Všechny naše deníky

Konec těhotenství jsem trávila v podolské porodnici. Ležela jsem na rizikovém P3 už od 29.12., trpěla jsem jak pes a sledovala jak na sál odvážejí mé gestačně mladší kolegyně. Na Silvestra mě pustili domů, ale v pátek 2.1. jsem zas měla nastoupit s tím, že v pondělí bude vyvolávačka a hurá - Matýsek bude na světě. To jsem si ještě myslela, že vzhledem k několikaměsíčnímu udržování těhotenství nebude problém porodit dřív a bez tabletek. Nicméně navzdory snahám se tak nestalo a já se v neděli večer nachystala, ve sprše strávila asi hodinu (Matýskem to nehnulo) a nemohla usnout. V noci mě opustila již několikátá spolubydlící, jak já se nemohla dočkat rána... Ráno během vizity ale nepadlo ani slovo o nějakém rození dětí, na můj dotaz mi bylo řečeno, že se zázrak odkládá a to nejspíš na konec týdne!!! Jaké překvapení... Během dne mi chodily poněkud monotematické SMS... Kolem mě se neustále nevesele a nechtěně rodilo, já podnikala tůry po schodištích, trávila hodiny ve sprše a ono pořád nic! (Proč já jen brala ty kila magnezia, nevíte?) Ve středu 7.1. bílé pláště rozhodly, že nastal ten správný čas a že se jde na věc. Porodnice byla čerstvě vyprázdněná po silvestrovské a novoroční populační explozi, ideální čas (jaký omyl). Nikoho nenapadlo, že tuto noc je úplněk... ~ Ráno v 9:30 zavedena první tableta. Během půl hodiny nastupují kontrakce po 3 až 5 minutách. Na monitoru ukázkové velehory a jinak nic. Chodím chodím chodím po chodbě, ignoruji SMS, zkouším sprchu... Kolem poledne druhá tableta. Kontrakce zesilují. Chodím klečím chodím po chodbě, ignoruji SMS, sprchu už nezkouším- moc pracné. Stále se neotvírám. Kolem 16 h mě přesouvají na předporodní pokoj, otevřená jsem na 2 prsty (konečně!), poslouchám hrůzostrašné historky spolurodících o zastavených kontrakcích. Přichází sestra s injekcí a utěšuje mě, že buď se to rozjede nebo zastaví, já se vyspím a zítra budem pokračovat. (Bože to má být útěcha?!?) Stahy po 2 až 3 minutách, dost bolí, chápu proč je hekárna HEKÁRNA... Dostala jsem večeři, buřtguláš, ohřál se půl hodiny a zas šel... K večeru přišel Martin, z jeho návštěvy si moc nepamatuju, jen to, že ho ve čtvrt na devět přišla vyhodit sestra... Následuje další prohekané okno (ubohé pozastavené spolutrpící...) Ve 23:53 SMS: Spíš? Už je líp? Budeš rodit ještě dnes v noci nebo už můžu jít spát? (To byl taťka Matýsku...) V 0:05 mě odvádí na přípravnu, dostávám povolení povolat tatínka (Ale nemusí pospíchat, času je dost maminko...). Následuje telefon: Přijeď, rodíme, nepospíchej, ale dělej!!! (Občas nevím, co chci...) Holení (Musí to být? Musí, při prvním se většinou stříhá!) Yal (Přesvědčím sestru, aby se slitovala a dala mi jejich, svůj nemám). Opravdu dlouhá sprcha, vyhání mě. (myšlenka: skutečně nemůžu rodit tady???) Bude to dlouhá noc.....

V 1:00 se dostávám na sál, tam už čeká Martin. Pokoj je příjemný, oranžový, plně vybavený, mě ale zajímá jen postel. Matýsek strká hlavu, kam nemá, usilovně tedy polohuji na boku, pak na druhém... Dr. se něco nezdá a já dostávám vnitřní monitor a kyslík na přidýchání. Stahy sílí, dýchání nepomáhá, vysiluje mě, je mi zle...Nucení na tlačení, stahy prořvávám (bez řvaní se správný porod neobejde, ne?). Mezi stahy komatozní stav. Martinovi drtím prsty a dávám mu jen povely jako: záda (masírovat), nesahat!!! (kontrakce), vodu a Martin do toho nesměle: Ruka!!!

K ránu jsem otevřená na 4 prsty a začínám šílet po epidurálu. V 6:30 má přijít dr., oči mám přilepené k hodinám... Přichází v 7:00. Pak volá anestezioložku.(Bože proč jsou všichni tak zoufale pomalí???)

Přesouvají nás na jiný sál, mají hodně příjmů a já jejich výbavu stejně neocením. Za chvíli vyhlásí STOP STAV. Pokoj není vybavený, barva zelená, vidím jen ty hodiny... V 8:00 konečně přichází anestezioložka, Martina vyhazují na chodbu (a zapomínají na něj, zpátky se musel téměř probít). Zavádí mi epidurál...tak příjemná je tahle bolest...a hlavně JINÁ.

Po 10ti minutách: BOŽE JÁ VIDÍM (celý pokoj)...TA ÚLEVA. Dokonce s Martinem zavtipkujem, pak usínáme. Během spánku jsem se otevřela na 6 cm. Kolem 9:30 dojela první dávka epi, v 10:00 dostávám druhou (Bude to do oběda maminko!) Následuje spánek.

Přichází dr. a budí nás (mám to štěstí, že se už 9 měsíců známe). 8 cm, trochu otok, dr. se snaží přetáhnout zbytek branky (DÍKY BOHU ZA EPIDURÁL). Ozvy se zhoršují, zavádí sondu na měření okysličení, uhranutě jí s Martinem sledujeme. Zase dostávám kyslík.

Dr. odvolávají k akutnímu císaři. Vedle v boxu se finišuje a já se zapřísahám, že JÁ TEDA ŘVÁT NEBUDU, BUDU TLAČIT A JAK!!! Slyším první pláč novorozené holčičky a málem brečím. Vrací se dr. a najednou je vše připravené a jde se na TO.

První tlačení zvládám sama, kontrakce kvůli epiduralu nejsou zrovna zřetelné. S druhou kontrakci se na mě k mému zděšení vrhá masivní asistentka (Já SAMA!!! Ne musí rychle ven!!!) (myšlenka: ta ženská mě zabije! Praskne mi nos a žebra a vůbec...)

3.,4. a Matýsek se vrhá do světa. Jde pěstí napřed, což poněkud zmátlo přihlížejícího tatínka:o))

Je 11:10 a já slyším první bublání a kuckání NAŠEHO SYNA. Ptají se na jméno a já ze sebe sotva dostanu: Matyáš.

Berou si ho na odsátí, Martin jde s ním, slyším, jak malý protestuje a upadám do stavu naprosté euforie, brečím, směju se...

Dr. šije, je mladý a na sobě má řeznickou zástěru. Říkám mu, že tohle si tedy zanedlouho zopakujem a myslím to vážně. Dr. se zarazil, že tohle na porodním sále ještě neslyšel:o)) Díky epidurálu necítím nic, mám energie, jak nikdy předtím.

Dr. mi ukazuje placentu, v tom Martin přináší Matýska, nevím, na co koukat dřív. Ale on mi ho stejně nechce ani ukázat, trochu se přetahujem. (Najel mu totiž speciální otcovský hormon fotrolin...aneb nikomu tě nedám:o) S Matýskem v náručí asistuje dr. u šití, docela si rozumí:))

Asi za 50 min. přichází dětská sestra, zkoušíme přiložení, ale bez úspěchu. Ještě chvíli si užíváme ten úžasný pocit: JSME RODINA, pak odnáší Matýska do inkubátoru o dvě patra výš, Martin jde s ním. Venku svítí sluníčko, je plno sněhu, nádherný lednový den.

Dostáváme občerstvení a tu úžasnou zprávu posíláme do světa: TAK MÁME MATÝSKA. DNES V 11:10 DOPOLEDNE. 3.60 KG, 48 CM.

Matýsek na to měl poněkud jiný názor a ještě druhý den se tvářil takto...

Narodil jsem se 8.1.2004 v porodnici v Praze-Podolí. Vážil jsem 3600g a měřil 48cm...no mám pocit, že by naměřili víc, kdyby se jen trošku snažili...

Na svět se mi vůbec nechtělo a dával jsem to patřičně najevo. Nikdo tomu ale nevěnoval pozornost. A tak mě tady máte.

Když mně bylo šest týdnů, zase někdo považoval za nutné zkontrolovat, jestli mě máma dobře krmí. No aby ne! Co má taky dělat, já se jen tak nedám... takže jsem se předvedl. Zatím moc nenabírám, rozhodl jsem se, že nejdřív vyrostu ze všeho oblečení: vážím 4050g a měřím 56cm... a týden na to už 59cm, já vám ukážu!