| Paraplíčko | 
 |
(14.1.2011 9:51:16)
Ahoj všichni tady, chtěla bych se zeptat. Mám 7 letého syna, který chodí do 1. třídy, ve škole docela dobrý. Tak normálně. Jde o to, že mě rozčiluje, že kůli všemu brečí, pořád je uraženej, když mu něco vysvětluju prostě se nafoukne, že není po jeho. Strašně mě to rozčiluje. Mladší syn, je teda taky urážlivej, ale tohle je fakt děs. Když mu něco řeknu podobrém, neřvu na něj, tak mě neposlechce. Tak na něj houknu a on se urazí, že na něj řvu. Prý na něj pořád řvu, ale to fakt není pravda. Zkouším podobrém pozlém, ale nic s ním nehne. Jsem z toho fakt na nervi už. Když mu zakážu pc je uraženej, když mu zakážu tv je uraženej. Mají spoustu hraček a je jim to jedno. Mladší je taky takovej "televizní máňa"......... Myslíte, že mám šanci, že přestane mít období nafoukanosti??? Máte s tím někdo zkušenosti??
|
| Lisel | 
|
(14.1.2011 9:56:11)
Jani, to je jako bys to psala od nás. Jen s tím rozdílem, že já mám dceru. Je to úplně to samé, zrovna včera u nás zase bylo veselo. Vrchol všeho byl když se madam urazila a tak třískla dveřma, že probudila ročního sourozence. To už jsem fakt nevydržela a nařezala jí. Pak jsem toho samozřejmě litovala, ale už jsem z toho taky zoufalá. Radu ovšem nemám. Zkouším to po dobrém, po zlém a nic. Když zakážu televizi, tak je hodná, ale jak povolím- tak je to znovu a dokola. Jinak na ni nic neplatí, pouze ten zákaz televize- a to jen dočasně.
|
| Paraplíčko |
|
(14.1.2011 9:57:58)
Mě je to potom taky líto, že na něj řvu, ale já už fakt nevím.
|
| Lisel |
|
(14.1.2011 10:02:23)
Kolikrát mám dojem, že se u nás pořád řve. Nevím co s tím, dcera je jinak velmi šikovná, ve škole ji chválí, na co sáhne to jí jde, ale je strašně paličatá. Neustále chce mít poslední slovo a neustoupí za žádnou cenu. Tohle ale pozoruju asi tak poslední rok, do té doby to bylo pohodový, bezproblémový dítě. Připadá mně, jako by s ní tloukla puberta. Ale to patrně ne. Ale jak vidím, není to jen u nás.
|
|
|
|
| *Niki* | 
|
(14.1.2011 10:01:49)
No, tón hlasu a celkový postoj, i vztah dítěte k tobě, dělá hodně.
Já třeba neočekávám od dětí poslušnost, ale spolupráci. Mluvím s nimi, či se aspoň snažím, jasně, stručně, bez řevu, přesně popíšu co je potřeba a kdy a jak to uděláme, či on udělá. Nedávám moc autoritativních příkazů a zákazů, jen když mě velmi naštvou.
No a syn se mnou spolupracuje, respektuje mě, a udělá, co je třeba.
Konflikt a chování, jaké popisuješ, má k manželovi. Když porovnám jeho a své chování k dětem, že mě poslouchají mnohem více, než jeho, tak já přistupuju k dětem s větším respektem, mluvím s nimi i tehdy, když po nich nic nechci, nevyhrožuju, a když po mě něco chtějí oni, umím rychle reagovat, byť odmítavě. Neignoruju je. A oni pak neignorují mě, a spolupracují se mnou.
Zkus změnit přístup, tón hlasu, mám taky 7-leťáka, jsou to malí puberťáčci, potřebují méně mentorování a více respektu 
|
| *Niki* |
|
(14.1.2011 10:04:57)
Jo a zákazy televize či podobného a tresty nepoužívám vůbec.
|
| Lisel |
|
(14.1.2011 10:07:41)
Mono a můžu se zeptat, když zákazy zepoužíváš, tak čím třeba děti potrestáš, pokud opravdu zlobí? To jak píšeš zní moc hezky a já se to snažím praktikovat taky, ale asi nemám tu správnou trpělivost, vždycky mně ujedou nervy.
|
| *Niki* |
|
(14.1.2011 10:46:23)
No, tohle právě dělá někdy muž, že srovnává či je sarkastický, což je cesta k synovu záchvatu a tomu, že mu nadává a neposlechne. Já taky někdy nejsem vzor výchovy, ale jsem s dětmi víc, mnohem víc, takže to dost vyvažuju i lepším chováním , mazlením, péčí a tak. Manžel je jen veze do školy a školky, a pak často přijde až už spí, takže prostě velitel mužstva jsem já...
Netrestám, protože v tom nevidím smysl. Já chci, aby třeba uklidil, neuklizení a nedívání se proto na tv je nesmyslné... ten pokoj se sám neuklidí. Hlavní je dát asi dost času, říct s předstihem, prostě v 7 začíná Animáček, je 6, takže běžte nahoru a začněte uklízet, ať to stihnete, za chvíli dojdu za váma. A funguje to.
Ne vždy, a ne vždy mi záleží na uklizeném pokoji, já špinavé nádobí taky často nechám na ráno.
Teď jsem třeba byla se synem 2 týdny doma, měl neštovice, a neměli jsme za celou dobu jediný konflikt.
Manželovi na to stačí 5 minut doma a už po sobě vrčí
|
|
|
|
| Zajdulka | 
|
(14.1.2011 10:08:14)
Mono souhlasím, taky na mě děti reagují daleko líp než na manžela. Ale náš 7-mi leťák taky začal vzdorovat, urážet se a nesnáší, když na něj řvu. Jenže někdy to jinak nejde...
|
| Zajdulka |
|
(14.1.2011 10:12:16)
Ono to asi bude hodně tím, že jim skončilo to dětské období, mají už povinnosti, starosti, je toho na ně moc. Taky ale už se cítí "velcí" a vadí jim autorita. Aspoň tak to vidím já.
Náš syn taky musí mít poslední slovo, s píučkou se často dohaduje. Navíc je to taky šnek, takže rána jsou na ránu. 
|
|
| 16.5Salám&Lajka14 | 
|
(14.1.2011 10:16:35)
Můj syn nesnáší, že neřvu. On ze mne dostává přímo hysteráky, kdy je schopný se válet na zemi se slinou v koutku. 
On sice nesnáší hádky, hluk, zvýšení hlasu... nicméně vytáčí ho můj flegmatismus.
Strašně.
|
| Zajdulka |
|
(14.1.2011 10:20:15)
Monty to chápu, to hrozně vytáčelo mýho bráchu. 
|
|
|
|
|
| Magdina | 
|
(14.1.2011 10:02:03)
Jsemna tom podobně-skorosedmiletý syn.Jeho dvojče-holka je v mezích normy. Kluk nejen neposlouchá,ale občas dělá i vztekací scény. Někdy je to psycho a fakt to narušuje takovou rodinnou atmosféru a někdy opravdu už je to až na hranici únosnosti.U nás trochu problém i ve škole-hlavně v tom že tvrdohlavý,takže učitelka říkala, že mu musí předkládat argumenty,že má pravdu ona a ne on a ak stejně vidí že i když už nic neřekne, že s ní nesouhlasí a myslí si svoje .Aspoň že učení mu jde samo.Zkoušeli jsme po dobrým-vysvětlováním, v klidu; po zlým-na zadek,zákazy apod.Trochu u nás platí zákaz PC-teď má 14 dní zákaz. Jo a ještě ke všemu je to hrozný šnek-vše mu trvá.Takže když se to sečte je to někdy fakt na hranici únosnosti.
Závěr: radu nemám,budu ráda, když ji najdu tady.Ale je mi jasný,že ji tady asi nenajdu-zkoušeli jsme už fakt snad všechno.Začínám uvažovat o psychologovi (pro syna; i když možná tam skončím i já ).
|
|
| Kalamity YANKA | 
|
(14.1.2011 10:03:24)
Mam sesti apul letou prvnacku a je to to SAMY
bud neposlechne, nebo se urazi, nafoukne a hned "porad jen rvu"...
tuhle jsme ji rikala "uz se srovnej, nebo bych taky mohla prestat rvat a zacit te rovnou mlatit"
a vona:
"no to je ti tak podobny, vzdycky musi bejt po tvym" 
desim se jeji puberty..zatim ji jeste preperu
|
| Lisel |
|
(14.1.2011 10:10:52)
Je pravda, že puberty se děsím taky. Podle toho jak to vypadá teď, tak si to neumím představit za pět let. Ani ve špatným snu.
|
|
|
| Magdina |
|
(14.1.2011 10:09:48)
Mono,souhlasím.Vím,že dělám spoustu chyb.Třeba když se něco děje řeknu: jasně, zase to nemáš hotový,zase jsi to nestihnul.Nebo děti srovnávám což se nemá- ono u těch dvojčat je to občas těžký nesrovnávat.
Zkusím jít do sebe 
|
| Paraplíčko |
|
(14.1.2011 10:16:51)
tak to já jejich pubertu asi fakt nepřežiju.
|
|
|
| Evís+3 ks | 
|
(14.1.2011 10:35:25)
U nás to samý, akorát synovi teprv bude šest. Někdy mám pocit, že ho zaškrtim. Ale je fakt, že pokud se mi podaří nevytočit se, tak on na to reaguje jakoby líp. Ale mně ty jeho "vypnutý uši", případně oči v sloup a ksichty říkající "matko, polib si zadek" faaaaaakt iritujou, uáááá
|
| Paraplíčko |
|
(14.1.2011 10:52:32)
Přesně tak.!!!!!!
|
|
|
| Luciga | 
|
(14.1.2011 10:58:07)
Jano ty máš doma mého syna ? s tím rozdílem, že tomu mému bude teprve teď šest... ale to co popisuješ je stejné jak unás. Jdu dočíst rady neb sama nevím co s tím .
|
|
| zerat | 
|
(14.1.2011 11:14:12)
Jano, popravdě já si myslím, že až na úplné vyjímky je to všude stejné v tomhle věku a to co píše Mona je super, ale dokud ty děti neuvidím, tak nevěřím- protože každá máme zcela jiná očekávání, jiná měřítka... - to prosím Vás nemyslím jako urážku Mony- je fajn, jestli jí to doma vychází, ale ani nevím věk jejích dětí... Včera jsem se potkala s učitelkou naší dcery(7,5 roku) a daly jsme řeč. Ve škole zlatá, poslušná, hodná, spolupracuje, škola jí jde o co je poprosena to udělá, prostě celkem zlatíčko. Doma ale jak kdy a poslední dobou je hodně vzdorovitá, zkouší na nás drzost a když jí neustoupím, tak taky zkouší bouchat dveřmi, či nějaké pokřiky na ségru, na nás... a taky občas nevím kudy kam... Učitelka mi říkala, že tohle všechno je v první třídě normální, že sama má 3 děti a u všech tohle v první třídě taky přišlo. Dítě se začíná víc srovnávat, víc jakoby se snaží připodobnit tomu, kdo ho zajímá, víc chce zapadnout i do kolektivu, stále si zvyká na nový režim a taky často je to tím, že má mladšího sourozence, chce si hrát, ale na to nemá denně úplně tolika času... je fakt, že na málo času na hraní si naše holka stěžuje skoro denně  ale učit se musí, potom flétna, příprava do školy, uklidit pokojíček, já vychytávám volné chvíle na práci... + u nás se docela holka pohoršila a zlítostivěla tak nějak i od chvíle, kdy pí. uč. posadila vedle ní holku, která ji hned začátkem roku ubližovala(a holčička, kterou si opravdu oblíbila pošoupla o hromadu lavic pryč) a samozřejmě, jak jsem zjistila od učitelky i ona už vidí, že to není o.k. Potom jsem jí ještě zmínila, že ona holčička z ní "tahá" jídlo, které si naše koupí bohužel často třeba pro mladší ségru domů a naše jí to dává či dala, aby spolu byly kamarádky a ono to prý pro kamarádství fungovalo jen týden; holčička ji nutí hrát si s ní, nutí jí vymýšlet zábavu... Divný je, že tohle jsem z ní vytáhla defakto až jsem se s ní začala bavit na téma, co dotyčná holčička, jak se k ní chová... jinak mi pořád tvrdila, že je to dobrý - byť to říkala nenadšeně, tak tvrdila, že je vše o.k. Paní učitelce jsem volla ještě večer a dohodly jsme se, že popřemýšlí o nějakém přesazení, že tohle nebude hrotit a vyčkávat, jak to dopadne. Tak uvidíme, s čím dnes přijde naše holka ze školy. Doma jsme dohodli více změn, aby bylo trošku víc času na hraní si a doufám, že se to zase usadí. Včera jsme si celé odpoledne hrály stolní hry, trochu se učila a nebýt trochu "scény" u hraní na flétnu, kdy místo učení se dělala opičky, tak včerejšek byl po delší době na 1*. Snad už bude líp 
|
| Lisel |
|
(14.1.2011 11:24:20)
To jsi pěkně rozebrala , něco na tom bude. Musím to doma taky nějak líp zorganizovat a mít větší trpělivost. Je fakt, že na děti jsou kladené celkem náročné úkoly, jak doma tak ve škole a když srovnám svoji dceru se mnou v jejím věku, tak si myslím, že jsme měly daleko víc volna na hraní, míň stresu...
Dcera třeba přišla ze školy s tím, že se mezi sebou s holkama navzájem posmívají kvůli oblečení, aktovkám (kdo jakou má), teď třeba jsou in Pokémoni. Dceru to nijak nezajímalo, ale přišla, že ty karty chce taky, protože se jí ostatní smějí, že je nemá. Říkám jí, že má zase jiné věci o které se ráda zajímá a že každý má něco, ale ona ne, prostě se chce vyrovnat ostatním aby nevybočovala. Což je na jednu stranu pochopitelné, ale je to špatně. A to je pořád, a taky to má určitě vliv na chování dětí doma.
|
| *Niki* |
|
(14.1.2011 11:33:46)
Lisel, já měla mnohem tvrdší režim a mnohem méně volného času, než mají moje děti. Moje máma byla hodně autoritativní a vyplnila mi každou volnou chvíli nějakou smysluplnou kativitou.
Moje děti mají proti mě veget. I když mají každý den kroužek, i ten 4-leťák má 2x týdně kroužek po školce...
Ono to možná vypadá nějak idylicky, jakože mám klidné hodné děti a proto nemáme problémy, ale tak to není. Spíš že já jistou neposlušnost očekávám. CHCI, aby uměli argumentovat a neposlechli mě na slovo. Očekávám spolupráci, domluvu, že když se na něčem domluvíme, platí to. Jsem shovívavá k občasné lenosti, taky jsem líná. Nebudu mít přece na děti větší nároky než na sebe. POkud sama nevyleštím večer co večer byt, nemůžu žádat perfektní pořádek ani od nich, to dá rozum.
Za nejdůležitější pokládám na ty děti reagovat. Dělám to od narození, nikdy jsem je nenechávala plakat, samotné v postýlce, ohrádce, vždy na ně reaguju, i když nevyhovím. Když se jim něco stane, hned se zvednu.
Manžel tohle nedělá, čeká že se to vyřeší samo, nebo já. Takže i zpětně pak mnohem více poslechnou mě.
Přistupuju k výchově tak, že pokud něco chci, musím začít JÁ. Jsem starší, zkušenější, pokud chci naučit děti spolupráci, musím začít u sebe, a napřed já vyhovět jim - od toho mimina. Pak oni vyhoví mě.
Jako ne vždy je to jednoduché, ne vždy se mi chce, někdy po sobě řveme. Ale když je dobrá konstelace, co jsem psala, funguje.
|
| *Niki* |
|
(14.1.2011 11:43:25)
Ale zas nechci manželovi křivdit, dělá toho pro nás hodně, snaží se, ale někdy u něj převládnou vzory z původní rodiny, no a jelikož naše děti skutečně nejsou jako jsme byli my v jejich věku, tak to nefunguje. Oni nepadnou na zadek z příkazu, nevychovávám je ve strachu a poslušnosti.
Spolupracovat ale umí, jen to chce trochu snahy i od dospělého. Víc naslouchat, chápat, méně kritizovat a vyhrožovat.
|
|
| Beruška+J02A07T10 | 
|
(14.1.2011 12:03:54)
mono jsem na tom podobně, jen na řadu věcí jsem přišla až s druhou dcerou.
Nejstarší syn byl zlatíčko a dodneška je moc hodný šikovný, ale ten vzdor v první třídě přišel taky a na něj sem měla vysoké nároky, což se bohužel teď v jeho osmi letech zrcadlí na něm, snaží se být perfekcionalista, ač já to už dávno poněm nevyžaduji a špatně nese svá chybná rozhodnutí - ne prohry, ale pokud prohru způsobý svým špatným rozhodnutím.
Dcerka prostřední má ADHD s hyperaktivitou a od malinka byla velice náročná a komplikovaná a jak píšeš - určité zlobení očekávám, neočekávám poslechnutí na slovo, dávám prostor ke splnění... a hodně mi v tomto pomohla psycholožka, když jsem už s dcerkou nevěděla kudy kam.
teď máme třetí miminko a je to už teď kombinace obou starších dětí, ale vím, že už nic nemůže být horšího než první dva roky s dcerkou.
Synovi staršímu stačilo dát pohlavek, když už to fakt přepísk a věděl, že to přepísk, ale u dcery bytí je k ničemu.
Mimochodem rovněž jako ty, neslibuji co nemůžu splnit a vím to předem, když něco slíbím snažím se vždy to splnit, pokud se mi nezadaří, omluvím se - vysvětlím proč se tak stalo, případně vynahradím. Na děti reaguji rovněž hned, nenechávám vyplakat, o vše stačí říct jednou, potom ale rovněž očekávám spolupráci od nich a že když na ně mluvím mě vnímají.
Manžel reaguje na popáté, on prostě nevnímá, má to tak i u dospělých a pak vznikají komické situace, že já třeba uspávám mimčo, on sedí se staršíma v pokoji a oni si mu neřeknou o pití, čekají až já přijdu a o pití si řeknou mě. V poslední době, tedy manžel říká, proč neřeknou jemu, ale je to proto, že já reaguji - ikdyž třeba někdy negativně - ale reaguji na dotaz, prosbu hned.. a manžel než vůbec si všimne, že na něj děti mluví, tak už je věc hotová.
kolikrát starší 8mi letej vyhoví ségře 4 roky dřív, než manžel stihne vůbec zareagovat.
Ale jinak když nejsem doma, tak ho děti poslechnou takměr na slovo, pokud ale já doma sem, tak reagují a ohání se instrukcemi, které jsem zadala já a přes ně instrukce od taťky prostě nemá šanci: opáčí větou - ale mamka říkala, mamka dovolila.
Jinak zákazem občas hrozím, ale nedojde k němu. Vždy se nějak domluvíme a případně zákaz se dá u nás dobrým chováním a pomocí nad rámec zase anulovat.
Když už zákaz použiju, tak do odvolání - tzn nespecifikuji 1,2 5 dní, ale prostě do odvolání, což může být hodina, než podělají co mají nebo taky dva dny.
|
| Zajdulka |
|
(14.1.2011 12:41:43)
Beruško jako bys psala o mých 2 dětech. Starší syn býval dřív bezproblémový, s dcerou to bylo horší (byť nemá ADHD jen je hyperaktivní) Teď už sice teoreticky vím, jak na ně, ale jak jsem psala, ne vždy mi to vyjde.
|
|
|
| Malina |
|
(19.5.2011 17:04:31)
Ahoj, Mono,
chtěla jsem se tě zastat, i když vím, že to nepotřebuješ, protože jsi evidentně vyrovnaná osobnost. Moc si Tvého přístupu vážím. Je vidět, že máš své děti ráda, že v tobě mají oporu a že po nich nechceš, aby byly dokonalé.
Myslím, že jediné, co děti od rodičů opravdu potřebují, je cítit jejich lásku a oporu.
Dalším maminkám bych poradila zkusit třeba rodinné konstelace.
Vím, že žijeme v těžké době, ale způsob, jakým společnost nutí rodiče vychovávat své děti (důraz na výkon, docházka do školy, kde se učí naprosto nesmyslné věci, zdůrazňování materiálních hodnot) je neúnosný a je potřeba, aby ho rodiče aspoň trochu kompenzovali a vraceli se k normálním lidským hodnotám.
Pokud jde o výchovu, měla jsem možnost srovnávat dva typy. Když jsem žila u babičky a dědy - žádné hádky, pohoda, naprostá poslušnost z mojí strany, byla jsem šťastná a sebevědomá.
Výchova rodičů - křik, urážky, ignorace, "nestíhání", perly typu "jsi zrůda, co přišla na svět, aby trápila lidi" - výsledek u mně: zničený život, podlomené sebevědomí, sklon k závislosti ve vztazích, neschopnost se prosadit, nadměrná přizpůsobivost. Všechna moje nadání mi byla k ničemu.
Dodala bych jenom, že moji rodiče jsou velmi slušní a hodní lidé, kteří byli pouze velmi mladí, ctižádostiví a vystresovaní. A hlavně si taky málo věřili a chtěli být co nejdokonalejší.
Zamyslete se prosím, nakolik jsou vaše děti vaším odrazem - a když sem přijde někdo jako Mona, tak udělejte pro sebe to, že si ho budete aspoň vážit a zkusíte od něj něco "obšlehnout".
|
|
|
| zerat |
|
(14.1.2011 11:42:40)
Lisel právě. Naše dcera třeba chce kvůli dětem jakési monstra, co teď mezi dětmi letí (nevybavím si teď název a v pokoji už nemůžu najít ty její mapkyú - jsou to např. 4 úplně obyčejné maličké tak 4-5 cm vysoké postavičky nějakých robotů a stojí necelých 300 Kč. Málem mě šlehlo, co jsou lidi ochotný dětem koupit, protože je to podle mě příšerná zlodějna páč takové nic neumějící figurky za 300 Kč - nehorázné! Pak jsou samozřejmě ještě dražší figurky jen trošku větší... no a zřejmě to rodiče kupují... takže děti si to mezi sebou mění apod. Já tohle odmítám koupit. Na Vánoce jsme se vylili z peněz a já teď prostě nemůžu chceme-li v létě k moři aspoň na pár dní kupovat takovéhle ptákoviny  Podobně je to s mobily. Některé děti ve třídě už mobil mají a ne ledajaký a ona chce taky - jenže podle nás je to hloupost. Zatím ji všude vodíme a odvádíme a když už by potřeba byla, tak si půjčí jeden můj; podobně s oblečením - líbí se jí čepice kamarádky a kamaráda /nějaké plyšové či kožešinové zvíře na hlavě/ - nemůžu jí kupovat čepice dle toho, kdy kde, nějakou zase jednou uvidí... Takže opravdu si myslím, že je to pro ni záhul když vidí, co třeba ostatní mají, ona by chtěla taky, ale prostě nemůže držet krok... Nehledě na to, že si opravdu myslím, že trošku i žárlí na mladší ségru, že je se mnou doma, může kouknout na pohádku v TV, chodíme spolu po nákupech, hrajeme si a ona musí do školy, do hudebky... Tak je možná fakt normální, že to s dětmi v tomhle věku mává
|
| *Niki* |
|
(14.1.2011 11:54:10)
Zerat, tohle je běžné, já občas taky poslouchám, co ostatní mají a co by chtěl. A myslím, že hodně záleží na způsobu, jakým odpovíš.
POkud mě rodiče odpověděli stylem, že to je blbost, byla jsem na ně hodně naštvaná a pocit křivdy a vzdoru to posilovalo.
Pokud projeví pochopení a vysvětlí, proč ne, nebo ne teď, děcko to lépe přijme.
I dospělí.
Nejde mi to vždy, ale snažím se jim odpovídat ne jako malým blbečkům, nad kterými mám převahu, ale jako by byli dospělí, takže slušně, bez shazování jejich zájmů. Pro ně to blbost není.
|
| zerat |
|
(14.1.2011 11:56:47)
Mono, to my samozřejmě taky. Vysvětlujeme, vysvětlujeme, ale byť se tváří, že to chápe... tak je mi jasné, že vnitřně s tím bojuje a naráží na to denně znovu a znovu ve škole, ve družině... k tomu se přidají Pokemóni, které si tu a tam z jiných tříd vyměňují... prostě přijde mi to, že v tomhle věku si prostě děti zvykají na zvykání si a zařazování se... Snad se to usadí.
|
| *Niki* |
|
(14.1.2011 12:01:01)
Zerat, tak v Pokémonech jsem synovi vyhověla, pár sad koupila (doporučuju MMB, nakoupila jsem tam POkémony velmi levně na vánoce)
Ostatní vysvětlím, popř. odkážu na vánoce či narozeniny, pokud je to něco sezónního, buď to přejde, pokud ne a zájem trvá, aspoň se nemusím trápit s vymýšlením, co darovat
Ale jak píšu, tohle popisuju situace, kdy to funguje, takto to neběží u nás 24 hodin denně, někdy mám chuť utéct do hlubokých lesů a nikdy se nevrátit 
|
|
| huhu, holky03+05+11, kluk09 |
|
(14.1.2011 12:12:15)
na tyhle modni zalezitosti mam kompromis. Holky hrajou na fletnu, za kazde trenovani dostanou razitko a za 30 razitek jdeme do obchodu a vyberou si (maji limit 200kc). Splnit 30 razitek jim trva mesic a pul az dva. Pripadne si to dorovnaji kapesnym.
Takze ja jsem spokojena, ze pro to neco udelaji, ony jsou spokojeny, ze si to muzou koupit.
Co se tyka mobilu je to horsi, opravdu si nemyslim, ze by ho druhacka potrebovala, navic neni schopna si svoje veci ohlidat. Takze tam jsem rekla at si maji spoluzaci co chteji, ji koupim az se splni predchozi 2 podminky. Ale pochopitelne to resime kazde 2 mesice...
|
|
|
| 16.5Salám&Lajka14 |
|
(14.1.2011 12:24:26)
Tak tohle já třeba neznám vůbec.
Nikdy jsem neslyšela, že někdo něco má a syn by to chtěl taky.
Vloni, když sbírali kluci v 1. třídě Pokémony, dozvěděla jsem se o tom úplnou náhodou - že hrajou karetní hru a protože syn žádný karty nemá, tak mu je kamarádi půjčujou. Ani slovo o tom, že by je chtěl koupit. To jsem mu musela navrhnout sama, že je teda koupíme, aby si nemusel půjčovat.
S Gormity už pak přišel sám, že by je chtěl, ale neslyšela jsem nic o hodinkách, mobilech... naopak, když jsem přemýšlela co k osmým narozeninám a navrhla mu mobil, řekl, že nic takovýho nechce...
|
| *Niki* |
|
(14.1.2011 13:48:50)
Monty, moje děti jsou taky docela nenáročné... jako mladší chtějí více věcí než starší, ale to proto, že se hodně napodobují a už i dvouleťačka chytá záchvaty, že chce Pokemona Pikačůůůůů, a to pořádně neví, co to je 
Mobil, hodinky, nic. Teď právě bude mít synek 7. narozeniny a na otázku, co si přeje, nevěděl, co by si měl přát, moc toho nechce, nakonec nějakou hru, co hrají v družině, tak zjistím, co to je.
Beruško, to je i u nás. Já reaguju napoprvé a klidně řeknu hned NE a proč, manžel asi na popáté až na podesáté, takže už se vším chtějí děcka za mnou. Jednou měsíčně zhruba po nich zaječím, že mají dva rodiče a ať už mě všichni neserou a vyřeší si to mezi sebou (když mám PMS, jdou všechny chytré rady do kytek ) , no a pak se muž velmi diví a je protivný a sarkastický, že děti na něj nereagují napoprvé. Už mě to ani nebaví mu to vysvětlovat, že jsou úplně stejní jako on v tomhle... že pokud chce, aby ho někdo poslouchal, musí napřed on poslouchat jeho.
Monty, tak nějak podobně. Nevychovávám vojáky. Nemám nějak klidné děti, ale jsou chytří, jde se s nimi domluvit. Na negativní emoce mají právo.
|
| 16.5Salám&Lajka14 |
|
(14.1.2011 15:09:51)
Mono,
přesně tak. Syn není blbec, aby se s ním domluvit nedalo. Od malička se mu snažím vysvětlit, že ho neberu jako pitomce ani jako nesvéprávného, ale je prostě MENŠÍ a má tudíž logicky míň zkušeností. A pokud mi věří, že to s ním nemyslím špatně a nevymýšlím si blbosti jen proto, abych mu ukázala, že mám nad ním "navrch", tak by se měl nad mým doporučením minimálně zamyslet.
|
|
|
|
|
|
|
| *Niki* |
|
(14.1.2011 11:25:29)
Zerat, já nemám doma žádné andílky, mám 3 děti - 2 kluky ve věku téměř 7 a 4 a kousek, a 2,5 letou holku.
Kluci spolu hodně soupeří, dohadují se, soutěží, ale i si hrají. Starší syn má každý den nějaký kroužek, taky musí cvičit na flétnu, na kterou hraje přes rok už.
Taky je u nás někdy křik. Ale pravda je, že když jde do tuhého, jsem to já, kdo je srovná a koho poslechnou.
Taky znám vztekání a záchvaty téměř 7-leťáka, ale zas, prvda je, že mě to dělá minimálně, vlastně vůbec. Do tohoto stavu ho přivede vždy manžel, který se třeba zbytečně plete a mentoruje, když se dohadují kluci. Já je víc nechávám, ať si to vyřeší, bráním jen v silné agresi nebo nečetnosti, ne abych přiběhla a chtěla je zfackovat oba dva. To muž někdy udělá a celou situaci zhorší, pak tu ječí všichni.
To je chvíle, kdy šeptnu muži, že když to podělal, ať to napraví (abych jakože neshazovala jeho autoritu), a jdu si před dům zapálit.
Zerat, ty máš holky, a ty reagují jinak. Jsou jiné. Jejich ječáky a vztek jsou na jiné frekvenci. V tomto mám ráda kluky, ječí v přijatelných tóninách
Já to umím s kluky.
Trochu máme teď s manželem spory, protože buď je vše na mě, nebo napravuju škody po něm, nějak se mu výchova chlapců vymyká z rukou. Jde na to moc silou, silou mu kluci odpovídají, a ve finále je jen špatné ovzduší, a nic pozitivního z toho, protože ho neposlechnou.
|
| huhu, holky03+05+11, kluk09 |
|
(14.1.2011 11:38:05)
mono nezlob se, ale zni mi to jako vychloubani maminy, ktera ma kliku na relativne hodne deti a mylne to popisuje jako svoje zasluhy. Nezapominej, ze kazde dite je jine, s nekym domluva je a s nekym proste ne. Tezko rict, jestli tvuj model by pausalne pomohl vsem, ja o tom s dovolenim pochybuju.
|
| *Niki* |
|
(14.1.2011 11:44:48)
Huhu, fakt nemám hodné klidné děti.
Pokud ti to zní jako vychloubání, nic s tím nenadělám. Stálo a stojí mě to roky úsilí, přemýšlení, pozorování, sebereflexe, a nepočítaně přečtených klih o výchově
Nic mi nepadá samo do klína.
|
| *Niki* |
|
(14.1.2011 11:45:40)
huhu, snažila jsem se dát radu a pohled od nás.
Pokud to má být diskuse o poplácávání po zádech, jak jsou naši sedmileťáci hrozní, tak mizím 
|
|
|
| 16.5Salám&Lajka14 |
|
(14.1.2011 12:08:56)
On je taky dost velký rozdíl v tom, co si kdo představuje pod pojmem "neposlouchat".
Můj syn mne taky "neposlouchá" podle představ mé matky, která se domnívá, že dítě je něco jako voják na buzerplace. A já to od něj ani nechci. Není na baterky, je to živá bytost a není můj podřízený ani majetek.
Důležité pro mne je, že moje NE znamená NE a syn na tom nic nezmění, i kdyby se válel po zemi půl dne. Samozřejmě každé ne podkládám argumenty.
|
|
|
| zerat |
|
(14.1.2011 11:48:39)
Mono, jo to je pravda. U nás třeba jednoznačně ale děti reagují líp na toho, kdo je momentálně ve větší psychické pohodě. Vidím to tak, že někdy přijde manžel z práce v dobré náladě a já jsem už fakt unavená, nebo řeším v hlavě něco z práce... Holky ho v tu chvíli berou líp a když jsem zase pro změnu já ta víc v pohodě, tak dobře reagují na mě. U nás nedokážu vůbec říct, kdo z nás to umí s holkama všeobecně líp... Možná manžel je lepší pedagog, co se týče nějakého učení něčeho, i líp umí sladit výchovné řeči a díky teorii často líp chápe souvislosti... ale bodejť by ne když se v tomhle oboru stále vzdělává a studuje tohle...
|
| *Niki* |
|
(14.1.2011 11:57:22)
Zerat, jak to říct, já mám prostě větší frustrační toleranci než manžel. Tak je to na mě. Já si nestěžuju, nevychloubám, prostě konstatuju. Jsem na RD a dělat to dobře je prostě moje práce.
Jeho práce je jinde, má psychicky velmi náročnou práci, a ve větší pohodě než já není téměř nikdy. Takže já víc vydržím, nenechám se od dětí vyprovokovat, proto i lépe reaguju. On dřív vyjíždí, a pak se jen ječí, a nikdo nic neudělá
To je vše jen konstatování, máš pravdu, že na psychické odolnosti rodiče to záleží hodně, děti nás jen napodobují...
|
| Zajdulka |
|
(14.1.2011 12:32:51)
Mono souhlasím s každým tvým slovem. Taky jsem si vyzkoušela, že to fakt funguje a to opravdu nemám klidné děti. Jenže únava a blbá nálada někdy udělají svoje a pak to nezvládám.
|
|
|
|
|
|
| Carlin | 
|
(14.1.2011 12:59:12)
Jano, chápu, že tě to štve, ale chápu, že syn se při zákazu televize urazí. Je po tvém, ale asi nemůžeš čekat, že trest pokorně přijme. Moje dcera se tedy po přidělení tresu (zákaz PC) tváří jako že " jasně, klíďo, mě to je fuk", což mě vytáčí asi víc, než kdyby se urazila.
|
|
| Katka | •
|
(2.2.2011 18:35:51)
Velmi dobře to znám. Zjistila jsem u syna přesně v tomto věku začínající nebo už závislost na PC či televizi. Ne, že by ji měli často, ale pořád ho to nutilo, aby si o PC říkal a pořád dokola. Starší syn s tím neměl problém, raději si vzal knížku. Tak jsem řekla dost... dala jsem si opravdu čas i práci s tím, že jsem vymýšlela přesný odpolední program, včetně toho, že mi začali v domádnosti pomáha (skládalli ponožky, s vařením, pečením,uklidit šuplíky apod). K mému překvapení po týdnu jsem je už nemusela nutit, ale šli mi pomoci. Začala jsem vymýšlet tzv. projekty - vyrobili jsme zeměkouli z papíru a pomalovali ji, vyrobili hadrové panáčky, potom vymýšleli komiksy, odborné nákresy letadel (tedy podle jejich představ). Časem (2 měsíce) si o počítač řekl tak jednou za 14 dní. Tak ho na 2 hodiny bez problémů měl. Za pár dní přišel na to, že pokud chce něco vyrobit, musí si na to vše připravit a vymyslet a také, že spoustu věcí neví a musí si je někde přečíst. Ze začátku to bylo těžké, nic nechtěl, všechno bylo nudné. Teprve když viděl "výsledky" své fantazie, nebyl problém Zlepšilo se i vnímání toho typu, že když mu něco říkám, že konečně vnímá!! Teď si povídáme o všem, jsou to debaty na hodiny a já jsem ráda.
|
|
|
V její náručí
Valašský mikulášský jarmekZlín 
Radniční vánoční trhyČeské Budějovice 
Adventní víkendČeský Krumlov 
Valašská výstava betlémůZlín 
Vánoční koncert Chorea BohemicaPraha 3 
Valašský mikulášský jarmek
Radniční vánoční trhy
Adventní víkend
Valašská výstava betlémů
Vánoční koncert Chorea Bohemica
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)