Nana*81 |
|
(18.10.2013 1:06:26) Zaujalo mne téma týkající se poporodních depresí a jinak jmenovaných psychických potíží spojovaných s problémem navázat k dítěti vztah a zajímá mě, zda ženy, které toto prožily nebo prožívají, měly nějak problematický porod a byly separovány od miminka. Ráda bych se zamyslela nad tím, zda tyto aspekty jsou zodpovědné za zvýšené riziko takové reakce v psychice matky. Děkuju za všechny příspěvky.
|
Evžíček |
|
(18.10.2013 5:12:27) Jsem na tom stejně- mám 3 děti sekcí, první jsem měla u sebe až asi 5- týden den, měla jsem závažné komplikace. Jinak jsem první den po sekci radostně nechala děti u sester a odpočívala. Žádný babyblues nebo depresi jsem neměla, spíš naopak- jak kojím, tak jsem v extra dobré náladě celý rok..... K dětem mám normální mateřský vztah, miluji je, nic jsem tvořit nemusela, jak jsem je viděla, tak jsem věděla, že patříme k sobě....
|
Mikita.miki+Zd10/10+J+J06/13 |
|
(18.10.2013 20:43:05) loro, ne že by na mě nějak extrémně spěchali, ale teda styl ,,zvládnout to musíte, tak co nejdřív,, na mě byl nasazený, navíc já jsem taková socialistická hrdinka práce. takže jsem si bolestí brečela v špitále do sprchy, ale před lidma druhý den po sekci odpolko juchala po chodbách. největší extrém byl, když jsem totálně rozpíchaná, černý ruce od vpichů od shora dolů, v jednom modrákovi píchlou kanylu s transfúzí, takový ten stojánek k tomu na kolečkách a vozila jsem po chodbách kluky v jednom vozíčku a druhou táhla tu transfúzi. do toho za mnou chodili neustále sestry měřit mi tlak, i na návštěvu. návštěvy co tam chodily byly poněkud vykulené, nedivím se jim. taky bych ocenila klídek, pohodu, větší pomoc s klukama. ovšem beru to tak, že musím najet co nejdřív na režim, jaký bude i doma, to znamená že plná péče na mých bedrech. ale jako dohání mě to, tělesně jsem dodneška fest v háji. už uvažuju, že zkusím nějaký rehabilitace, ovšem myslím, že moje dr mě pošle do řiti
|
Mikita.miki+Zd10/10+J+J06/13 |
|
(18.10.2013 20:45:51) jo a jinak u všech byla separace. u prvního syna 24 hodin jen s 2 návštěvama u mě na jipce. nebyl problém. ani teď bych neřekla, že mám poporodní blues, ale problém sžít se s jindrou trochu mám. je to kopie staršího syna, i v chování, já jsem neuvěřitelně unavená a rozlámaná a navíc mám ,,na porovnání,, i jeníčka a to je nepředstavitelný andílek, takže občas nějaký ten pocit rozladění vyskakuje. vynahrazuje to tím, že je to extra roztomilý skřítek, takový fešáček, ale trochu s tím pocitem válčím, to se přiznám
|
|
|
|
|