Den začal výzvou: kam umístit skupinu starších dětí, když prostor pro ně vyčleněný je nepoužitelný kvůli ohlušujícímu houkání bezpečnostního systému? Starší skupina tedy odešla (nic jiného jí také nezbývalo) na dvůr, kde začal plánovaný program. Děti se s chutí zapojily do hry. Nikdo nesmí ukázat zuby. No, zkuste se nesmát. Děti se chechtaly nahlas a nebyly k zastavení. Ranní chlad a opuštěná členka skupiny (nemohla na čerstvý vzduch kvůli operaci uší) nás ale brzy přiměly k přestěhování do předsíně. Na malém prostoru jsme se všichni navzájem sblížili. Začal program „Romano drom - Romská cesta“ a pestré oblečky z velké krabice od Martiny Vančákové byly najednou všude. Nikdo předem nevěděl, za jakým účelem se vlastně převléká, a tak mezi jedenácti pohádkovými postavami byly kromě „tradičně“ oblečených Romů i hokejistky, ba i hotelový zpěvák z Las Vegas. Na děti a dospívající byla nádherná podívaná. Nastrojování pojali velmi kreativně a navzájem se povzbuzovali a pomáhali si s výběrem převleků i se zapínáním knoflíků.
„Romská cesta“ je program dramatické výchovy, který byl z velké části převzatý z DDM na pražské Klamovce. My jsme tento program rozšířili a převedli do soutěživé podoby.
Děti se rozdělily do několika skupinek a za předvedení tematických scének byly hodnoceny body. „Cesta“ představuje jakési symbolické putování Romů prostorem i časem z Indie do dnešní Evropy.
Každé dítě si z papírků poslepu vybralo postavu, kterou bude představovat a muselo si zapamatovat, jak by se tomu člověku řeklo romsky, např. čhavo - dítě. Zrovna tato postavička vynikla hned v první scénce. „Dítě“ po celou dobu lezlo po kolenou a cumlalo si prstík, ačkoliv to ve skutečnosti byl palec -náctileté dívky.
Účinkující se do svých divadelních postav opravdu vžili, a mnozí zkoušeli i ve volných chvílích během polední přestávky. Soutěžící skupinky se mohly chlubit akčním pojetím zadání. Například ve scénce „první den na cestě“ jeden „zoralo manuš“ (silný muž) zvedl a odnesl „nasvali romni“ (nemocnou ženu). Ve scénce „večer u ohně“ se zase objevil strašidelný medvěd. Kromě vtipných scének se ovšem děti pokusily vžít i do některých historických reálií romského cestování a snah usadit se. Sepsal se seznam zásob a soutěžící řešili, co dělat, když zásoby dojdou. Zabývali se i problémem komunikace s místním většinovým obyvatelstvem. Při „výměně zásob“ si tito mladí podnikatelé vybrali něco z původního seznamu a každý musel své zboží vychvalovat tak, aby obstál na trhu.
Poslední část romské cesty spočívala v přechodu do současnosti. Herci si z různých předloh vybrali někoho ze skutečných českých a slovenských Romů, zaměstnaných jako právníci, učitelé, lékaři apod. Ve dvojicích pak probíhaly fiktivní rozhovory s těmito osobnostmi. Novinářka Jarmila Balážová se tak najednou ocitla v pořadu televizi Nova, kde hovořila o své žurnalistické práci na volné noze, přičemž všem ukázala jednu „volnou nohu“. Výběr znázorňovaných povolání byl dosti pestrý – dokonce jsme byli svědky i rozhovoru s romskou jeptiškou.
Některé scénky či rozhovory opravdu stály za to, aby se jimi naši mladí herci pochlubili rodičům. Staly se tak vítaným doplňkem ke krátkému hudebnímu programu, který jsme v průběhu dne nacvičili. Pro mladší skupinu dětí to znamenalo, že se dvakrát přesunuly ze světa romských pohádek, který jim vytvořila Květa Carraretová, do světa písniček. Děti se naučily i celosvětovou romskou hymnu a s odvahou ji na konci dne zazpívaly nadšenému obecenstvu, vytvořenému z rodičů. Naštěstí jsme kromě kytary měli i dva klavíristy a klarinetistu Tomáše, který k našemu muzicírování přidal improvizace ve velmi přesvědčivém romském stylu. Kolega David hudbu ještě doplnil tancem a zbytek dětí rytmickým doprovodem. Obdivuhodná byla i jazyková paměť, zejména mladších dětí, které nácvikem romských písní strávily méně času než skupina -náctiletých.
Všechny děti během dne zapojily své kreativní schopnosti, ať už to bylo v ilustrování příběhů romských autorů nebo ve slovech dávných kočovných vůdců. Tito mladí lidé získali za jeden den více znalostí a více procvičili svou fantazii a logiku, než mnozí školáci za podstatně delší dobu, a doufám, že se u toho bavili alespoň z poloviny tak dobře jako autorka příspěvku. |
