Zase chodíme do bazénu, tentokrát si to Jiřík (až na polévání a potápění) fakt užívá. Je na něm vidět, že se tam těší, ukazuje rukama, jak bude cákat, ví, co tam děláme a jmenuje to nebo ukazuje. Tentokrát už ho zajímají i ostatní děti, to před prázdninami ještě moc ne. A je taky poznat, jak pokročil, např. už moc pěkně plave s destičkou, drží si ji a opravdu leží na vodě, já už ho nemusím držet za hrudník, dokonce ani za pas, stačí až za kolena nebo jen za kotníky! Jenom holt s tím potápěním jsme pozadu, ostatní děti už vesměs bez potíží skáčou z okraje bazénu až pod hladinu, některé i po hlavě, to Jiřík zjevně nerad. Ale minule už statečně sjel po malé skluzavce do vody (a to tam fakt zahučel) a nebrečel, ba šel ještě jednou. A pak o tom do večera pořád mluvil a ukazoval, jak to bylo a jak ho tam ta "paňa" (paní) vysadila a šoupla dolů. Jenomže už máme jenom dvě poslední lekce, pak je pauza a další běh v lednu. To jsme loni nechodili, přes zimu se mi nechtělo, ale tentokrát váhám, protože když budeme čekat až na jarní běh, tak zas většinu zapomene a budeme muset přivykat nanovo.
Už konečně máme za sebou tu velkovýpravu do Prahy! Semlelo se to tak, že jsme termín na poslední chvíli několikrát měnili, a vlastně do poslední chvíle ani nebylo jisté, jestli kvůli počasí opravdu pojedeme, a doprovod jsme nakonec aspoň na cestu tam měli – strejdu Tomáše, s ním jsme to vyzkoušeli a zpátky už to nebylo tak zlé, protože jsme výjimečně nemuseli v Plzni přestupovat a doma nás táta vyzvedl.
Ale byla to štrapác! České dráhy opravdu nejsou babyfreundlich, s kočárkem je velká potíž. A to jsme to předem trochu testovali! Když se nám tatínek vrátil z cest, tak jsme podnikli cvičnou jízdu z Klatov do první zastávky směrem na Plzeň (4 minuty jízdy!!!) – odtamtud pak pěšky na klatovské letiště, kde bylo ten den opravdu živo – jedno letadlo za druhým startovalo, přistávalo, parašutisti skákali, takže to byl pro Jiříka fantasticlý zážitek. (Od té doby musím pořád dokola kreslit letadla a parašutisty – vedle popelářů – to je taky jeho oblíbený motiv…) A pak jsme byli vlakem (motorákem) ještě v Domažlicích a zpět, přičemž jsme zjistili, že jsou vagóny s plošinou na kočárky, ale taky spoje, kam se s kočárem prakticky nedá, protože ani ve složeném stavu neprojde dveřmi, natož uličkou. A tak to je bohužel i v rychlících ve vagónu pro matky s dětmi!! Pravda, bývá tam kupé pro vozíčkáře přístupné širokou chodbičkou, ale to je třeba být vpuštěn se svolením vlakvedoucího extra vchodem a ten zas nemá schůdky, takže je nutno zvednout kočár z perónu do výšky… A ostatně když je to pro vozíčkáře, tak je to zřejmě jenom pro vozíčkáře, nikoli pro matky s kočárem – prostě cestou tam dělali obstrukce, že to prostě nejde a v kupé pro vozíčkáře taky nemáme co dělat...
A po Praze to je taky něco – výtahy v metru se asi dají spočítat na prstech jedné ruky, a i když už tam výtah je, stejně je třeba snést kočár po schodech do podchodu, kam není a kde eskalátory jezdí jenom nahoru. A i po nich se to musí umět! Ještě jakž takž jsem si troufla nahoru, ale nastupovat k jízdě dolů pozpátku a udržet kočár s dítětem, to tedy není sranda. A zvedat do autobusů, tramvají! Jediné, co jde, jsou nízkopodlažní autobusy, ale těch jezdí málo. Zkrátka vrátila jsem se dosti vyřízená a nedivím se, že po Praze moc kočárů vidět není.
Ale Jiříkovi se to myslím dost líbilo, jak mašinka, tak MHD - začal říkat “abů” = autobus (dosud říkal jen “bů”, což zároveň znamenalo i krávu) a něco jako "kambangy" (tramvaje) a ještě něco dalšího netranskribovatelného jako metro. A pořád dokola si nechává vyprávět, jak jsme jeli mašinkou a jak tam byl ten pán s červenou čepicí a plácačkou a jak jsme jeli autobusem… To teď funguje i jako povídání při uspávání.
|
