Máte potíže s učením a chováním?

? 10901

Tiky  ( 20.5.2002 16:10:36 Eva, synové 11 a 14 let )  Vážená paní magistro, asi před dvěma měsíci začal náš mladší syn Martin (11 let) nepřirozeně mrkat, mysleli jsme, že se mu zhoršil zrak, dětská lékařka nám však oznámila, že se pravděpodobně jedná o neurotické tiky a pokud to nepřejde, abychom přišli znovu a napíše nám doporučení na psychiatrii, kde synovi předepíší nějaké léky. Dost nás to překvapilo, protože jsme si na synovi nevšimli žádnou jinou změnu chování, ani si na nic nestěžoval. Snažili jsme se zjistit, čím by to mohlo být vyvolané, ale mnoho jsme toho "nevypátrali". Syn je dost citlivý a hodně ctižádostivý, velice těžko nese prohru, např. když hraje s kamarády stolní tenis, tyto tiky se projevují výrazněji. Je to zjevné také u některých počítačových her, příliš času tam ale netráví. Dále se mi zdá, že ráno je více v pohodě a večer se tiky zvýrazňují - zřejmě to tedy vyvolává i únava. Ve škole žádné problémy nemá, akorát občas vyrušuje svojí výřečností, má tam dost kamarádů, s učiteli vychází dobře a prospěch je též v pořádku, dokonce zvládá v poslední době školní přípravu lehčeji než kdykoli dřív. Snažíme se být k němu trpělivější i shovívavější, více mu pomáhat, nepovyšovat školu nade vše, víc ho chválit, ale nějaký velký ústup těch projevů (kromě mrkání je to občas i louskání prsty)jsme nezaznamenali. Někdy je to sice dva - tři dny v pohodě, ale znovu se to objeví. Za zmínku snad stojí, že ve škole si ničeho nevšimli, zato doma i mezi kamarády se to projevuje. Manžel si myslí, že synova snaha vyhrát za každou cenu může mít původ ve snaze "vytáhnout" se nad starším synem. Rozdíly mezi chlapci ale neděláme, ani nepoužíváme věty typu "vezmi si příklad z Jakuba". Měla bych snad ještě doplnit, že jsme normální rodina, s manželem jsme oba zaměstnaní, manželství funguje bez problémů, dětem se snažíme věnovat hodně času, hodně si s nimi povídáme, rekreačně sportujeme, apod. Paní magistro, přečetla jsem hodně Vašich odpovědí (mnohé mi pomohly, takže i touto cestou děkuji), také nějaké další články, např. i o LMD, přesto bych Vás ještě poprosila o zodpovězení těchto otázek: 1. Je vhodná návštěva psychologa? (doporučovaná psychiatrie a medikamentózní léčba nám připadá velice předčasná, nejde nám o utlumení, ale o zjištění příčiny) 2. Pokud ano, máme ještě nějaký čas počkat, např. do prázdnin, kdy bude více volného času, zda se stav neupraví? 3. Pokud nám návštěvu doporučíte, poraďte mi prosím, jak mám manželovi vysvětlit, že je to pro syna i pro nás prospěšné. Je totiž dost proti tomu z toho důvodu, že by se syn mohl cítit jako "nemocný", když bude muset toto vyšetření absolvovat. Už jsme to totiž probírali a manžel si myslí, že to odezní samo. Předpokládám, že bez synovy přítomnosti jen na základě třeba mých informací by ale dětský psycholog nemohl pomoci úplně. 4. Máme syna na tiky upozorňovat? Dětská lékařka nám to doporučila, protože to prý dokáže ovládnout, ale nám se to moc nezdá, spíš mám dojem, že se syn cítí lépe, pokud mu to nepřipomínáme. 5. Je na místě uvažovat o nějaké "lehčí" formě LMD, pokud se u syna projevuje jen několik typických znaků ( neklid, neposednost, neustálé skákání do řeči, přehnaná ctižádost, neschopnost dlouhodobější soustavnější práce - např. školní příprava najednou je problém, musí si to rozdělit na víc částí, "odskakování" od jedné činnosti k druhé)? Moc Vám děkuji, s pozdravem Eva Odpověď Vaše zkušenosti: Re: tiky (Renáta 1dítě 5let) Re: Tiky (Miňo) Napište váš názor, vaše zkušenosti.

? 10823

Problémy v první třídě  ( 15.5.2002 10:23:45 Jitka,dcera a syn )  Syn byl už od malička velice šikovný a takzvané pohodové dítě. V osmi měsících začal sám chodit ale pak nastal zlom. Onemocněl banálním virovým onemocněním a u něj se projevily přo horčce febrilní křeče – v jednom dnu 3x za sebou. Byl hospitalizován, já s ním být po celou dobu nesměla, mohla jsem docházet pouze od 7 ráno do 7 večer. Po 14 denním pobytu se jeho vývoj trochu posunul zpět – přestal chodit, neustále pobrekával, byl podráždění. Dostal do tří let léky, jako prevenci záchvatu.Asi za měsíc se vše upravilo.Jen tzv. víc zlobil. V období vzdoru s ním byl trošku problém – vztekání, agresivní chování. Protože jsem měla obavu z jeho dlouhého bezvědomí při febrilkách, zda nedošlo k nějakému poškození (změna chování)zašla jsem k paní psycholožce a tu mu ve 2 a pak 4 let dělala vývojový test, kde byl velmi šikovný a měl asi tak 2 letý vývojový „předstih“ před svými vrstevníky. Nástup do školky nesl velice těžko a v podstatě po celou dobu, až do jeho šesti let tam nechtěl chodit( nechtěl kreslit obrázky, pouze s nechutí a doslava z donucení něco sem tam načmáral). Ve čtyřech letech dostal v poledním spánku ve školce „záchvat“ bezvědomí, dusil se. Opět jsme byli hospitalizovaní ale žádné důvody toho, co se děje žádný z lékařů nenašel (interna, kardio, neurologie) za rok, opět tentokrát v ranním spánku dostal záchvat, další vyšetření MR mozku, EEG bez výsledku.Já opět přes protest sester za ním docházela. Od té doby je bez záchvatů, bez medikace, tj. 2 roky. Mluvit v jednoduchých větách začal už v 1 roce ale nenaučil se správně sykavky a „ř“, takže jsme začali docházet na logopedii – výslovnost se naučil do nástupu první třídy.Při výstupu na logopedii, to už byl v první třídě se nás paní doktorka ptala, zda nemá problémy ve škole, což jsou a to dodnes. Velkým problémem je psaní. Teď se to trochu zlepšilo, ale zpočátku se vždycky rozplakal když měl něco psát. Matematika a čtení mu jdou velmi dobře a bez problémů , jen v matematice pokud musí psát (dostávají počítat třeba i dvě celé strany, 3 sloupečky příkladů, což on nese hrozně těžko). Přepisy a psaní diktátů je vůbec horor. Teď dokonce dostal pětku, i když ostatním dětem paní učitelka ještě pětky a čtverky nedává, jemu ji tam napsala a řekla to před celou třídou ( opět doma plakal, že se mu všichni smáli). Na Logopedii nás odeslali opět k psycholožce, test IQ dopadl opět nadprůměrně a psaní prý není zas tak hrozné, disgrafie prý se projevuje daleko hůř. Šli jsme také na další EEG a tam paní doktorka našla neadekvátní reakce na světelné záblesky, což prý by mohlo vysvětlit jeho záchvaty a tento nález může mít i vliv na jeho potíže s psaním. Ve škole prý nijak extra nezlobí. Doma, když mu diktuju, ( děláme to navíc na doporučení paní učitelky každý den, zatím bez výsledku ) mám někdy pocit, že nedokáže vnímat dlouhá a krátká písmena. Přestože se je snažím přehnaně zdůraznit dělá chyby ( slyší dobře, také byl na vyšetření), přestože mi zopakuje, že vlastní jména se píší na začátku velkým písmenem a začátek věty také, nedokáže to uplatnit při psaní – opět chyby. Zatím je prý brzo na rozlišení toho, jestli má nějakou LDM. Paní učitelka chce nějaký papír jinak nebude k ničemu přihlížet a u něj se tak vypěstoval odpor ke škole a nechce tam chodit. Pořád počítá kolik dní tam ještě musí než bude sobota a neděle. Doma si už sám čte encyklopedie, které miluje, zná spoustu věcí, ale škola je pro něj stala velkým nepřítelem. Co s tím dál? Poraďte prosím. Jitka Odpověď Napište váš názor, vaše zkušenosti.

? 10803

Výbušná a agresivní matka  ( 14.5.2002 18:30:57 Jana, čtyřletý synovec Jakub )  Vážená paní Magistro, prosím Vás o radu ohledně mého malého synovce, resp. ohledně zp. chování jeho rodičů vůči němu. Moje sestra, jeho matka, je výbušná a slovně agresivní, vždycky taková byla, ale nenadála bych se, že bude taková i vůči svému, bezbrannému dítěti. Mluví na něj stylem "uhni", "vypadni", "jsi střelený?", "jsi vyjebaný po té hlavě" a podobně, omlouvám se za ty vulgarismy, ale je to tak. Při sebemenším (a ne-okamžitém) neuposlechnutí příkazu na něj řve, řve hned, kdy Kuba provede něco, co přece děti provádějí (pobryndá se polévkou), řve dokonce už preventivně (ne že ty nudle budou zas po celé kuchyni, Jakube). Chudák malý Kuba je terčem neustálé kritiky, chválen je málokdy, kromě toho jej rodiče téměř vůbec neberou ven (na pískoviště, na hřiště, na procházku), nejvýše tak na nákup, na návštěvu, k lékaři. Nezaptají se ho, co by si přál; o všem rozhodují sami. Nevysvětlí mu, co a proč se má a co nemá; jen štěknou, že zas dělá něco špatně či nědělá něco dobře. Nehrajou si s ním, nepovídají, zvlášť ne od té doby, co se mu narodila sestřička (má 8 měsíců); sestřičku má Kuba moc rád, maminku a tatínka samozřejmě taky, ale něco je špatně, to je evidentní. Na maminčin řev reaguje řevem, čím víc je napomínán, tím víc neposlouchá. Je nervózní; neustále si popotahuje kalhoty a šle, rukávy, neustále mimovolně pohybuje rukama, zakoktává se a na svůj věk vyslovuje a artikuluje docela špatně. Chování svých rodičů samozřejmě napodobuje ve vztahu k ostatním lidem (ti se ohradí a vysvětlí, že tohle teda ne) i zvířatům (ti se neohradí; jak se chová k dětem ve školce, to nevím, ale předpokládám, že bude mít problém s vytvořením rovnocenného a tedy kamarádského vztahu). Často začně bezdůvodně křičet, mluví sprostě ("Baku, ty hajzle" na našeho psa). Zlobí (to je přirozené, malé děti přece zlobívají), zlobí tím víc, čím víc na něj rodiče křičí, ať nezlobí; mám pocit, že se jen pokouší vyjádřit svůj vzdor, nějakou svoji vlastní vůli, samostatnost. Nemá totiž možnost vyjádřit sebemenší míru samostatnosti jiným způsobem. Nestranný a neinformovaný pozorovatel si pak myslí, jaké je to rozmazlené dítě, já (a všichni Kubovi prarodiče) ale vím, co prožívá doma a že jen reaguje na neadekvátní výchovu. Vím, že problém nespočívá v Kubovi, ale v tom, jak jej jeho rodiče "vychovávají". Nedávno mě jeden jejich výchovný pokus rozbrečel, a to už snad každého, což je v případě dědečků co říci. Chtělibychom mu pomoci, hrozíme se toho, že, jestliže se nic nezmění, vyroste z něj nesamostatná, agresivní, labilní či jinak zoufalá bytost se sebevražednými sklony. Poraďte nám, prosím, jak Kubovi rodiče přesvědčit, že "něco" je špatně, že jejich "výchovné metody" se naprosto míjejí účinkem, ba naopak páchají více škody než užitku. Poraďte nám, jak je přivést k tomu, aby s Kubou trávili více času, věnovali mu pozornost, vedli ho k samostatnost a aktivitě (zatím jej vedou přesně opačným směrem). Je to malý kluk, sám si neuvědomuje, že je chování jeho rodičů neadekvátní, neví, že to, co se děje, je špatně. Na pár dní byl u nás, je strašně šikovný, zlobí, to ano, ale přestane, když mu vysvětlíme, že se to nemá a proč. Ušpiní se, to ano, ale vždyť se to vypere. U nás na něj nikdo nekřičel, nikdo jej bezdůvodně nenapomínal, nekritizoval, ba naopak jsme se mu celou dobu věnovali, zároveň však stihli udělat spoustu vlastní práce. Kuba pomáhal a jistě mu prospělo, že si chvíli připadal potřebný. Poraďte prosím, co dělat. Sestra je strašně nedůtklivá, všichni jsme jí už řekli, ať nekřičí a nemluví sprostě, ale nepomáhá to, nechápe, že lidská bytost není nic tak jednoduchého, aby se dala vychovat na základě podmíněných reflexů. Vymlouvá se, že nemá čas. Přitom Verunka, Kubova sestřička, jí nezabere tolik času, aby se nemohla věnovat i jemu. Mít děti přece znamená přestat myslet na sebe a myslet především na ně; je jí 25, jestli ona nemá trochu rozumu, jak může chtít, aby ji mělo čtyřleté dítě? Děkuju Vám. Odpověď Napište váš názor, vaše zkušenosti.

? 10763

Dudlík  ( 12.5.2002 16:50:46 Andrea Crhová, Veronika 2 roky )  Vážená paní Magistro, chtěla bych se Vás zeptat na následující problém. Chtěla bych se pokusit odebrat mé dceři dudlík a nevím, jak to nejlépe zvládnout pro ni. Dcera používá dudlík pouze na spaní, přes den ho nevyžaduje. Myslela jsem, že když usne, dudlík jí vemu, ale ona se hned vzbudí a hledá ho. Takže ho má po celou dobu spánku. Pak jsme zkusili dát ho miminku (jeli jsme na návštěvu, dudlík dobrovolně dala, ale doma vyžadovala jiný a brečela tak dlouho, až začala zvracet a já jsem to vzdala). Takže máme dudlík opět. Chtěla jsem se zeptat, jakou cestou se dudlíku jednou provždy zbavit a v jakém věku. Zda mám ještě počkat, zda dítě samo v určitém období dudlík odmítne, zda dudlík nekompromisně vzít a nechat dítě brečet, atd. Velice Vám děkuji za odpověď. Odpověď Vaše zkušenosti: Re: Dudlík (Jana, syn Lukáš 3 roky) Re: Dudlík (Jana, syn Lukáš 3 roky) Napište váš názor, vaše zkušenosti.

? 10614

Dítě po vážné nemoci ve škole  ( 3.5.2002 17:44:22 Radana,2 kluci 8 a 11 let )  Vážená paní magistro,přd rokem propustili mého syna z nemocnice.Vážil 18 kg,byl dušný a skoro nechodil.Měl za sebou 8 měsíců onkologické terapie s komplikacemi,operaci mozkového nádoru s následujícím zánětem mozkových blan.Po čtyřech měsících byl schopen nastoupit zpátky do školy.Nyní ,po roce váží 25 kg,vyrostl,chodí,běhá jako jiné děti ,na flétnu hraje, tančí a s velkou vášní maluje.Od jiných dětí se liší pouze řídkými vlásky a obrovskou jizvou na hlavě.Duševně je velmi pohodově laděný.Měli bychom volat třikrát sláva ,ale nevoláme.Náš problém se jmenuje škola.Když byl chlapec v nemocnici,byl žákem tamější školy,paní učitelky jej moc chválily a doma jsme rozhodně nezaháleli.Absolvovali jsme takhle celou druhou třídu.Věděla jsem,že to nebylo plnohodnotné,ale přesto jsem nebyla připravena na peklo,které nastalo po návratu do kmenové školy.Filip se hrozně těšil na spolužáky,učitelky v motolské ZŠ nás ubezpečovaly,že opakování ročníku určitě není nutné,a tak náš syn nastoupil do třetí třídy.Staří spolužáci ,nová paní učitelka.Zpočátku samý úsměv,později tuhnoucí rysy.Filip je pomalý.Nestačí tempu.Vědomosti by byly,ale to víte ,je pomalý.Nemohu mu dát lepší známku,jak by k tomu přišly ostatní děti.Teď bych mu mohla ulevit,ale co na druhém stupni(sic!). I já vím,že děti s poruchou učení jsou známkovány z toho co stihnou napsat a ne z toho ,co jim chybí.Filip nestíhá a tak nosí podivné známky.Pětky z násobilky-co stihne,je většinou bez chyby-ovšem většina chybí,takže za pět. Víte v době,kdy se integrují děti s handicapem mnohem větším,než má Filip ,je pro mne hořkým poznáním,že to nejde všude.Jakousi ironií je ,že Filipova škola se honosí přízviskem etická a tímto peřím se chlubí v tisku i televizi.Když poslouchám řeči o důrazu na mezilidské vztahy nejen v předmětu etika,ale i v rámci celého školního života a pak vidím jak skutek utíká... Věc vyvrcholila v posledních dnech.Byli jsme na třídní schůzce a pí uč. nás nabádala,aby Filípek opakoval ročník.Tomu se bráníme,máme totiž pocit,že k k peklu ,kterým prošel netřeba přidávat další traumata-z rozloučení se spolužáky,ze samotného faktu propadnutí.Nakonec jsme se domluvili,že uvidíme,co poslední čtvrtletí.Za dva dny přišla pozvánka do ped.psychol. poradny.Tam jsme se ke svému úžasu dozvěděli,že iniciátorem pozvání je škola,neboť my,rodiče,ač jsme slíbili nechat Filipa propadnout,nyní se ke slibu nehlásíme.Paní učitelka tedy nejen není schopna říci nám do očí,že si na nás chce vzít klacek v podobě ped. psychol. poradny,ale navíc udává zcela lživý důvod pro vyšetření. Psycholožka shledala Filipa bez jediné vady učení,přiměřené inteligence,doporučila opakovat ročník.Jsme tam ,kde jsme nechtěli být.Žádné řešení našeho problému není dobré.Opakovat?Jít přes vůli paní uč. do vyšší třídy?Opustit školu? Řekněte mi,proč ten statečný malý chlapec,který prošel takovým utrpením,který ještě zdaleka nemá jistou budoucnost,proč musí ještě bojovat s takovým nepochopením? My teď situaci budeme muset řešit.Z původní třídou se rozloučí,to je jisté. Má zůstat na své škole?Čeká ho paní učitelka,která mi loni řekla(jako třídní staršího synka),že skutečně nemůže Honzovi ulevit ,co by tomu řekly ostatní děti.Říkala jsem jí to skoro v pláči,Filip tehdy téměř umíral,ležel na ARU.Nemyslím si ,že by to byla osoba s příliš velkou schopností vcítění,mohli bychom přijít z bláta do louže.Co noví spolužáci,nebudou se mu smát kvůli vlasům? Najde si tam kamaráda? Kde hledat jinou školu?Vhodnou učitelku? Proč musí Filip pryč z kolektivu,který mu fandil v jeho nemoci,proč musí od paní učitelky,kterou má přese všecko rád? Tyto otázky řeším stále dokolečka,trápím se a nevím co dál.Vaše Radana Chybová Odpověď Vaše zkušenosti: Re: Dítě po vážné nemoci ve škole (darja) Napište váš názor, vaše zkušenosti.

? 10487

Prázdniny u prarodičů  ( 27.4.2002 8:31:19 Jana a Vasek, dvoulety Jakub )  Dobry den, Mame 21 mesicniho syna Jakuba. Zijeme spolu v Belgii (oba jsme Cesi) takze babicky a dedeckove jsou v Cechach a vidi Kubika tak jednou za dva mesice o dovolenych, svatcich a tak podobne. Materska dovolena je tady kratsi, takze oba pracujeme a Kubik chodi do skolky, kde je spolu s dalsimi 4 detmi a je tam velmi spokojeny. Skolka ale neni predmetem naseho dotazu, tim jsou dedecek a babicka a jejich "hlidani". Babicka a Dedecek maji Kubika moc radi a velice se na nej upnuli (jsem jejich jediny syn a tak se nemohli dockat vnoucka). Ted tezce nesou, ze jsme tak daleko. Nekolikrat nam navrhli, ze by si ho na tyden odvezli do Cech a tam se nam o nej starali. Za dva tydny jedeme domu kamaradce na svatbu a hned tyden potom priletame znovu do Cech na dovolenou. Navrhli nam, abychom jim Kubika na ten tyden nechali, aby nemusel cestovat tam a zpatky ;-). My ale vime, ze Kubik je na nas (specielne maminku) velice upnuty a tezce nese kdyz neni doma (treba sluzebni cesta). Na druhou stranu je obtizne prarodicum odmitnout, protoze se urazi a reknou ze jim Kubika nechceme nechat (a nakonec to svedou na Janu). Vim ze me nechavali rodice na prazdniny u babicky, ale nejsou 2 roky moc brzo abychom ho nechali na tyden bez rodicu (navic 1000 km daleko)? Kdyz prekoname nas rodicovsky pocit ze se o nej umime postarat nejlip :-) (Kubik je nas prvni syn) a strach z toho co se vsechno muze stat (Kubik ma zdravotni pojisteni tady v Belgii atd..) tak zustava otazka: CO NA TO KUBIK? Tak hledame nazor z venci. Muzete prosim poradit? Dekujeme Vasek a Jana Odpověď Napište váš názor, vaše zkušenosti.

? 10438

Hyperaktivita  ( 24.4.2002 20:12:06 Jana, dcera 7 měsíců )  Dobrý den, potřebovala bych poradit ohledně své malé dcerky. Od narození je velmi živá, čilá a zřejmě ve všem dost napřed. V půl roce se posadila, hned na to postavila. Kromě toho nechce být ani na chvilku sama, jakmile zmizím z dohledu, začne kňourat. Navíc potřebuje pořád nějakou aktivitu, lozit, hrát si, neposedí v židličce ani v kočárku, vždycky začne hned naříkat, o postýlce a ohrádce ani nemluvím. Tam prostě ublíženě pláče, ikdyž jsem u ní. Taky nechce usínat, ve dne vůbec, snad jen když je opravdu moc unavená a "uřve" se, večer jen s lahví nebo u prsu. Taky jí vadí oblékání a svlékání, mazání po koupání, přebalování, pořád se kroutí, leze pryč... Zdá se mi, že na všechny tyhle věci reaguje příliš, prostě hodně pláče a vzteká se - křičí, rudne, zalyká se. Přitom když si hrajeme a má dobrou náladu, je to hotový andílek, směje se, povídá a mazlí se. Mám strach, aby nebyla hyperaktivní ve smyslu LMD. Taky její špatné nálady dost těžce nesu, občas dojde i na plácnutí po zadečku nebo na ni zakřičím, ikdyž vím, že ona to nepochopí a pak je mi ještě mnohem hůř. Kromě toho doma navíc ještě pracuji jako překladatelka, manžel se vrací až večer a maminka ještě taky pracuje, takže jsem na ni v podstatě sama. Prosím poraďte mi, asi jsem špatná matka, ale nevím, jak se s tím vypořádat a jak to zvládnout. Předem děkuji za odpověď. Janaa Odpověď Vaše zkušenosti: Re: Hyperaktivita (Štěpánka, rozvedená, syn 8let, hyperaktivní) Re: Hyperaktivita (Jana,vdaná,synové 1 a 4 roky) Napište váš názor, vaše zkušenosti.

? 10362

Krize v manželství  ( 22.4.2002 10:04:40 AJKA,dva synové )  Ráda bych požádala o radu, přišla jsem manželovi na nevěru. Dala jsem mu ultimátum 5 měsíců aby si rozmyslel co od budoucnosti chce. Máme dva syny 10 a 3,5 let. Desetiletý syn ví co se děje. Dala jsem mu i číslo do bezplatné poradny pro děti, ale vím, že tam nevolal, drží ten strach v sobě. Začal mít něco jako tik, silně mrká,aniž si to uvědomuje a stále si láme prsty. Ve škole se nic nezměnilo, je nadále výborný žák. Mladší se mě včera ptal, proč tatínek spí v obýváku, řekla jsem mu, že se mu tam lépe spí. Ve školce začal být agresivní a zlý, kouše a mlátí děti. Je urážlivý všecko se ho dotkne. S manželem se před dětmi nehádáme, ani jsme se nikdy nehádaly. Řešíme to vždy, když spí, nebo chodíme po práci odpoledne do kavárny a tam o tom mluvíme. Ráda bych svým dětem nějak pomohla. Lásku jim dáváme oba stejnou měrou možná ještě víc. Jsme oba rozumní dospělí lidé, děti se do našeho problému snažíme nezatahovat, ale stejně to vycítí. Bojím se, že je to poznamená na zbytek žívota. Prosím poraďte. Děkuji Odpověď Vaše zkušenosti: Re: Krize v manželství (Anna) Napište váš názor, vaše zkušenosti.

? 10307

Problémy s chováním  ( 19.4.2002 9:40:44 Simona Ř. a dcera Jana )  Vážená paní doktorko, má dcera je ve třetí třídě z.š. a již od první třídy nosí domů poznámky ohledně zapomínání domácích úkolů a vyrušování. Po věčných diskuzích s paní učitelkou jsem se v druhé třídě rozhodla (anonymně, bez vyjádření školy) absolvovat návštěvu v pedagogicko psychologické poradně. Tam nám bylo sděleno, že dcera není dyslektik ani dysgrafik, má nadprůměrnou inteligenci na svůj věk a trpí mírnou poruchou soustředěnosti. Potřebovala by individuální přístup. S touto zprávou jsem šla za paní učitelkou, ale tam mi bylo sděleno, že má dětí moc, nemůže uplatňovat individuální přístup, dcera sedí v poslední lavici sama, protože kdyby si jí posadila dopředu, tak by jí vyrušovala celou třídu. Na chvíli se to zlepšilo, ale teď v prvním pololetí dcera dostala důtku třídního učitele za zapomínání a vyrušování. Minulý týden jsem volala do školy a paní učitelka se mnou vedla rozhovor (spíše monolog) o tom, že nikdy neměla takové dítě jako je Jana, že kvůli ní při vyučování trpí, Jana ruší celou třídu a nereaguje na její výtky. Včera přinesla dcera ze školy podepsat sdělení, že pokud se razantně nezlepší, bude mít sníženou známku z chování. Je zde další problém - babička. Dcera přijde ze školy a dělá si úkoly u prarodičů, kteří bydlí vedle nás. Pokud je vše v pořádku, je klid, ale pokud přinese dcera poznámku, babička jí říká, že je to kvůli tomu, že se o ní nestarám, že se starám pouze o psa. Mám psa, se kterým chodím na cvičiště, ale celou dobu s dcerou, i když jedeme někam na závody, jede dcera se mnou. Má psy také ráda a chtěla by také mít svého psa a závodit s ním. To se však v rodině mého manžela nesetkává s pochopením (spíše s odporem). Co se týká výchovy dcery, je občas zatvrzelá, chce si prosadit svou,ale doma jí to netolerujeme. U babičky však vždy svou prosadí . Dostane, co si přeje (nové boty, džíny apod.). Myslím si, že paní učitelka si jí též nedokáže ohlídat, neumí s ní jednat. Dcera nechce přejít na jinou školu, má ve škole kamarádky. Objednala jsem se s ní znovu do ped. psych. poradny, tentokrát i s vyjádřením školy, i když si myslím, že to nebude mít žádný význam. Dcera se docela drží, ale já jsem již psychicky zdeptaná, po posledním telefonickém rozhovoru s paní učitelkou jsem se rozbrečela, když na to myslím, nemohu spát. V úterý máme třídní schůzky, kam jsem nechtěla jít, ale dcera řekla, že jí babička povídala, že když tam nepůjdu já, tak půjde ona, tak jsem se rozhodla, že půjdu. Obávám se ale, že pokud mi paní učitelka bude zase před ostatními rodiči vytýkat problémy s mou dcerou, asi se složím. Manžel chce dokonce dceři pokud přinese dvojku z chování zakázat o prázdninách jet na tábor a se mnou pod stan. Což by ale znamenalo zůstat s babičkou a dědou, než přijdeme z práce. Manžel se se mnou o těchto problémech moc nebaví, protože prý má starostí dost (dostavujeme rodinný domek) a rozhovor s babičkou skončí tím, že se pohádáme. Většinou se vše dozvím od dcery, babička se tak přes ní ventiluje. Moji rodiče v současné době bydlí také ve stejné vesnici jako já, ale na rozdíl od manželových rodičů nám do ničeho nezasahují. Odpověď Napište váš názor, vaše zkušenosti.

? 10301

Přestup na jinou školu  ( 18.4.2002 18:38:48 Helena Trójská, jedna mladší sestra )  Vážená paní Nedvědová, je mi sedmnáct let, mám patnáctiletou sestru, která studuje v kvartě (9. třída ZŠ) na gymnáziu Jana Keplera, kde je podle mě nejtěžší studium na gymnáziu v Praze. Bohužel, moje sestra výuku nezvládá, velice intenzivně se připravuje a na jejích známkách se to příliš neprojevuje. Protože kvůli studiu musela omezit všechny své zájmové aktivity, aby ho stíhala, doplácí na to psychicky výkyvy nálad a depresemi. Bohužel, rodiče na její problémy hledí z povzdálí a možná je ani nechtějí vidět, každopádně je nijak neřeší. Já jsem se však se sestrou rozhodla její problém vyřešit, protože by laxností rodičů nejspíš trpěla celý život. Jako jediné řešení se nám zdá rychlý přestup na jinou šklu. Zajímalo by mě, jak se dá tento přestup provést, co je potřeba za dokumenty, kdo nám může poskytnout doporučení. Problém je totiž v tom, že její znalosti by jistě stačily na přijetí na jakoukoliv školu, bohužel však známky na tomto gymnáziu jsou sedm trojek, tři dvojky, tři jedničky, což by samozřejmě klasickou přijímací zkoušku dost pokazilo a navíc je již na oficiální přijímačky pozdě. Co máme podniknout, na koho se máme obrátit? Souhlas rodičů máme, pochybuji ale, že by sami vyvinuli nějakou výraznější aktivitu. Předem vřele děkuji za odpověď. S pozdravem Helena Trójská Odpověď Napište váš názor, vaše zkušenosti.