Když má budoucí učitelka ráda fotbal
Zuzana odjakživa patřila k těm dívkám, které více než modrým dávaly přednost červeným propiskám. To, že by jednou ráda stála před katedrou, věděla už dávno. Motivovala ji především češtinářka na druhém stupni. „Fascinovalo mě, jak má hodiny připravené, abychom se nenudili. Taková jsem chtěla být také,“ vzpomíná čtyřiadvacetiletá Zuzana Kančiová, studentka posledního ročníku Pedagogické fakulty UJEP.
S matkou a mladším bratrem, který prvním rokem studuje hotelovou školu, žije v Teplicích ve staré zástavbě cihlových domů. Dříve jich bylo doma daleko víc. „Maminka měla totiž dvakrát za sebou dvojčata, a to po deseti letech. Takže je nás celkem pět. Starší sourozenci už ale mají svůj vlastní život. Já si tak doma aspoň užívám mamky a nejmladšího brášky,“ říká s radostí mladá studentka. Vzápětí ale zvážní. „Táta se ale pak znovu oženil a teď bydlí v Ústí nad Labem. Žije si svůj život a dělá, jako bychom ani neexistovali.“
Na dětství přitom vzpomíná ráda, zážitky má spojené hlavně s otcem, který ji brával na výlety do přírody nebo do haly na sálovou kopanou. „S fotbalem jsem začínala na škváře v Teplicích – Sobědruhách. Škváru jsem si odtud nosila i domů. Tenhle víkend jedu s naším týmem do Staré Lysé na druhé mistrovské utkání, tak nám držte palce,“ mrká. Kromě sportu ji odjakživa bavila také škola – vždyť vycházela se krom jediné dvojky z matematiky samými jedničkami. „Ta mi nikdy nešla. Moc dobře si pamatuju, jak jsem přinesla ve čtvrté třídě svou první pětku. Přišla jsem domů a strašně jsem brečela. Nemohla jsem kvůli tomu spát asi týden. Říkala jsem si, že musím nasbírat alespoň padesát jedniček, abych to vykompenzovala,“ popisuje dnes už s úsměvem sympatická budoucí češtinářka.
Dobrý prospěch na základní škole předpovídal její další studium na gymnáziu, které studovala v nedalekém Duchcově. Ani během gymnaziálních let se jí sen o práci učitelky nerozplynul. „Když jsem měla před maturitou, byla jsem smutná, protože jsem věděla, že etapa gymnázia končí. Cítila jsem se tam dobře. Nikdo mi v životě nějakým nemilým způsobem nedal najevo, že jsem Romka. A to ani na základce. Moji rodiče se navzájem znali s rodiči mých spolužáků, a tím se podle mě jakákoli xenofobie nemohla ani projevit. Maminka pracovala v kulturním domě a táta dělal na dráze,“ říká Zuzana Kančiová, jež by raději učila literaturu než gramatiku, její srdcová záležitost je česká a světová literatura druhé světové války. Teď už je svému češtinářskému snu blízko.
Původně chtěl být archeolog, nakonec se dal na IT
Víc než fotbal zajímaly Filipa Siváka z Jirkova odjakživa počítače. Svůj první – Pentium II - dostal od rodičů už ve třetí třídě. Coby šesťák pak náhodou doma ve svém počítači objevil program, pomocí něhož začal sám vytvářet počítačové hry.
„První se jmenovala Tankista na útěku. Taková střílečka – tank jezdil sem a tam a při tom zabíjel nácky. To mi mohlo být asi tak třináct. Byla primitivní, ale třeba můj táta si ji občas rád zahrál,“ říká trochu skromně dnes už dvacetiletý student informatiky, se kterým se scházíme blízko budovy ČVUT – v Národní technické knihovně v pražských Dejvicích. Nejvíce ho podle jeho slov ovlivnil otcův přítel, který – jak sám student informatiky říká – byl machr přes počítače.
„Chtěl jsem být stejně dobrý jako on. Motivoval mě ale i táta. Odmalička ve mně pěstoval vztah k elektrotechnice, proto jsem po základní škole začal studovat průmyslovku,“ vzpomíná Filip, který už na základní škole vyhrál okresní olympiádu ve fyzice. Na střední škole se pak jeho vztah k IT ještě více prohloubil. „Vždycky jsem chtěl v něčem vynikat, možná to bylo právě proto, že jsem Rom. Přál jsem si, aby mě ostatní brali jako rovnocenného partnera. Odjakživa jsem každému musel dokazovat, že něco umím. Měl jsem pocit, že se musím prosazovat daleko více než mí spolužáci,“ myslí si Filip, syn vedoucí cukrárenské výrobny a strojníka, který si jednu dobu pohrával s myšlenkou studovat archeologii.
„Matiku jsem v oblibě neměl, což je při oboru, který studuju dneska, poměrně paradoxní. Bavila mě historie a chtěl jsem být archeolog. Pak jsem ale zjistil, že se bojím pavouků a že v jeskyni mi není dobře. Zvolil jsem proto cestu programátora,“ směje se student druhého ročníku softwarových systémů na ČVUT, jehož největší zálibou je čtení sci-fi a procházky přírodou s přítelkyní. Jak sám ale přiznává, volného času během akademického roku není příliš nazbyt. Vedle školy musí také pracovat, jinak by si prý studium dovolit nemohl.
„Člověk si občas musí vybrat - buď lepší známky a naštvaný šéf, anebo horší studijní výsledky a dobře odvedená práce, tudíž spokojený šéf,“ říká s patřičnou ironií. Už více než rok vymýšlí software pro společnost, která vytváří webové stránky a internetové aplikace. Ve svých dvaceti letech tak pracuje se znalostmi, s nimiž v jeho oboru vycházejí studenti posledních ročníků bakalářského cyklu. Byť jazyku v nulách a jedničkách rozumí s přehledem, romština mu je cizí. „Doma jsme romsky nikdy nemluvili. Chtěl bych se romštinu naučit, ale to by mě stálo strašně velké úsilí. A tolik času zatím opravdu nemám.“
-pokr- |
