Tak prázdniny se nám letos moc nevyvedly. Začali jsme je nevesele odstavováním a to bylo bolestné jak pro Jiříka, tak pro mě. Pobrečeli jsme si oba… A pak byl Jiřík krátce po sobě dvakrát nemocný, tak jsme v těch největších vedrech trčeli pořád doma. Zrovna když v červenci konečně začalo být hezky, tak chytil nějakou virózu (dost možná právě oslabením po odstavení), měl teploty a silnou rýmu, bral něco jako Biseptol a tím pádem nesměl na slunce. Když se z toho vylízal, tak jsme asi 10 dní trávili u babičky na zahradě, to bylo prima, v těch největších vedrech běhal po zahradě polonahý a bos a my jsme zpracovávaly broskve. A pak dostal horečky, až ke 40, že prý tady teď řádí angína, tak mu nasadili penicilín a za tři dny se osypal a ukázalo se, že to je tzv. 6. dětská nemoc (roseola infantum). Takže jsme byli rádi, že se do konce prázdnin zmotořil, protože byl přece jenom zesláblý a asi i poněkud pohublý… Na nafukovací bazének na zahradu ani nedošlo!
Takže prázdniny si u nás řádně užil jenom tatínek, který tentokrát podnikl expedici do Turecka a do Íránu, vystoupil mj. na Ararat, přelezl ještě nějaké další hory a jeho cestovatelská horomilná duše má zase na rok pokoj.
Loni na podzim, když byl táta na cestách, jsme měli starost, aby ho Jiřík za ty tři neděle vůbec poznal, na takové mimino to byla dost dlouhá doba (byl pak drobet zaražený, ale za pár chvil se rozkoukal), tentokrát jsem spíš měla obavy, aby Jiřík tatínka moc nepostrádal. Opravdu se po něm kolikrát denně ptal, tak jsem mu znova a znova opakovala, jak letěl letadlem, takže na každé letadlo, co viděl, ukazoval se slovem "táta", a jak je daleko, až sám říkal "ďáďa" (daleko). A protože "mě" (Měsíček) je taky daleko, tak si to nějak spojil a měl zřejmě představu, že táta je někde na Měsíci, protože ukazoval na Měsíc a říkal táta. Dopadlo to dobře, Jiříkovi se sice jistě stýskalo, ale nebrečel a z tátova návratu měl nefalšovanou radost.
Po tatínkově návratu jsme s Jiříkem chtěli podniknout aspoň malou zkušební jízdu vláčkem někde po okolí, např. do Domažlic na Vavřineckou pouť, ale to už Jiřík bohužel marodil, tak z toho nebylo nic. Kdoví, kdy se takhle vypravíme do Prahy…
Naštěstí Jiřík ani při těch patáliích celkem neztrácel náladu, ani moc nefňukal. Aby přece jen byl trochu víc v klidu, protože normálně si v stavu bdělosti skoro nesedne na zadek, zrovna tak jako taky téměř nezavře pusu, tak jsme hodně četli a kreslili.
Tím neustálým povídáním za poslední týdny ohromně rozvinul řečové schopnosti, má naprosto neuvěřitelnou pasivní slovní zásobu, to snad už jde spíš nad stovku slov než jen desítky, čemu všemu rozumí, prakticky všechny běžné předměty doma, na zahradě, jídla, různé činnosti, plno zvířátek…, a aktivní taky rozvíjí obdivuhodně rychle, pomalu denně se přiučí nějaké nové slovo. I když skutečných slov je jen pár, jako máma, táta, baba, “něni” (není), těm ostatním rozumíme jenom my. “Mě” je měsíček, “dědě” je deka, “gigi” díra, “kiki” jsou kolíčky nebo kostičky, “pipi” ponožtičky a taky perníčky, “bibi” ryby a tak podobně. A teď během prázdnin pokročil od těchhle dvouslabičných “skoroslov” k tříslabičným, takže jablíčko už není “ďabla”, ale něco jako “ďabidy”, ovšem tak nějak je taky bryndáček. Hrozně se mu jako slovo líbí hamburgr (je na obrázku mezi ostatními potravinami na krabici od müsli), to říká něco jako “ábigi”. A taky už je schopen sledovat v knížce příběh a rozumět mu, když ho říkáme i bez knížky, a dokonce ho svým způsobem za pomoci posunků a těch jeho “skoroslov” reprodukovat sám. Zrovna tak teď asi tak stokrát denně ukazuje a říká, jak popeláři odvážejí odpadky: “brm brm” (to jako že přijede auto), “pá” (jsou tam pánové), zvedne ruce nad hlavu, jako že zvednou popelnice nahoru na auto, zatřese rukama – to že s tou popelnicí zarumplujou, “ee” (odpadky vysypou)… No psina, ale dojemná, když si člověk vezme, že před pár měsící to bylo miminečko, co umělo jenom pít, čurat, kakat a brečet…
A hit poslední doby je kreslení. Jak zasedne na vysokou stoličku k jídlu, už se dožaduje “ganga” - to znamená psaní, kreslení, něco napsaného, tužku, ale vůbec netušíme, jak na to slovo přišel. Všechna ostatní nějak víc nebo míň skutečná slova připomínají, tohle je Jiříkův neologismus. Chce papír, tužku a sám čmárá (kupodivu se už docela udrží na papíře, stolek kolem už tolik počmáraný není), ale hlavně chce, abychom my kreslili. A buď si sám řekne, co chce – vždycky určitě “brm brm” (to je auto vůbec nebo osobní, ale taky letadlo), příp. “bəďa bəďa bəďa” (a to je jenom náklaďák!), nebo poznává, co kreslíme, a fakt pozná i podle našich neumělých kreseb! Kolo, balón, motýla, kočičku… Kolikrát už nevím, co ještě nakreslit, ale Jiřík nemá dost. A co toho u jídla přečteme – jeho knížky, každý magazín, Betynku, nepohrdne ani telefonním seznamem! (Ten si ale čte sám, bůh suď, co se mu na něm líbí.) Že čteme u jídla, je zřejmě jeden z našich dalších zlozvyků (vedle spaní v posteli), který vznikl docela přirozeně tak, že když se krmení Jiříkovi po nějaké době jako nová zábava okoukalo a dlouho trvalo na to, aby jen tak seděl, tak aby se nenudil, začali jsme při tom prohlížet různé předměty, obrázky, aby se zabavil a jedl. Dneska se pokoušíme, aby se už taky trochu krmil sám, no tak chvíli míchá lžičkou, párkrát ji dá do pusy, ale to ho dlouho nebaví, za chvilku už chce “ganga” nebo nějaké čtivo.
