Deník Iowa, USA, lecba pes equinovarus u pana Ponsetiho

Jen pro zajimavost... za tu dobu, co tu jsme, jsme uz poznali tolik deti s PEC a jejich rodicu... jak uz jsem kdesi zminila, poznavaci znameni "zasadrovane mimi".

V soucasne dobe to "peceme" hlavne s maminkou z Danska a z USA San Francisko a jeste s jednou Americankou... kazdy vecer po 8 kdyz uz deti spi se schazime na pokec... je to opravdu balzam na dusi (ale prichazim o cas na psani :o)... zkusenosti nas vsech se dosti podobaji, vsechny 4 mame chlapecky do jednoho roku veku...

Vsechny jsme kratce po porodu zapocali "kdesi jakousi lecbu".... sadrovani ruzne dlouhou dobu od  nekolika tydnu po cele dlouhe mesice nepretrzite, tenotomie jednou, dvakrat, nejruznejsi typy dlah rovnez po ruzne dlouhou dobu az po dlouhomesicni celodenni noseni, danska maminka bohuzel i operaci...... Vsechny jsme dospeli k bodu, "nozky se nelepsi, lecba nezabira, s tim je treba neco udelat" a vsechny jsme se nelehko odhodlaly k dlouhe ceste sem a vsechny si od pana Ponsetiho moc a moc slibujeme a povazujeme ho temer za boha... Vsechny jsme prosly stejnyma emocema, vsechny jsme se pozastavovali nad stejnymi detaily puvodni lecby, vsechny nas napadaly stejne otazky....

Dnes jsem ulovila 2 nove maminky.... jejich historie lecby a pocity a zkusenosti vice mene jako pres kopirak stejne s nasimi.... treba se casem primeju nejake nejzajimavejsi utrzky zde sepsat.

Na zaver pro zasmani... padl navrh usporadat "painting party" a pomalovat spolecne nasim detickam sadry :o)) tak jsem zvedava, jestli to klapne.

(U místní lékařky v ČR, když jsme dostali dlahu po 10denní pauze, bylo téměř nemožné nechat Davidovi dlahu delší dobu.... řval a řval, pořád, hodiny a hodiny... jako nikdy předtím... :o((( Pro mou přecitlivělou maminkovskou duši neskutečné trápení...............) Ranní přípravy na poslední návštěvu u pana doktora proběhly poklidně, už rutinně. Jedna maminka nám před svým odjezdem přenechala větší káď na koupání malého, takže jsme sádry pohodlně promáchali. Menší komplikací bylo pouze to, že jsem tuto sádru před pár dny obřadně porazítkovala a jinak kreativně poznamenala, viz. foto (doufaje a modlíc se, aby tato sádra byla poslední v Davídkově životě). Tak jsem od manžela schytala "vylágoš", co je to za hloupý nápady, že bude boban po koupeli modrej uplně celej. Naštěstí se toto nevyplnilo. :o) (asi proto, že jsem tu barvu před koupelí radši omyla zvlášť..) Poslední návštěva u pana doktora Ponsetiho a jeho týmu v Iowě proběhla ve velmi poklidném duchu, v takřka rodinné atmosféře. Sice jsme si před odchodem ještě sepsali dotazy kolem PEC, na které jsme ještě před odjezdem zpět do ČR chtěli získat odpovědi, ale už se nám to nepodařilo. Velké vyptávání se totiž do té řekla bych až slavnostní, loučící atmosféry už nějak nehodilo. Hned jak jsme vešli na oddělení, hned se k nám personál hlásil, jako obvykle. Taky jsme hned po vstupu u té přijímací přepážky viděli velkou krabici a hned pojali podezření, že by to mohla být naše dlaha :o) Taky že byla, uf, přecijen jsme měli malinkou obavu, aby se něco na poslední chvíli den před odletem nepokazilo, v tom našem plánu. Ale vše klaplo na jedničku. Tentokrát všichni věděli, že tam jsme naposledy. Sestra nás hned šla odsádrovat, byla to ta nejšikovnější, tak bylo hned hotovo. Pochválila mé veledílo. Pak následovalo obvyklé společné obdivování krásných, napravených nožiček, jako po každém sundávání sáder, (které tu někdo přirovnal k rozbalování dárečků. Myslím, že to perfektě sedí.... pro mnohé často již zoufalé rodiče pohled na nožinky po odsádrování se rovná daru naprosto úžasnému...) Pak nám nechali čas nožičky omýt atd. Já jsem Davídka převlékla do oblečení, které jsem už měla připravené na nošení dlahy (= všechno přes hlavu), abychom mu ji už mohli po nasazení zde na klinice po skontrolování ponechat, asi až do příjezdu domů do ČR. Po chvíli nás pan doktor Morcuende, který prováděl tenotomii, přišel proškolit ohledně nošení dlahy, k čemuž se po chvíli připojil i Dr. Ponseti. Poté nožky prohlédl, závěr: "nožky jsou po ortopedické stránce v pořádku". Davídka prohlédl stejně jako při první návštěvě opět od hlavy až k patě (aniž bychom ho o to žádali). Shledal, že "hlavička ke straně", čili torticollis je jen ve velmi mírné formě, a že Davídek již žádnou rehabilitaci nepotřebuje. Rovněž od pana Ponstiho dostáváme přesné pokyny, kolik hodin denně dlahu v příštích měsících nosit, kdy zaslat fotografie noh na kontrolu, v jakých polohách a jakým způsobem je máme nafotit.

Během výše uvedeného vyšetření za námi průběžně přicházeli nám již známí členové Ponsetiho týmu prohodit pár slov, rozloučit se... Italského lékaře, se kterým jsme si celkem padli do noty (navíc je v našem věku), a který má rád Prahu a dokonce letos plánuje cestu sem, jsme samozřejmě pozvali k nám.. Také jsme se s panem doktorem a dalšími vyfotili a nechali si podepsat životopisnou knihu u panu doktorovi Ponsetim. Už se těším, až ji přelouskám, protože, nemůžu si pomoct, osobnost pana doktora a to, co v životě dokázal mi připadá úžasné, inspirující... Jsem prostě zvědavá, jak takový člověk žil, co všechno má za sebou a jak se dopracoval ke statutu "celosvětově uznávaný, mnoha a mnoha rodiči až uctívaný". Panu doktorovi jsme povídali o těchto našich stránkách a o našich dalších aktivitách kolem PEC v ČR. Zmínili jsme, že se možná pustíme do překladu jeho červené brožury, kterou pacientům doporučuje a která je na netu zdarma ke stažení. Když toto slyšel, dal nám další instrukce, jak ohledně překladu postupovat, kam se obrátit pro informace a jeden výtisk nám věnoval. Chtěla bych zmínit ještě jeden moment našeho rozhovoru... pan doktor se opakovaně ptal, kdeže to v ČR bydlíme.. Manžel uvedl, že u Ústí nad Labem nedaleko Drážďan, že možná znají autora Kurta Vonneguta, který o Drážďanech i Ústí psal anglicky. Netušili jsme, jaký zájem všech přítomných tato poznámka způsobí... :o) Všichni (včetně sestry a asistentky Ponsetiho) tohoto autora i jeho dílo velmi dobře znají. Spisovatel v Iowě pobýval, psal, a byl rodinným přítelem pana doktora.... Já v tu chvíli byla na manžela moc pyšná, jak se trefil, dokonce si všechna díla pamatoval a měl je načtený .. :o) Fakt náhodička.. (já tedy ehm byla mimo). Pan doktor nám zřejmě i díky tomuto rozhovoru věnoval nakonec ještě jednu svou knihu, odbornější ("Congenital Clubfoot: Fundamentals of Treatment"), prý "pro české lékaře". Má duše se zatetelila, odnášíme si tři knihy od doktora Ponsetiho, všechny nejodbornější informace ohledně PEC mám pěkně "nakupě" :o)) (prokousat se tím je věc další :o) Mnoho detailů nyní přeskočím a dostávám se k tomu, jak David přijmul dlahu..... Vyplnilo se mé zbožné přání. Díky tomu, že dlaha byla nasazena bez prodlení po sundání sáder, David jakoby změnu ani nezaznamenal!!!!!!! Ani jsme Davídka nemuseli "učit kopat oběma nožkama současně", jak Ponsetiho materiály doporučují v prvních dnech nošení dlahy... pochopil to sám během prvních chvilek v dlaze. Jediný problém, se kterým jsme však počítali, byl, že jsme se s dlahou rázem nevešli do kočáru... Ale dnešní odpoledne to už vydržíme. dlaha prostě bude "naštorc", let taky nějak přečkáme a doma už do boje nasadíme sporťák, vždyť už na něj pomalu máme věk. Z nemocnice odcházíme se zvláštním pocitem, že už máme zdejší pobyt za sebou...... A že už je s nožičkama vše, jak má být..... A že to strašně uteklo, a že zdejší pobyt v mnoha směrech velmi pozitivně předčil naše představy.... A že se o nás strašně dobře starali, v nemocnici i v Ronald McDonald, kde moc nechybělo, aby tam pečení holubi přímo do úst začli létat.... Ať si třeba někdo myslí, že přeháníme, že jsme se nakazili americkým přeháněním.... my víme své. A co bude s nožičkama dál, na to teď raděj nemyslíme.... páč mně už se začíná vrtět žaludek z cestovní horečky, ze zítřejšího odletu, páč už mám velmi konktrétní představu, co znamená let USA x ČR, ta vzdálenost, ty dlouhé hodiny, ty velmi početné, podezíravé kontroly při každém přestupu.... s miminkem, a tentokrát s miminkem, které má druhý den dlahu... Hned dneska po příchodu na pokoj je třeba začít uklízet a pakovat... takže konec dumání. :o)