Re: Úzkosti a deprese u nedonošeného dítěte

Hele, ono je to těžké, to ti fakt nikdo nerozhodne. Je fakt, že takhle těžká nedonošenost je riziková, ale určitě ne jen jediná určující.

Před lety jsem se starala jako občasná chůva o holčičku v první třídě, která byla těsně podkilová při narození a s tou jsem teda musela chodit i na záchod v jejich vlastním bytě, nedokázala být sama. Do školy teda chodila bez plakání...

Kolegyně má normálka donošenou dcéru a ta do školky ani nechodila, bo ji tam nedokázali přes ty její scény dostat.

Moje nedonošeně (skoro 5 let) po roku a půl ve školce pořád blbě snáší odchody do školky... (ale ve školce už je pak v pohodě, vyžeru si to vždycky jenom já), dřív nesnesl hlídání kýmkoli jiným, než mnou, tátou a chůvou (ani k mojí matce na klín nechtěl si sednout...).

Já nějak nepochybuju, že ty blbý týdny po porodu tohle hodně ovlivňují, resp. možná i moje chování k němu pak... To "nesmět si pochovat vlastní dítě" bylo pak vyváženo tím, že "nepustím ho z ruky". To trauma si neseme určitě oba dva. Jestli se s tím něco dá dělat, netuším. Já v tvé pozici bych byla asi dost měkká a normálka bych mu dala domácí školu. říkávám to už teď, dokud bude potřebovat být na mě naplácnutý, tak ať je.

Samozřejmě si pořád přeju, aby už konečně chodil do školky jako ostatní děti s úsměvem nebo dokonce s těšením se, ale co už uděláme...