Deník Výroční zpráva 2
Jiřík - rok a půl

datum narození:

19.4.2003

Tak Jiřík už oslavil své "18. narozeniny", rok a půl, a i tentokrát díky tatínkovi náležitě - s dortíkem a jednou a půl svíčkou! A dortík už nebyl speciální miminkovský, dietní, ale opravdu z cukrárny, piškot s krémem a čokoládou a s marcipánovými zvířátky nahoře. Jiříkovi se líbil a tentokrát ho i většinu (asi natřikrát a bez následků) s chutí spořádal.

Jiřík za léto hodně vyrostl - v roce 75 cm, v roce a půl 83 cm, ale jen 10,75 kg z 9,5 kg (a to měl tatínek pořád strachu, když byl Jiřík malinký, aby z něj tím neustálým kojením nebyl navěky buřtík, že tukové buňky se zakládají už v raném věku a pak nemizí, už se pořád jen plní… ), běhá jako čamrda a hlavně breptá a breptá. Teď už má bohatou i aktivní slovní zásobu, zlepšoval se celé léto ( taky měl dost nových podnětů venku – plno věcí na zahradě ), ale teď v těch 18 měsících opravdu rozvázal – nejenže intenzivně opakuje (různě zkomoleně) všechna většinou poslední slova, co slyší, ale dokonce i sám nové slovo řekne, aniž by ho bezprostředně předtím slyšel. A klidně i tříslabičné. Tak poslední týdny náhle sám vyrukoval např. se slovy "kopáky" (kropáček), "pakili" (pastelky), porazil láhev s Colou, ta zapěnila, na což upozorňoval slovem "budindi" (bublinky) a "peně" (pěna), najednou začal říkat "maky" (mraky), "məha" (mlha), "těni" (čtení), "náni" (nahatý), "komni" (komín), skoro dokonale "oko", "noha" nebo "(h)ó(u)by" a snaží se o "r" v "bagrrr", jinak aspoň "bagi". A slova, co donedávna říkal hodně zjednodušeně, zdokonaluje, např. kostky jsou najednou "kóky" z bývalého "kiki", "abů" (autobus) místo "bů", "á(u)fi" (auto) místo "brmbrm", anebo to, co dosud označoval citoslovcem nebo posunkem, zničehonic jmenuje slovem, např. "ňákiki/ňáknkn/ňákini" (náklaďák) místo “bəďa bəďa bəďa”, "makini" (mašinka) místo nosem naznačovaného "š-š-š", "peť/pétě" (pes, pejsek) místo "a-a-a". Sykavky se zatím neozvaly, nahrazuje je, jak vidno na předchozích příkladech nebo "niť" (nic), "kája" (čára). K nejoblíbenějším slovům patří "ápə" (nepořádek), "ati/eti/etě" (ještě) a "ďuďu/ďoďo" (druhý – druhou nohu, ruku, druhé oko, ucho apod.) a vůbec nejfrekventovanější je "tam" - to když ukazuje, co chce, když nás tahá za ruku, abychom si s ním šli hrát, v noci, když káže, abych ho vzala k sobě do postele nebo abych s ním vstala a šla do kuchyně apod. A teď k tomu přidal i "em" (sem).

Taky už pár týdnů užívá vokativ, když volá, hlavně když volá hodně naléhavě ; je to hrozně roztomilé, to jeho zpěvavé "tátóóó". S tím začal a tátu takhle volá často. (Ono vůbec je táta vzácnejší a tím pádem žádoucnější, máma je celkem konstanta, po ruce víceméně neustále, to táta pořád na delší anebo ještě delší dobu mizí. Taky sousedka zezdola konstatovala, že Jiříka věčně slyší volat tátu. A táta je kromě toho "zuständig" na zábavu a blbinky, zatímco máma na běžné a tudíž nezábavné, nebo přímo nepopulární úkony, jako krmení, přebalování, uspávání, vyšťourávání všech možných tělních otvorů aj. Když jsem tuhle zprávu rozepsala, tak táta zrovna vymyslel, že by Jiříka mohl dát ťapat nohama po stropě, hlavou dolů. Jiřík je nadšen, okamžitě začal říkat "ňa pə" (na strop) a hned druhý den, když byl táta ve škole, to zkoušel na mě. Nepochodil, tak se s žádostí "ňa pə" vrhl na tátu, jen přišel domů. A když za pár dní poté přišla babička, tak ji taky hned otestoval, jestli by si dala říct. Tak na takové věci je náš táta expert!) Po nějaké době přidal "mámó", ale jenom jako variantu k dál užívanému nominativu, a podle stejného vzoru volá i na babičku, které říká sladce "baba", "babóóó". Strejdové a tety jsou v jeho podání všichni "tětě", až při poslední návštěvě začal strejdu Tomáše jmenovat "Komá" a volat na něj "Kománi" a na tetu do telefonu "tetó". To je úspěch, protože do telefonu donedávna jenom mlčel, teď už je ochoten i takto zavolat a přidat třeba "ňaňa" (nazdar) nebo "ajój" (ahoj), přičemž do sluchátka mává.

V září, říjnu jsme asi 14 dní nacvičovali, jak se jmenuje – to se ustálilo na "Eni" a teď to hojně užívá, např. když něco chce. Třeba když chce přenést z postýlky do postele, tak podává napřed pejska ("a-a-a"), pak myšku ("mé") a pak jde "Eni". Nebo když se ho zeptáme, kdopak to tady udělal ten nepořádek, ukáže na sebe a řekne hrdě "Eni". A pak jsme si jednou ráno v posteli říkali, jak se kdo jmenuje dál, to se mu zalíbilo, během dne jsme to párkrát zopakovali a večer, když přišel táta, už mu na otázku: jakpak se jmenuješ, bez zaváhání odpověděl: "Eni Égi" (Jiřík Šlégl) a táta se mohl potrhat smíchy. V dalších dnech se ovšem seznámil s buldozerem, což je v jeho podání "bugi" a to se mu nějak kontaminovalo s tím "Égi", takže nějakou dobu se představoval jako "Bugi" a ještě to doplňoval "táta", jako že se jmenuje jako táta!

Po 19. narozeninách se objevují první slovesa, např. frekventovaná žádost "ťéť" (číst) nebo zrovna tak časté "ukili" (uklidit - rozhází hračky a pak chce, abychom s ním šli uklízet), "ďapə" (zapnout, např. zvlhčovač), "papa" (papat), něco jako "palili" (padají - mamince vlasy), nebo "mogili" (morduje - vyskočí mi na břicho a rajtuje po mně), "něbili" (nelíbí - se mi/nám to) a něco jako "ňéje" znamená nejde to. Také se začal pokoušet o skloňování a další tvary - "tátoi/tátoni" znamená (mj.) dativ tátovi (dej, dones to tátovi), ale taky přivlastňovací tátovo (v tvaru místního dialektu), přičemž ze situace musí vyplynout, co tátovo vlastně myslí - polštář, skříň, pivo… Podobně "mámni" funguje jako dativ mamince, mámě, ale taky jako posesivní genitiv - maminky něco. Párkrát jsem registrovala tvar "babji", ale taky "bábini" ve významu babičky něco. A když jsme u toho dialektu, tak Jiřík už se patřičně projevuje, už oposlouchal nářeční tvary ukazovacích zájmen tůto a tůty a říká např. "ťoti ňé". A zdá se, že začíná rozlišovat i rod a číslo, zrovna v tomhle případě "ťoťo" a "ťoti", jinak např. "gak" je vlas, "gaka" řasa a plurál obojího "gaky", "pá" už je konečně jenom pán a ne i paní jako doposud, paní je teď "paňa". Začala se ozývat předložková spojení, např. "ňa tomni" na topení (Kampak si dáš sušit ponožtičky?), "na toni/ koni" (na koni nebo na koně - chce na nás rajtovat). V některých slovech střídá "t" a "k", např. v kromě zmíněném koni taky ve slově "kolo" s hodně měkkým "-l-" nebo skoro "-j-", tedy až "tojo", nebo kupodivu jen varianta "Komá" Tomáš, i když obě hlásky umí a a jiných slovech běžně používá, např. "kó(u)li" (koule), "okoňo" (okno) a naopak "táta", "tam" (s měkkým "t-" až skoro "ť-") a výše uvedené "ťoťo".

Už dávno je zřejmé, že rozeznává barvy, a v létě to potvrdil celkem správným tříděním barevných kolíčků na hromádky. Podobně správně podává žádané pastelky nebo kostičky (umí modrou, červenou, zelenou, žlutou, bílou, růžovou a hnědou ) a teď k tomu přidal i jména některých barev. Nejdřív je jmenoval opisem – "ňam ňam" znamenalo červenou jako maliny, které jsou ňam ňam, "káky" je zelená jako tráva, "brm brm" modrá jako naše auto, teď už leckdy řekne přímo např. "těně" (červená), "beje" (bílé), něco jako "moŋa" je oblíbená modrá, případně "obagi" je světle modrá jako obloha.

Nadšeně mi pomáhá s úklidem, takže už musel dostat vlastní hadr ("dádi"), protože jinak každou chvíli popadl brynďák, svoje tričko nebo cokoli podobného a jal se utírat prach z nábytku nebo vytírat podlahu. Svým kartáčkem na vlasy samozřejmě uklízí taky. Má přesně okoukané, co všechno je třeba utřít - kam všude hadrem sáhne, to by tátu v životě nenapadlo. Jak někde najde drobeček nebo vlas, už ho sbírá a nese mi ho. Táta z toho omdlívá, prý - ten chudák bude postižený jako maminka! Teď už jsou s ním domácí práce celkem dobře vykonavatelné, sleduje, co a jak dělám a napodobuje. Vysavače už se nebojí, naopak by vysával nejradši denně (tuhle jsem se divila, proč vysavač tak divně vrčí a netáhne, až jsem zjistila, že do hadice je nacpáno několik kostiček), při vytírání už ho nemusím dávat do kuchyňské postýlky, ale vydrží stát v obýváku na prahu a dívat se a fakt do toho mokrého (skoro) neťape, pere se mnou prádlo, dává ho do pračky, chodí se dívat, jak se točí, jak vytéká voda, a pak zase vyndavá, podává mi kolíčky… Jenom vaření a mytí nádobí ho nebaví, jednak na to moc nevidí a jednak to dlouho trvá.

Už řadu měsíců si nejvíc vyhraje s pěnovým puzzle se zvířátky a číslicemi, nejdřív jenom trhal, ale nějakou dobu už ho baví skládat, resp. podávat a hledat, kde co je a kam co patří. Tímhle způsobem už rozeznává číslice od nuly do osmičky (devítka je pro něj taky šestka)!!! Prostě jako každý jiný obrázek. Fakt správně ukazuje, kde je která číslice a svým způsobem některé i jmenuje. Samozřejmě tak umí i všechna zvířátka, co v puzzle jsou, bohužel výrobci místo takových zvířátek jako koza nebo pes zařazují sépii, chobotnici, rejnoka a jiné druhy ryb. Ale ještě není tak nejhůř, je tam hroch, nosorožec, klokan, lev, žirafa…, to všechno Jiřík ovládá a slovně nebo posunky jmenuje. Hroch - otevírá pusu, na žirafu natahuje krk, lev – rejdí si rukou ve vlasech (má hřívu), slon – ucpe si rukou nos (naznačuje chobot), králíček – dupe… Ryby jsou "bibi" a rejnok, sépie apod. jsou taky "bibi", ale "didi" (divné). Tohle puzzle jsme Jiříkovi koupili loni k Ježíšku a velice se osvědčilo. Nejdřív jako teplá podložka na povalování, pak cvičil zručnost prstíků při tom trhání, posléze ke vzdělávání. Teď si lámeme hlavu, co Jiříkovi pod stromeček letos, ale zatím nevíme, co by tak pro jeho věk bylo akorát.

Další oblíbenou hračkou jsou kostičky, od toho, že se jen dívá a boří, případně podává, časem přešel i k stavění, a zatímco kolem roku dal na sebe tak dvě tři kostičky, tak teď už dokáže běžně víc než pět, i sedm, osm a ne jen prostě na sebe, ale už jde i do šířky a začíná budovat hrady. K 11. narozeninám dostal krabici se čtyřmi otvory různých tvarů a příslušné kostky, už tehdy to zkoušel, ale moc mu to nešlo, tak se dlouho spokojil s tím, že víko odklopil a kostky dával dovnitř rovnou. Přes léto tahle věc dost zahálela a na podzim ji znovuobjevil a najednou to jde! Dává kostky dovnitř správnými otvory, říkáme barvy a tvary, vrací se k tomu několikrát za den a baví ho to.

Nadále hodně kreslí, pěkně drží tužku a fakt se udrží na papíře, dokonce umí nakreslit docela slušná kolečka. Velice rád čte, má svoje knížky a sám si listuje v časopisech, asi nejradši má Betynku, protože tam jsou obrázky, které mu něco říkají - s potěšením si prohlíží všechna mimi a větší děti a hračky a maminky s bříškem, co v něm mají schované mimi…

Maminka si ovšem na další mimi ještě netroufne, zato tatínek by do toho šel hned, ten si starosti, jak takové dva prcky zvládnout zároveň nepřipouští. Prý Jiřík už je velký kluk, po schodech bude běhat za pár týdnů sám (teď ujde s dopomocí a s obtížemi tak patro, dvě, ale máme čtyři!), krmit se taky bude co nevidět sám (teď si dá do pusy tak čtyři lžičky hustého, řídké vůbec, pak se v tom nimrá, honí to po talíři a hraje si), usínat taky bude sám (teď v žádném případě)… Ale to je chyba maminky, ta ho brzdí ve vývinu a rozmazluje, to stejně starý Vojta Sedláček už leze po žebříku!

Zato my jsme teprve po velkých rodičovských bojích přešli od dvou spaní denně k jednomu. Ještě v létě chodil spát tak po třech hodinách bdělosti, teď na podzim se to protáhlo tak na čtyři, tedy v poledne a pak až někdy vpodvečer, takže definitivně spát šel až někdy kolem desáté. A já s ním. To táta těžce nesl, že Jiřík div nekouká ještě na Peříčko, že podruhé vstává, když jiné děti chodí spát, že uspávání je těžké a dlouhé, že tím ztratím hromadu času (který bych například mohla věnovat jemu), no zkrátka v poledne teď jde ještě později a do večera jakž takž vydrží, i když už je pak leckdy mrzutý, a spát jde zase kolem osmé deváté. Měla jsem mj. strach, že se pak bude ráno budit mnohem dřív, ale kupodivu ne, dál se budí mezi sedmou a osmou. Ovšem zatímco od těch deseti do osmi vydržel spát durch, tak takhle je to přece jen moc dlouhé, má hlad, a tak většinou jednou za noc, někdy kolem třetí, čtvrté, jindy k ránu vstáváme na krmení. Vypije 150 ml Sunaru, přebalíme a zase jdeme spát. To ovšem vesměs s tahanicemi, kam - Jiřík chce tu do kočáru, tu na gauč do obýváku, tu do postele (do postýlky prakticky nikdy), a když mu přání nemíním hned vyplnit, je zle. Řve, vzpouzí se, není k utišení. A co pak? Být ve čtyři ráno nekompromisní, neustoupit, nechat ho řvát? To zkazím noc jemu, sobě, tátovi a několika partajím kolem. Tak nevím.

Scény se teď bohužel poměrně často odehrávají (Jiřík zřejmě prodělává období sebeprosazování) i kvůli přebalování a nočníku. Zatímco brzy poté, co jsme s nočníkem začali (někdy kolem roku), to docela pěkně šlo (dařilo se nám to chytat skoro po každém spaní a Jiříka to buď přímo bavilo nebo aspoň neprotestoval), tak v létě najednou - tou dobou, co jsme odstavovali - začal nočník ignorovat. Třeba i chvíli poseděl, ale nic z toho nebylo. A čurání do travičky na zahradě ho taky příliš nezaujalo. Tak holt jsme toho zas nechali, lámat se to nemá, ale teď, když už bychom zase měli (mj. také proto, že máme přinést moč paní doktorce), tak to je potíž. Hned po vyspání už je stejně mokrý, a čím víc marných pokusů a vysvětlování, že už není mimi, že velký kluk čurá do nočníku, že táta a máma taky nenosí plenky…, tím je leda otrávenější a nočník, jak na něj dojde, leckdy hned strká zpátky pod postýlku. A už protestuje i proti prostému přebalování (to ho totiž patrně odvádí od jeho tvůrčích činností). Že má v plence kák, je mu úplně jedno (o načůrání vůbec nemluvě), klidně s ním bude chodit, smrdět, a když se ho ptám, jestli má kák, odsekne "ně" a dál se věnuje své práci.

Co se jídelníčku týče, rozšířil si ho od roku výrazně. Během léta papal ovoce ze zahrady -jahody, maliny, ostružiny, broskve, jablíčka, hrušky, švestky, přičemž zvlášť maliny mu zachutnaly tak, že ještě dlouho poté, co už nebyly, chodil a hledal, příp. tahal za ruku nás, abychom se podívali, jestli tam ještě nějaká není. Teprve v tomhle půlroce došlo taky na pomeranče a mandarinky, ale bez většího úspěchu, jedině rozmixované jako přídavek do nastrouhaného jablka, samotné vůbec. Ani meloun ho nezaujal, zato teď v posledních týdnech s chutí konzumuje žlutý medový meloun. Občas si dá kousek kiwi, ale taky spíš ve směsi. Rovněž teprve po roce okusil čokoládu, ovšem ta mu zachutnala velice. S tatínkem se naučil papat perníčky s čokoládou, nejdřív spiklenecky potajmu, aby maminka nevěděla, posléze se svolením, nyní úplně běžně. Leckdy nechce nic pořádného snídat, ale perníček si dá.

Ráno teď obvykle vypije 150-170 ml Sunaru, alevětšinou moc nejí, někdy necelý půlkrajíček chleba s Florou a medem nebo marmeládou, někdy s žervé, jindy jen pár minisušenek. Svačívá kousek ovoce, třeba pár bobulí vína (bez peciček a slupky), nastrouhané jablko s půlkou kiwi apod. a k obědu dostává dál ponejvíce masozeleninové polévky kašovité konzistence, nadále většinou aspoň trochu rozmixované, protože tak se jednak líp krmí a jednak tak i víc sní, než když jsou jen vidličkou rozmačkané. S kousáním to ještě není úplně ono, i když už má 16 zubů, ale jen dva páry stoliček proti sobě, což na dokonalé rozkousání zřejmě ještě nestačí. (Když papá polévku nemixovanou, kaká celé kousky mrkve.) Tu a tam má nějakou omáčku, na které vlastně došlo taky až po roce, koprovou, svíčkovou, kuře na paprice apod. s knedlíkem, ten sní skoro celý. Výjimečně jí i něco jiného, např. masíčko ze smažené ryby (to rád). Odpoledne mívá jogurt (většinou bílý, buď jen tak, nebo s Corn flakes, s broskvovým pyré z mrazáku) nebo mléčnou rýži, rád pije Actimel, snažím se dát mu zase nějaké ovoce. Večeře je problém, kaše nerad, málokdy sní celý talířek (sotva 120 ml), leckdy už po pár lžičkách dáví. Tak je střídáme s chlebem a sýrem (nejradši plátkový), plátkem šunky, žervé, kooskem okurky. Po koupání si zase dá Sunar, opět kolem 150 ml. Během dne od léta vypije 3 malé lahvičky pitíčka po ca. 150 ml (vždycky naráz, žádné pocumlávání), silně ředěné Kubíky nebo šťávičky Hami, někdy si dá říci na čaj.

Zase chodíme do bazénu, tentokrát si to Jiřík (až na polévání a potápění) fakt užívá. Je na něm vidět, že se tam těší, ukazuje rukama, jak bude cákat, ví, co tam děláme a jmenuje to nebo ukazuje. Tentokrát už ho zajímají i ostatní děti, to před prázdninami ještě moc ne. A je taky poznat, jak pokročil, např. už moc pěkně plave s destičkou, drží si ji a opravdu leží na vodě, já už ho nemusím držet za hrudník, dokonce ani za pas, stačí až za kolena nebo jen za kotníky! Jenom holt s tím potápěním jsme pozadu, ostatní děti už vesměs bez potíží skáčou z okraje bazénu až pod hladinu, některé i po hlavě, to Jiřík zjevně nerad. Ale minule už statečně sjel po malé skluzavce do vody (a to tam fakt zahučel) a nebrečel, ba šel ještě jednou. A pak o tom do večera pořád mluvil a ukazoval, jak to bylo a jak ho tam ta "paňa" (paní) vysadila a šoupla dolů. Jenomže už máme jenom dvě poslední lekce, pak je pauza a další běh v lednu. To jsme loni nechodili, přes zimu se mi nechtělo, ale tentokrát váhám, protože když budeme čekat až na jarní běh, tak zas většinu zapomene a budeme muset přivykat nanovo.

Už konečně máme za sebou tu velkovýpravu do Prahy! Semlelo se to tak, že jsme termín na poslední chvíli několikrát měnili, a vlastně do poslední chvíle ani nebylo jisté, jestli kvůli počasí opravdu pojedeme, a doprovod jsme nakonec aspoň na cestu tam měli – strejdu Tomáše, s ním jsme to vyzkoušeli a zpátky už to nebylo tak zlé, protože jsme výjimečně nemuseli v Plzni přestupovat a doma nás táta vyzvedl.

Ale byla to štrapác! České dráhy opravdu nejsou babyfreundlich, s kočárkem je velká potíž. A to jsme to předem trochu testovali! Když se nám tatínek vrátil z cest, tak jsme podnikli cvičnou jízdu z Klatov do první zastávky směrem na Plzeň (4 minuty jízdy!!!) – odtamtud pak pěšky na klatovské letiště, kde bylo ten den opravdu živo – jedno letadlo za druhým startovalo, přistávalo, parašutisti skákali, takže to byl pro Jiříka fantasticlý zážitek. (Od té doby musím pořád dokola kreslit letadla a parašutisty – vedle popelářů – to je taky jeho oblíbený motiv…) A pak jsme byli vlakem (motorákem) ještě v Domažlicích a zpět, přičemž jsme zjistili, že jsou vagóny s plošinou na kočárky, ale taky spoje, kam se s kočárem prakticky nedá, protože ani ve složeném stavu neprojde dveřmi, natož uličkou. A tak to je bohužel i v rychlících ve vagónu pro matky s dětmi!! Pravda, bývá tam kupé pro vozíčkáře přístupné širokou chodbičkou, ale to je třeba být vpuštěn se svolením vlakvedoucího extra vchodem a ten zas nemá schůdky, takže je nutno zvednout kočár z perónu do výšky… A ostatně když je to pro vozíčkáře, tak je to zřejmě jenom pro vozíčkáře, nikoli pro matky s kočárem – prostě cestou tam dělali obstrukce, že to prostě nejde a v kupé pro vozíčkáře taky nemáme co dělat...

A po Praze to je taky něco – výtahy v metru se asi dají spočítat na prstech jedné ruky, a i když už tam výtah je, stejně je třeba snést kočár po schodech do podchodu, kam není a kde eskalátory jezdí jenom nahoru. A i po nich se to musí umět! Ještě jakž takž jsem si troufla nahoru, ale nastupovat k jízdě dolů pozpátku a udržet kočár s dítětem, to tedy není sranda. A zvedat do autobusů, tramvají! Jediné, co jde, jsou nízkopodlažní autobusy, ale těch jezdí málo. Zkrátka vrátila jsem se dosti vyřízená a nedivím se, že po Praze moc kočárů vidět není.

Ale Jiříkovi se to myslím dost líbilo, jak mašinka, tak MHD - začal říkat “abů” = autobus (dosud říkal jen “bů”, což zároveň znamenalo i krávu) a něco jako "kambangy" (tramvaje) a ještě něco dalšího netranskribovatelného jako metro. A pořád dokola si nechává vyprávět, jak jsme jeli mašinkou a jak tam byl ten pán s červenou čepicí a plácačkou a jak jsme jeli autobusem… To teď funguje i jako povídání při uspávání.