Deník Výroční zpráva
Jiřík - 1 rok

datum narození:

19.4.2003

Poslední týdny ho velice baví vytahovat šuplíky a otevírat skříňky. Nejdřív s knihami – věčně stál před otevřenou skříňkou, ohmatával hřbety knížek, mírně je povytahoval a zase zasouval, pár jich vyndal docela – to ho drželo řadu dní, ale teď se přeorientoval na kredenc, stojí před ním jako hokynář před svým krámem a naprosto fascinován se dotýká talířů a hrnců ( jedna mísa už jeho objevitelskému nadšení padla za oběť ) a nedá se odtamtud nijak odlákat. Když se ho zeptáme, půjdeš se mnou, na což vždycky nadšeně natahoval ručičky, tak teď rozhodně prohlásí: ne! Ostatně “ne” teď taky používá dost často. Když něco chce, tak si sice neřekne, ale ukazuje tak dlouho, dokud to nepochopíme a dokud to nedostane. Zato když nechce, tak umí to svoje “né” pěkně zřetelně. A ještě k tomu zavrtí hlavou. Řečové projevy má zatím poměrně omezené, s tím ukazováním a s “ne” si totiž docela dobře vystačí. Takže k “ňam” koncem března po asi týdnu konečně přibylo “máma”, ovšem “táta” se přes veškerou tatínkovu (i maminky) snahu dosud neozvalo. Ne že by nevěděl, kdo to je, ukazuje správně, ale neříká. Všechno ostatní jsou vesměs citoslovce – “bá” = bác, “chrrrr” = vrr a znamená všechno, co vrčí – digestoř v kuchyni, vysavač, vrtačku, cirkulárku venku…, ale taky je to frr, tak letí ptáček (Jiřík mává oběma rukama), hit posledních týdnů “brm brm” (co sedí v kočáru a rozhlíží se) = auto, motorka, jeho odrážedlo i kočárek, pak zmíněné zvuky zvířat a “fff”, že fouká vítr, nově “ťap ťap” znamenající nejen onu činnost, ale i botičky, pantofle a zřejmě i nožičky, pak snad ještě “pá” = pán, “ba” = babka (v knížce) a “bebe” = bebíčko a “kák” = kakání. A univerzální “ha” nebo “áá”, když nás chce upozornit, že objevil něco zajímavého, např. když si všimne ptáčka na stromě nebo na okapu za oknem (malý ornitolog po mamince!), nebo že prší apod., nebo oblíbeného, třeba miminko v časopise nebo koníčka v knížce nebo – a to hlavně – ovladač k televizi. Ví, kde zmáčknout… Ale jakkoli je aktivní slovní zásoba nevelká, tak pasivní má obdivuhodnou, rozumí ohromně, reaguje na to, co mu říkáme, a registruje známá slova i v našich hovorech a hned ukazuje. A paměť a fištrón má taky. Nové věci a kde jsou a co s nimi i příslušná slova k nim si zapamatuje hned a pamatuje si i lecos, co už není. Měli jsme třeba několikrát za sebou zlatý déšť ve váze na ledničce a ještě teď, když už tam dávno není, se tam podívá, když se ho ptáme, co ještě máme kromě maminky zástěry a jedné jeho krabice a šnečka žlutého. Nebo když ukazujeme v knížce vajíčka v ptačím hnízdě, tak ukazuje na skříňku, kde jsme měli kraslice, a vrtí hlavou.

Někdy legračně asociuje – tuhle ukazoval se svým brm brm na auta parkující v řadě vedle sebe a na konci řady na rohu stál kontejner – podle Jiříka taky brm brm – měl přece taky kolečka! Anebo mu říkáme, že kočička dělá mňau, a tuhle jsem přidala “čiči” – okamžitě ukázal na nočník (=ččč)!

Když se veze v kočáru, tak kolikrát neví, na co ukázat dřív – jedno brm brm za druhým, travička, kytičky, ptáčkové, světýlka…

Dobře vidí i slyší, registruje i sebetišší zvuky, nic mu neunikne. A asi i rozlišuje barvy, oblíbenou žlutou dokonce ukáže na nafukovacím míči a na autíčku mezi ostatními barvami. A taky čichá ke kytičkám a dělá “ááá”, ty voní.

Umí si sundat rukavičky, ponožtičky, čepičku i kalhotky, a když ho oblékáme, tak pomáhá – nastavuje ručičky, pokládá si ponožtičky na nohy a čepičku na hlavu. A vůbec registruje, kam co patří, ví, kde co má hledat, a něco i případně na své místo uloží.

Babička před prvními narozeninami vyrukovala s nočníkem, prý že už je čas, že já v roce chodila přes den už bez plen, no tak holt jsme to zkusili. Nejdřív mu i to posazení bylo divné, bránil se, nechápal, ale když si ho za pár dnů okoukal a osahal, pohrál si s ním jako s každou krabicí, tak se mu zalíbil, už ví, že ho má v kuchyni pod postýlkou, sám si ho vytahuje ven a říká “tsss” nebo “kchchcch” a po ránu se nám docela daří to chytnout. Tak ho velice chválíme a Jiřík se ráno sám nadšeně vydává správným směrem. Zdá se, že pochopil účel, jenomže ještě sotva cítí, že se mu chce, natož aby to hlásil.

Večer se stejným nadšením jako ráno na nočník míří do koupelny. Koupání má rád, tentokrát už si mnohem víc užívá i bazén. Zimní běh jsme vynechali, teď je to příjemnější. A Jiřík je zatím větší a má z toho víc rozum. Teď už se dívá i po ostatních dětičkách, zajímají ho hračky v bazénu, chce si je chytit, ale ne jen proto jako na podzim, aby si je nacpal do pusy. Baví ho skákat z okraje bazénu do vody – mně do náručí. S poléváním a potápěním je to slabší, zatím měl obličej na mžik pod vodou dvakrát, nadšený z toho nebyl, já to ostatně neumím dodneška. Tak uvidíme.

(pokračování následuje)

Tak takhle to u nás momentálně vypadá, ale hrozně rychle se to proměňuje. Tuhle výroční zprávu o stavu vývoje píšu po chvílích už přes týden, a tak si krásně uvědomuji, co všechno se jen za těch pár dnů změnilo, co jsem zatím musela připsat nebo opravit. Jak ze zprávy vidíte a cítíte, jsme z Jiříka celí pryč, žasneme nad ním, i když je jistě stejný jako všechny děti a dělá obvyklé pokroky. Ale my jednak nemáme srovnání, protože žádné malé děti v nejbližším příbuzenstvu nebo v okruhu blízkých známých nejsou, naposled jsme takhle zažili leda vlastní mladší sourozence, a jednak jsme už přece jen rodiče docela pokročilého věku, tak si rodičovství patřičně ceníme a užíváme si ho. Jenom holt je Jiřík pokusný králíček, musí naši péči vydržet. Tatínek by to bral hodně ležérně, maminka je možná zase až moc akurátní a úzkostlivá, no snad se to nějak vyrovnává.

V každém případě si všichni dohromady docela dobře rozumíme, Jiřík je až na tu beraní hlavu vcelku hodné dítě, veselé a spokojené, teď tak nejvíc protestuje, když má jít spát anebo když je uvězněný v kuchyni postýlce, která slouží jako ohrádka, nebo když ho proti jeho vůli odtrhuju třeba od šuplíku s nářadím nebo šitím, od talířů nebo od pračky. Chtěl by pořád běhat, objevovat, prozkoumávat.

Každý den nám uplyne hrozně rychle, hned je zase večer. Jiřík si podržel zimní čas, takže se teď obyčejně budí mezi 7. a 8. hodinou, vydrží tak tři hodiny, pak si zase zhruba hodinku zdřímne, odpoledne pak ještě jednou, většinou venku, to různě dlouho, a občas jde spát kvečeru ještě potřetí, když odpoledne moc nespal a už je moc unavený. Večer chodívá spát kolem deváté, ale když spí přes den třikrát, tak to s námi táhne klidně do deseti. Já toho přes den moc neudělám, jsem ráda, když se jakž takž najím, umyju nádobí a poklidím, každých pár dnů prádlo, žehlení a další, no a večer teď obvykle usínám s Jiříkem, takže večer už taky nic neudělám. Kolikrát pak ale vstanu v noci a někdy mezi jednou a třetí “večeřím”, přečtu si kus novin, dopisuju Jiříkovi deníček, píšu maily, uklízím prádlo… Tatínek zase naopak s prací kolem té desáté večer, když nastane klid, začíná a tou dobou, co já vstávám na noční šichtu, odchází spát, takže se mnohdy doslova koná střídání stráží. Leckdy mám pocit ptáků s mládětem na hnízdě – u mláděte se neustále střídáme, tatínek nám nosí do hnízda ve věži potravu (chodí nakupovat a tahá ty těžké přepravky s týdenním nákupem k nám nahoru), odnáší odpadky, učí mládě létat, maminka o mládě pečuje, krmí, dbá na čistotu v hnízdě…

P. S. Jak tak tuhle zprávu píšu dlouho, tak Jiřík chůzi každý den zdokonaluje – už přejde z pokoje do pokoje (17.5.) a projde klidně celým bytem!

Nejvíc se asi na oslavu těšil tatínek, ten už měl pomalu od Vánoc starost, aby byl dort a aby nebyl šizený, aby ho Jiřík taky opravdu jedl, aby byla svíčka… No tak dort vypadal jako dort, ale byl nakonec přece jen z dětských piškotů spojených jogurtem a kompotovým ovocem, navrch zdobení z lentilek a marcipánu, žádné tučné krémy a šlehačka, takže si Jiřík na své porci doopravdy a bez následků pochutnal. Patlal se v ní soustředěně nejdřív jednou rukou, pak oběma…

No a jak že jsme pokročili ve fyzickém a mentálním vývoji? Tak při roční prohlídce nám navážili 9,5 kg a naměřili 75 cm, takže Jiřík už rozhodně žádný buřtík není. On totiž teď už nemá tolik času papat, když musí pořád někam lézt, něco prozkoumávat. Má 8 zoubků (a zřejmě se tlačí první stoličky, protože zas kdeco okusuje a příšerně cintá) a kousá jedna radost. Miluje chleba (klidně se pustí i do kůrky) a brambory. Když mu u oběda nabídnu ovoce z kompotu a brambor, tak kompot sotva ochutná, ale bramboru se vehementně dožaduje. K večeři si rozhodně dá radši chleba s žervé nebo i bez než kašičku jakékoli chuti. Ale kde jsou ty doby, kdy jsem nestačila dost rychle nabírat lžičku, jak byl při chuti, teď při každém jídle vystřídáme plno doprovodných zaměstnání (knížku, krabice, hodinky, mobil…), aby vůbec byl ochoten u jídla setrvat, a stejně nesní tolik co dřív. No naštěstí si pořád ještě rád dá maminky mlíčko, dokonce teď zase víc i přes den. To už byla doba, kdy se napil po ránu a pak až někdy odpoledne nebo kvečeru, dřív nechtěl, teď nejenže radostně souhlasí, když se ho zeptám, jestli chce, ale dokonce i leckdy lehnutím na záda a ukazováním sám naznačuje, že by si dal. To nejsem proti, zato když se poslední dobou budí v noci každé dvě hodiny, tak moc ráda nejsem. Jako párměsíční miminko vydržel spát kolik hodin v kuse, někdy skoro až do rána, a čím je starší, tím se budí častěji. A zase už moc nespí v postýlce, většinu noci tráví u mě. Vůbec je už kolik týdnů se spaním, resp. s usínáním potíž. Už jen přimět ho, aby si lehnul, dá zabrat. Dokud přes zimu chodil spát do kočárku na balkón, tak to šlo. Rituál oblékání zřejmě spaní příhodně navodil, proti omezení pohybu kombinézkou kupodivu neprotestoval, zato od té doby, co je teplo a moc oblékat není třeba, tak je zle. Položit se nedá, hned si sedá, vstává, protestuje, no hrůza. To se nějakou dobu konalo bohužel i večer – i když už byl unavený, po koupání si mnul oči, zíval, u pití usínal, tak po něm jako když ožil, začal lézt po posteli, v klidu nechtěl zůstat za žádnou cenu, ani sednout, natož lehnout, nic nezabíralo, žádné houpání, zpívání, špitání, nic. A když už konečně usnul, byl za chvíli zase vzhůru a opakovalo se to nanovo. To tedy bylo o nervy! Naštěstí se zdá, že to po pár týdnech pominulo, večer už zase usíná u pití a v noci taky. Přes den se to jakž takž daří dopoledne a o odpoledne holt musíme chtě nechtě ven do kočáru, balkón už nestačí. Dudlík už kolik týdnů vůbec nechce, přes den ani náhodou, v noci taky ne, tuhle si ho nechal dát nejspíš omylem a jenom na chvilku. A o to víc asi cumlá mě, ach jo…

Ještě sám neběhá, ale už moc nechybí. Asi před měsícem začal chviličku stát bez držení, resp. držel něco v ruce, např. kyblíček, kostičku, a buď zapomněl, že se nedrží nebo měl dojem, že když má něco v ruce, že se drží. Teď už stojí v pohodě ne jenom pár vteřin, ale hezkou chvíli, a ani nemusí mít něco v ruce. Ještě minulý týden ťapal za ruce nebo aspoň za jednu a sám udělal dva tři krůčky - nejradši tatínkovi do náručí nebo od jednoho kusu nábytku ke druhému tam, kde to zná a má vyměřeno. Pak několikrát udělal ty dva tři krůčky i na volném prostoru, ale vypadal, že si to ani neuvědomuje. A včera (tj. 10. 5.) se najednou odvážil i víc, takových 6-8 krůčků, dneska zase přidal, několikrát ušel takovou tou tučňákovskou chůzí dobré dva metry. A baví ho to! Předminulou neděli poprvé ťapal v botičkách - u babičky na zahradě. A svezl se tam na odrážedle a houpal se na houpačce a viděl slepičku a čuchal ke kytičkám… To bylo zážitků! Samozřejmě ho při každém sebemenším úspěchu hodně chválíme a on očividně rád slyší, jak je šikovný a jak mu to jde. Tak se po Velikonocích během několika dnů naučil slézt z gauče nebo z postele! To jsme opravdu koukali, jak rychle mu to šlo. A jakou z toho měl a má radost! Když úspěšně sleze, tak si sám zatleská! A takovou radost má taky, když dá kostičku na kostičku, někdy dokonce i tři. Nebo když kostičku prostrčí správným otvorem v krabici. Vůbec jsou krabice jeho oblíbená zábava – prohlíží je ze všech stran, otvírá a zavírá, strká do nich, co je po ruce, a zase vyndavá, trhá je a nakonec bohužel i pojídá. Podobně se děje i s časopisy a knížkami, takže ty může číst jenom pod dozorem. Umí v knížce ukazovat některá zvířátka a u několika i předvést, jak dělají. První byla kačenka a její gagaga (tu dostal taky na šňůrce), pak ovečky – be (ty má maminka na spacím tričku) a zatím poslední je kravička a bů. Rád poslouchá pořád dokola opakované říkanky a písničky a vůbec miluje muziku. Když přijde k babičce do obýváku, postaví se ke stolku, na kterém stojí rádio, a začne se natřásat, aby babička pustila muziku na tanyny tanyny. Jeho zatím nejoblíbenějším žánrem v rádiu jsou k babičky radosti dechovky.

(pokračování následuje)