|
|
|
2. 7. 2008, 6. poslední návštěva u pana doktora II. část |
|
| Autor: Mia-Li , 21.7.2008 | |
|
Během výše uvedeného vyšetření za námi průběžně přicházeli nám již známí členové Ponsetiho týmu prohodit pár slov, rozloučit se... Italského lékaře, se kterým jsme si celkem padli do noty (navíc je v našem věku), a který má rád Prahu a dokonce letos plánuje cestu sem, jsme samozřejmě pozvali k nám.. Také jsme se s panem doktorem a dalšími vyfotili a nechali si podepsat životopisnou knihu u panu doktorovi Ponsetim. Už se těším, až ji přelouskám, protože, nemůžu si pomoct, osobnost pana doktora a to, co v životě dokázal mi připadá úžasné, inspirující... Jsem prostě zvědavá, jak takový člověk žil, co všechno má za sebou a jak se dopracoval ke statutu "celosvětově uznávaný, mnoha a mnoha rodiči až uctívaný".
Panu doktorovi jsme povídali o těchto našich stránkách a o našich dalších aktivitách kolem PEC v ČR. Zmínili jsme, že se možná pustíme do překladu jeho červené brožury, kterou pacientům doporučuje a která je na netu zdarma ke stažení. Když toto slyšel, dal nám další instrukce, jak ohledně překladu postupovat, kam se obrátit pro informace a jeden výtisk nám věnoval.
Chtěla bych zmínit ještě jeden moment našeho rozhovoru... pan doktor se opakovaně ptal, kdeže to v ČR bydlíme.. Manžel uvedl, že u Ústí nad Labem nedaleko Drážďan, že možná znají autora Kurta Vonneguta, který o Drážďanech i Ústí psal anglicky. Netušili jsme, jaký zájem všech přítomných tato poznámka způsobí... :o) Všichni (včetně sestry a asistentky Ponsetiho) tohoto autora i jeho dílo velmi dobře znají. Spisovatel v Iowě pobýval, psal, a byl rodinným přítelem pana doktora.... Já v tu chvíli byla na manžela moc pyšná, jak se trefil, dokonce si všechna díla pamatoval a měl je načtený .. :o) Fakt náhodička.. (já tedy ehm byla mimo). Pan doktor nám zřejmě i díky tomuto rozhovoru věnoval nakonec ještě jednu svou knihu, odbornější ("Congenital Clubfoot: Fundamentals of Treatment"), prý "pro české lékaře". Má duše se zatetelila, odnášíme si tři knihy od doktora Ponsetiho, všechny nejodbornější informace ohledně PEC mám pěkně "nakupě" :o)) (prokousat se tím je věc další :o)
Mnoho detailů nyní přeskočím a dostávám se k tomu, jak David přijmul dlahu..... Vyplnilo se mé zbožné přání. Díky tomu, že dlaha byla nasazena bez prodlení po sundání sáder, David jakoby změnu ani nezaznamenal!!!!!!! Ani jsme Davídka nemuseli "učit kopat oběma nožkama současně", jak Ponsetiho materiály doporučují v prvních dnech nošení dlahy... pochopil to sám během prvních chvilek v dlaze. Jediný problém, se kterým jsme však počítali, byl, že jsme se s dlahou rázem nevešli do kočáru... Ale dnešní odpoledne to už vydržíme. dlaha prostě bude "naštorc", let taky nějak přečkáme a doma už do boje nasadíme sporťák, vždyť už na něj pomalu máme věk.
Z nemocnice odcházíme se zvláštním pocitem, že už máme zdejší pobyt za sebou...... A že už je s nožičkama vše, jak má být..... A že to strašně uteklo, a že zdejší pobyt v mnoha směrech velmi pozitivně předčil naše představy.... A že se o nás strašně dobře starali, v nemocnici i v Ronald McDonald, kde moc nechybělo, aby tam pečení holubi přímo do úst začli létat.... Ať si třeba někdo myslí, že přeháníme, že jsme se nakazili americkým přeháněním.... my víme své.
A co bude s nožičkama dál, na to teď raděj nemyslíme.... páč mně už se začíná vrtět žaludek z cestovní horečky, ze zítřejšího odletu, páč už mám velmi konktrétní představu, co znamená let USA x ČR, ta vzdálenost, ty dlouhé hodiny, ty velmi početné, podezíravé kontroly při každém přestupu.... s miminkem, a tentokrát s miminkem, které má druhý den dlahu... Hned dneska po příchodu na pokoj je třeba začít uklízet a pakovat... takže konec dumání. :o) |
|
Zobrazeno doposud 489 x.
|
|
