Tak Jiřík už oslavil své "18. narozeniny", rok a půl, a i tentokrát díky tatínkovi náležitě - s dortíkem a jednou a půl svíčkou! A dortík už nebyl speciální miminkovský, dietní, ale opravdu z cukrárny, piškot s krémem a čokoládou a s marcipánovými zvířátky nahoře. Jiříkovi se líbil a tentokrát ho i většinu (asi natřikrát a bez následků) s chutí spořádal.
Jiřík za léto hodně vyrostl - v roce 75 cm, v roce a půl 83 cm, ale jen 10,75 kg z 9,5 kg (a to měl tatínek pořád strachu, když byl Jiřík malinký, aby z něj tím neustálým kojením nebyl navěky buřtík, že tukové buňky se zakládají už v raném věku a pak nemizí, už se pořád jen plní… ), běhá jako čamrda a hlavně breptá a breptá. Teď už má bohatou i aktivní slovní zásobu, zlepšoval se celé léto ( taky měl dost nových podnětů venku – plno věcí na zahradě ), ale teď v těch 18 měsících opravdu rozvázal – nejenže intenzivně opakuje (různě zkomoleně) všechna většinou poslední slova, co slyší, ale dokonce i sám nové slovo řekne, aniž by ho bezprostředně předtím slyšel. A klidně i tříslabičné. Tak poslední týdny náhle sám vyrukoval např. se slovy "kopáky" (kropáček), "pakili" (pastelky), porazil láhev s Colou, ta zapěnila, na což upozorňoval slovem "budindi" (bublinky) a "peně" (pěna), najednou začal říkat "maky" (mraky), "məha" (mlha), "těni" (čtení), "náni" (nahatý), "komni" (komín), skoro dokonale "oko", "noha" nebo "(h)ó(u)by" a snaží se o "r" v "bagrrr", jinak aspoň "bagi". A slova, co donedávna říkal hodně zjednodušeně, zdokonaluje, např. kostky jsou najednou "kóky" z bývalého "kiki", "abů" (autobus) místo "bů", "á(u)fi" (auto) místo "brmbrm", anebo to, co dosud označoval citoslovcem nebo posunkem, zničehonic jmenuje slovem, např. "ňákiki/ňáknkn/ňákini" (náklaďák) místo “bəďa bəďa bəďa”, "makini" (mašinka) místo nosem naznačovaného "š-š-š", "peť/pétě" (pes, pejsek) místo "a-a-a". Sykavky se zatím neozvaly, nahrazuje je, jak vidno na předchozích příkladech nebo "niť" (nic), "kája" (čára). K nejoblíbenějším slovům patří "ápə" (nepořádek), "ati/eti/etě" (ještě) a "ďuďu/ďoďo" (druhý – druhou nohu, ruku, druhé oko, ucho apod.) a vůbec nejfrekventovanější je "tam" - to když ukazuje, co chce, když nás tahá za ruku, abychom si s ním šli hrát, v noci, když káže, abych ho vzala k sobě do postele nebo abych s ním vstala a šla do kuchyně apod. A teď k tomu přidal i "em" (sem).
Taky už pár týdnů užívá vokativ, když volá, hlavně když volá hodně naléhavě ; je to hrozně roztomilé, to jeho zpěvavé "tátóóó". S tím začal a tátu takhle volá často. (Ono vůbec je táta vzácnejší a tím pádem žádoucnější, máma je celkem konstanta, po ruce víceméně neustále, to táta pořád na delší anebo ještě delší dobu mizí. Taky sousedka zezdola konstatovala, že Jiříka věčně slyší volat tátu. A táta je kromě toho "zuständig" na zábavu a blbinky, zatímco máma na běžné a tudíž nezábavné, nebo přímo nepopulární úkony, jako krmení, přebalování, uspávání, vyšťourávání všech možných tělních otvorů aj. Když jsem tuhle zprávu rozepsala, tak táta zrovna vymyslel, že by Jiříka mohl dát ťapat nohama po stropě, hlavou dolů. Jiřík je nadšen, okamžitě začal říkat "ňa pə" (na strop) a hned druhý den, když byl táta ve škole, to zkoušel na mě. Nepochodil, tak se s žádostí "ňa pə" vrhl na tátu, jen přišel domů. A když za pár dní poté přišla babička, tak ji taky hned otestoval, jestli by si dala říct. Tak na takové věci je náš táta expert!) Po nějaké době přidal "mámó", ale jenom jako variantu k dál užívanému nominativu, a podle stejného vzoru volá i na babičku, které říká sladce "baba", "babóóó". Strejdové a tety jsou v jeho podání všichni "tětě", až při poslední návštěvě začal strejdu Tomáše jmenovat "Komá" a volat na něj "Kománi" a na tetu do telefonu "tetó". To je úspěch, protože do telefonu donedávna jenom mlčel, teď už je ochoten i takto zavolat a přidat třeba "ňaňa" (nazdar) nebo "ajój" (ahoj), přičemž do sluchátka mává.
V září, říjnu jsme asi 14 dní nacvičovali, jak se jmenuje – to se ustálilo na "Eni" a teď to hojně užívá, např. když něco chce. Třeba když chce přenést z postýlky do postele, tak podává napřed pejska ("a-a-a"), pak myšku ("mé") a pak jde "Eni". Nebo když se ho zeptáme, kdopak to tady udělal ten nepořádek, ukáže na sebe a řekne hrdě "Eni". A pak jsme si jednou ráno v posteli říkali, jak se kdo jmenuje dál, to se mu zalíbilo, během dne jsme to párkrát zopakovali a večer, když přišel táta, už mu na otázku: jakpak se jmenuješ, bez zaváhání odpověděl: "Eni Égi" (Jiřík Šlégl) a táta se mohl potrhat smíchy. V dalších dnech se ovšem seznámil s buldozerem, což je v jeho podání "bugi" a to se mu nějak kontaminovalo s tím "Égi", takže nějakou dobu se představoval jako "Bugi" a ještě to doplňoval "táta", jako že se jmenuje jako táta! |
