hodinku - někdy víc když mám klienta doma. Když doma nejsem, tak tatínek neřeší.
Do psychologické poradny chodíme, tam slyším trpělivost, důslednost (což tak nějak přiznávám že mi chybí).
No a já zjišťuji, že doma vůbec být nechci, jsem šťastná v práci. Jak jedu domů, vidím tam ty dva věčně naštvaný chlapy a přemýšlím otočit auto a odjet úplně někam pryč.
Zlepší se to někdy? Samo? Třeba vývojem? Mám naději?
Jinak - první dítě naprosto úplný opak, přirozeně inteligentní, zvídavej, studuje VŠ. Máš čas tak hodinku a půl, pak musím do práce a číst mohu na mobilu.