Rapiti |
|
(21.12.2011 19:59:05) Dostala jsem mailem a šířím dál. Iny May Gaskin si osobně velmi vážím. Kéž by jí více lidí naslouchalo.
Proslov americké porodní asistentky Iny May Gaskin pri prevzetí ceny Right Livelihood Award 2011
Right Livelihood Award (Cena za správný, spravedlivý, prínosný zpusob života) se oznacuje jako Alternativní Nobelova cena. Jde o prestižní mezinárodní ocenení udelované od roku 1980 za praktická a príkladná rešení problému soucasného sveta v oblastech, jako je ochrana životního prostredí, lidská práva, udržitelný rozvoj, zdraví, vzdelávání a mír. Ine May Gaskin (71 let) byla cena udelena za celoživotní práci, pri níž vyucuje a prosazuje bezpecné porodní metody vycházející z potreb žen a detí, címž podstatne prispívá k jejich fyzickému a psychickému zdraví. Rekla mimo jiné: „Jsem presvedcena, že vyspelost zeme se dá merit mírou úcty k právu rodicky na porod, který vychází z jejích potreb, at probíhá v domácím nebo nemocnicním prostredí.“ 5. prosince 2011
Je pro me velkou ctí, že jako první porodní asistentka dostávám Right Livelihood Award. Když toto ocenení prijímám, cítím hlubokou zodpovednost vuci svým kolegyním porodním asistentkám na celém svete. Vetšina z nás ví, že v soucasné dobe na mnoha místech sveta mocné síly ohrožují další existenci této profese. Ve vetšine zemí podíly císarských rezu rychle rostou vysoko nad horní hranici doporucenou Svetovou zdravotnickou organizací. Zvýšený podíl císarských rezu doprovází také vyšší pocet úmrtí matek a vážných poranení. Ženy se porodu více bojí. Zároven se pomalu vytrácejí tradicne uznávané znalosti a dovednosti. Navštívila jsem soukromé nemocnice v Brazílii, kde mají 95% podíl císarských rezu, protože se tam ženy (a jejich lékari) natolik bojí normálního porodního procesu, že se císarský rez stal standardní volbou. Jsou-li chirurgické a technologické zásahy pri porodu normou a nikoliv výjimkou, profese porodní asistence ztrácí podstatu své existence. V porodnictví se prestává klást duraz na dovednosti a vedomosti, které byly kdysi považovány za základ tohoto povolání. Mám na mysli dovednosti a znalosti, které jsou potrebné pri asistenci u vaginálního porodu koncem pánevním, vaginálního porodu druhého z dvojcat, schopnost pomocí rukou odhadnout váhu plodu, rozeznat normální porodní bolesti od bolesti, která svedcí o nejaké komplikaci, urcit polohu miminka v deloze, zmenit ji, pokud není príznivá, a dokonce správne diagnostikovat tehotenství. Abych vysvetlila, co myslím touto poslední dovedností: ve Spojených státech jsme se už dostali do stadia, kdy bylo nekolik falešných tehotenství rozpoznáno až poté, co žene rozrízli bricho na císarský rez. To je chyba takového rádu, který bychom si težko dokázali vubec predstavit pred dvaceti ci triceti lety, kdy byla výuka manuálních dovedností ješte považována za duležitou soucást studia lékaru. Tradicní znalosti se však ve Spojených státech postupne vytrácejí natolik, že v devadesátých letech 20. století ze dvou hlavních ucebnic pro porodníky zmizely veškeré odkazy na tzv. falešné tehotenství (pseudocyesis), prestože jde o jev, který se vždy jak u lidí, tak u ostatních savcu obcas vyskytoval. Jedine v zemi, kde verí poverám ohledne používání technologie, si lidé mohou myslet, že s používáním moderní zobrazovací techniky vymizí potreba vyucovat tradicní dovednosti, jako je urcení diagnózy pomocí rukou, stejne jako potreba predávat znalosti o všech jevech, které v ženském reprodukcním živote mohou nastat. Dejiny porodnictví Spojených státu ve 20. století dobre ilustrují, že je zcela zásadní, aby mela profese porodních asistentek silné postavení, pokud nechceme, aby byly ženy udržovány ve strachu, že je jejich telo v souvislosti s rozením snad nejakým zpusobem nedostatecné. Vymizení profese porodních asistentek na pocátku 20. století v USA vydláždilo cestu pro porodnický model, který spocívá v péci porodnic pripomínajících továrny. Tak už v polovine století byly dve tretiny detí z tela matky vytaženy kleštemi. V zemích, kde je hodnota práce porodních asistentek jasne uznávána, k takovému radikálnímu nadužívání kleští nedošlo. Když v porodnicích prestaly pusobit porodní asistentky, které by mediky naucily, jak príroda moudre funguje, muži, kterí minimálne rozumeli podmínkám, jaké ženy potrebují, aby mohly humánne porodit, nabyli brzy presvedcení, že porod nutne musí být brutální a krvavou záležitostí. Uverili, že lidské samicky predstavují jakési vážné pochybení prírody - takové, které se dá napravit pouze rutinním používáním techniky a léku. Pak se v souvislosti s porodem objevila i financní motivace. Strach a chamtivost spolu s neznalostí vytvorily ošklivou smesici. Dalším výsledkem jsou hon na carodejnice pripomínající zásahy proti porodním asistentkám, které pracují v souladu s prírodními rytmy. Brzy se rozšírilo presvedcení, že pro deti je nejbezpecnejší, když se pri porodu zámerne poraní telo matky, aby se uvolnila cesta pro miminko. Dalším oduvodnením pro takové poranení je domnelé predejití ješte vetšímu zranení, k nemuž by prý beztak došlo. Takové mýty bohužel udržují hollywoodské filmy, v nichž se tvurci kvuli dramatické hodnote obvykle soustredí na porodní komplikace. Fyziologický porod naproti tomu nezachycují, protože zobrazení odpovídajících cástí ženského tela je tabu. Byla jsem jednou z matek, které vedí, že s jejich telem není nic v neporádku, a vedela jsem, že kleštový porod mého prvního dítete byl zbytecný – riskantní jak pro me, tak pro miminko, bez prokazatelného užitku a také psychologicky škodlivý. Nezbývalo mi, než pro sebe pri dalších tehotenstvích najít nouzové rešení. Mé dilema me privedlo ke studiu porodní asistence (nebylo mi známo, že by existovala nejaká jiná cesta). Podarilo se mi to s postupnou pomocí ctyr lékaru, kterí se ve stejné dobe rovnež domnívali, že v naší zemi potrebujeme porodní asistentky. Byla jsem pripravená ucit se ze všech zdroju, které mi pripadaly relevantní; ucila jsem se od tradicních porodních asistentek, které si znalosti predávají osobne, ze starých knih, od zvírat a také od prátelských lékaru. V Centru porodní asistence na Farme byly od pocátku stredobodem naší pracovní politiky potreby žen. Zjistily jsme, že taková organizace péce prináší obrovské výhody pro miminka i pro matky. Naucily jsme se pomocí dobré predporodní péce predcházet komplikacím a vyvinuly jsme praktické metody, jak predejít císarskému rezu a zbytecnému vyvolávání porodu. Když jsem se rozhlížela kolem sebe, objevila jsem i v jiných cástech sveta centra porodní asistence zaštítená podporujícími lékari. Mají tam výsledky srovnatelné s našimi. Porodní asistentky, které pracovaly se zesnulým dr. Johnem Stevensonem v jižní Austrálii, od poloviny šedesátých do poloviny osmdesátých let ve Vídni s dr. Alfredem Rockenschaubem i ty, jež dosud spolupracují s dr. Tadashi Yoshimurou v Okazaku v Japonsku, všechny uvádejí podíly císarských rezu hluboko pod 5 % spolu s dobrými výsledky u novorozencu – práve tak jako my. Je to obzvlášte zajímavé proto, že jsme o sobe navzájem nevedeli. Bohužel však namísto toho, aby tyto lékare jejich kolegové uznávali, ve všech prípadech se k nim chovali, jako by zoufale nezapadali do své doby, a proto byli naprosto bezvýznamní. Tito muži, kterí dosud publikují a ucí kohokoliv, kdo je ochotný jim naslouchat, si naopak zasluhují naši úctu. V soucasné dobe, kdy celá rada zemí uvádí 30 % i více císarských rezu, je duležité rozpoznat i další faktory, kvuli nimž tyto podíly tak vzrustají. Krome zmeny postavení porodních asistentek, které bývaly vždy clenkami porodnického personálu, svou roli hraje také moderní kultura, financní motivace, strach, prudérie a neznalost. Casto se opomíjí, že príliš vysoké podíly císarských rezu mají krome ztráty znalostí a dovedností porodních asistentek a porodníku ješte další negativní dusledky. Všem temto faktorum musíme venovat pozornost. Když podíly císarských rezu presahují 15-20 %, více žen umírá na komplikace, jako je plicní embolie, infekce, krvácení, a na prudký nárust placentárních komplikací behem následujících tehotenství. V žádné zemi s vysokým podílem císarských rezu není nízká materská úmrtnost. To platí zejména pro USA, kde mají dnešní ženy oproti svým matkám dvojnásobnou pravdepodobnost, že umrou kvuli prícinám spojeným s tehotenstvím a porodem. V Kalifornii se v rozmezí let 1996 a 2006 materská úmrtnost ztrojnásobila. Tento nárust je do znacné míry prikládán príliš vysokému poctu císarských rezu. Neocekávejte ovšem, že by Spojené státy fakta, o kterých tu hovorím, udávaly s nejakou presností. Postrádáme totiž infrastrukturu, která by systematicky vyžadovala a vydávala presné údaje a analyzovala by materskou mortalitu. Proto oficiální statistika materské úmrtnosti pravdepodobne odpovídá pouze tretine ci polovine skutecných císel. Nabízím nekolik doporucení, jak predejít problémum, s nimiž se ve Spojených státech v soucasnosti potýkáme: Zeme se vzrustajícím podílem císarských rezu by mely zvážit pozitivní kroky, které by tento trend zvrátily. Pokud prekracují stanovené limity, své úsilí by mely ješte zvýšit. Porodní asistentky by mely pracovat už na pomyslné vstupní bráne k materské péci místo toho, aby byly ženám v lepším prípade zdráhave predstavovány až na konci tehotenství. Takový typ péce vychází z predpokladu, že každý clovek, který o matku a díte pecuje, stejne jako porodní prostredí, má pozitivní nebo naopak negativní vliv na sebeduveru ženy a na její schopnost rodit, pecovat o díte a kojit ho, stejne jako na schopnost dítete úcinne pít. Proto by pri veškeré péci poskytované v dobe kolem porodu mely mít potreby dvojice matky a dítete prednost pred potrebami poskytovatelu péce, institucí a zdravotnického a pojištovatelského prumyslu. Jednotlivé porodnice by mely zvážit zavedení 10 kroku k optimální porodní péci o matku a díte – www.imbci.org. (V anglictine se pro zduraznení neoddelitelnosti dvojice matky a dítete v dobe tehotenství, pri porodu a po nem v tomto dokumentu dusledne používá jednoslovného termínu MotherBaby, pozn. prekl.) Porodní asistentky musejí mít duležité slovo pri tvorbe porodní politiky. Péce by mela být individualizovaná a mela by vycházet z potreb každé ženy a z úcty k ní. Porodní asistentky nemají být ohrožovány dominantní lékarskou profesí, jež je sama ovládána mocným pojištovnickým ci nemocnicním prumyslem. Pak mohou poskytovat péci vycházející z principu, že práva žen a detí jsou lidská práva a že jedním z lidských práv je i prístup k humánní a efektivní zdravotní péci. Nezávislé porodní asistentky musejí být schopny se svou prací uživit. To znamená, že by pojištovnám nemelo být dovoleno požadovat pojistné v takové výši, pri které se porodní asistentky uživit nemohou. Musíme si uvedomit, že zejména v zemích, kde na porodní politiku v porovnání s lékari a velkými firmami mají porodní asistentky jen minimální vliv, prípadne nemají vliv žádný, je velice snadné vystrašit ženy ohledne fungování jejich tela. To opravdu není težké. Pri takové nerovnováze se strach, nevedomost a chamtivost vzájemne násobí a pocty zbytecných zásahu prudce vzrustají. Dusledky takové politiky pak trpí ženy a deti. Porodní péce nesmí být urcována ziskem. V takovém prípade totiž financní motivace problémum nepredchází, ale naopak je zpusobuje. Proto by se nemel proplácet každý jednotlivý úkon – napr. by se nemelo proplatit zbytecné použití vakuového extraktoru. Kdyby klícem k porodní politice ve všech státech bylo blaho žen a detí, znovu by muselo dojít k rozkvetu silné porodní asistence. V nekterých zemích, jako napríklad v té mé, bude nutné pocet porodních asistentek znacne zvýšit. Je to jeden ze zpusobu, jak predcházet komplikacím a jak pri porodu snížit podíl medicínských zásahu. V této prechodné fázi budeme potrebovat mnoho dul. Je treba, aby se k hlavním porodním záležitostem porodní asistentky mohly vyjadrovat. V zemích, kde dnes pracují pod silnou dominancí lékaru, je potreba mezi temito dvema profesemi vytvorit rovnovážný vztah. Porodní asistentky nemohou dopustit, aby je lékari šikanovali, protože pokud by to dopustily, dalšími šikanovanými na rade by s nejvetší pravdepodobností byly rodicky. Snaha v kterékoliv zemi uvrhnout domácí porody do ilegality jedine odvede pozornost od skutecných problému a ješte je prohloubí. Plánované domácí porody jsou totiž bezpecnostní pojistkou pro zdravé ženy, které si prejí širší možnosti výberu, než jim nemocnice mohou poskytnout. Porodním asistentkám zároven prinášejí príležitost ucit se, jak ženy prirozene fungují. Porodní asistentky, které ženám pomáhají pri porodu doma, musejí být schopné se svou prací uživit. Pojištovnám by se nemelo dovolit, aby porodním asistentkám práci neproplácely. Porodní asistentky asistující u porodu doma jsou persekvovány témer v každé zemi, dokonce i v Nizozemí, kde mají domácí porody dlouhou a úctyhodnou tradici. Jsem presvedcena, že vyspelost zeme se dá merit mírou úcty k právu rodicky na porod, který vychází z jejích potreb, at probíhá v domácím nebo nemocnicním prostredí. V tomto ohledu me velice znepokojuje situace v Madarsku, kde toto duležité právo není plne uplatnováno a respektováno. Tato skutecnost je ješte podtržena hrubým zacházením s nezávislou porodní asistentkou dr. Ágnes Geréb a její dlouhodobou diskriminací. Ágnes se již pres 20 let snaží chránit základní práva matky a dítete, a za to byla uvržena do vazby. V posledním roce je držena v domácím vezení a nedávno byla odsouzena k dalším dvema letum vezení. Žádám madarskou vládu, aby ucinila prítrž hrubému a nespravedlivému jednání s touto mezinárodne uznávanou odbornicí na domácí porody. Na porod bychom nemeli nahlížet jako na výnosnou komoditu ci na záležitost ovládanou vládami nebo velkými institucemi, které rodickám diktují jak rodit, bez ohledu na jejich individuální prání a potreby. To nutne vede k tomu, že jsou tela žen ovládána šikanou – neco takového žádný jiný druh savcu nedovolí. V nekterých státech jsou porodní asistentky naprosto podrízeny lékarum. Pro tyto zeme je typické používání drsných porodnických metod, cemuž odpovídají i výsledky. Je cas s takovým prístupem skoncovat. Lidé z tradicních kultur takové chování nedovolují. Od nich se musíme ucit. Více informací o Right Livelihood Award v anglictine najdete na adrese www.rightlivelihood.org Preložila a úvodem doplnila Vlasta Jirásková, 20.12.2011
|
Roya |
|
(21.12.2011 20:03:57) Nepřečetla jsem to celé, ale už tahle věta "„Jsem presvedcena, že vyspelost zeme se dá merit mírou úcty k právu rodicky na porod, který vychází z jejích potreb, at probíhá v domácím nebo nemocnicním prostredí.“ ukazuje, že rozhodně ví, co říká.
Jsme velmi nevyspělá země (ovšem honosíme se opakem...).
|
|
withep |
|
(21.12.2011 20:10:16) Rapiti, děkuju. Nemám teď čas přečíst si to celé, snad později večer
|
|
zuzini |
|
(21.12.2011 20:22:41) Jé to je dlouhé, ale díky Rapiti, až dodělám co mám, přečtu.
Zrovna po večerech študuju Instrukce pro porodní asistentky od Iny
|
|
Markéta, kluci 9 a 3 | •
|
(21.12.2011 21:27:54) Je mi líto, třeba je to špatným překladem, ale na mě to působí dost fanaticky. Navíc se nemohu zbavit dojmu, že celým projevem prostupuje snaha hájit a zachovat či vzkřísit výdělečnou profesi.
|
zuzini |
|
(21.12.2011 22:04:30) Já to teda ještě nemám přečtené, odbíhám, ale Inu mám načtěnou a vůbec mi to k ní nepasuje. Ano určitě chce zachovat profesi, ale o prachy podle mne jde až v poslední řadě.
|
|
withep |
|
(21.12.2011 23:51:41) Já jsem tedy v celém textu neshledala nic závadného. Trochu mě překvapila věta o tom, že jsou PA diskriminovány i v Nizozemí, ale v nějaké menší míře (daleko menší než u nás nebo v Maďarsku) je to jistě možné. Na tom, že hájí svou vymírající profesi, zvlášť pokud se jedná o profesi pomáhající a na rozdíl od konkurence v mnoha ohledech (zdravotních, psychosociálních, finančních) šetrnou, snad nic špatného není. Klade důraz na individuální potřeby žen a dětí a poukazuje na to, že potlačování a upírání těchto potřeb při medicínském přístupu k porodu stejně nevede k nižší míře komlikací a úmrtí, spíš naopak + je taková péče dražší. Tak jak to, že mají PA takový problém svou profesi vykonávat? Problém (=moci&penězchtivost) bude někde úplně jinde...
|
MarkétaP + 4 dcerky |
|
(22.12.2011 8:18:16) withep, bohužel i v Nizozemí, mám to už z víc zdrojů.
|
|
|
|
|