| Dari79 |
 |
(27.8.2016 22:55:17)
No, to je těžký.
Já zpětně vím, že to bylo tím, že jsem neměla žádné signály o tom, že bych byla pro svou matku důležitá.
a) byla vlastně velice mladá - běžné se rodilo ve 20ti letech...
b) ono v tom komunismu se moc o dětské psychologii asi nepsalo nebo nečetlo...
c) fakt v kombinaci tohoto všeho sama na 3 děti s malým věkovým odstupem - masakr...
Tj. já ji tímto omlouvám, ale - prostě si nepamatuju, že bych někdy slyšela, že mě miluje, nepamatuju si popravdě ani žádný mazlení nebo tak něco. Ségra jen o rok starší, takže jsme vždycky byly jako dvojčata, že... Dokonce i narozeniny pár dnů od sebe, takže jsem ten pocit, že "tohle je můj den" nebo "já jsem ta nejdůležitější" prostě neměla nikdy. Přesně - jak jsem si našla kamarády mimo, tak jsem přestala tolik potřebovat uznání a přijetí od vlastní mámy, tak to vyšumělo.
Přesně - reakce na moje "nechci", když byla "nechceš, tak ne....", tak ve mě jen utvrzovalo pocit, že nejsem důležitá. Přitom, být pro vlastní mámu důležitá, to je dost klíčové... (po pravdě "nejsem důležitá" doteď, akorát že dneska je mi to dost jedno). Nestojím za to, aby pochopila, že to je jen póza. Nevím, kde se to testování bere i u tak malých dětí.
Proto ti možná tak báječně funguje, když řekneš, že ji bezmezně miluješ.
Samozřejmě nevím, jestli to dcera zakladatelky dělá ze stejných důvodů, jako tenkrát já, ale pokud ano, tak holt se zaměřit na to, aby se dítě cítilo milované a pokud možno trochu jako střed světa - aspoň někdy.
|
| Kudla2 | 
|
(27.8.2016 23:11:35)
Díky.
Ono to je ale strašně těžký, obejmout a "mazlit" (byť přeneseně) někoho, kdo se vůči Tobě v danou chvíli vymezuje odmítavě a skoro nepřátelsky, a dává Ti najevo, že o to nestojí.
Já nejsem kontaktní typ a to, že mi na dětech záleží, dávám najevo spíš "skutky služby", vyslechnutím... dělá mi problém objímat i někoho, kdo o to stojí, ale pokud mě ten dotyčnej "odstrkuje", tak moje reakce je dost silně "nevnucovat se", protože jsem i jako dítě zažila takové ty pusinkovací a objímací tetičky a přišlo mi to děsivě slizké, takže moje přirozená reakce je "když nechceš, abych na tebe šahala, budu to bez řečí 100% respektovat", a naopak mi to bude vyhovovat, protože sama jsem hodně nekontaktní a když někoho objímám, tak je to proto, že si myslím, že to potřebuje on a tak se přemůžu, pokud mi on dá najevo, že to nechce, tak to plně chápu, protože to mám sama stejně, a nemám jak poznat, jestli on to náhodou nemá "hozený" jinak a když říká "nešahej na mě" tak tím vlastně nemyslí "obejmi mě"." 
|
|
| Dari79 |
|
(27.8.2016 23:18:39)
Taky mluvit s tím dítětem, zajímat se, zjišťovat jeho názor.
Jednou jsem chtěla utéct z domova, protože nám vymalovali pokojíček na bílo...
To byly veškeré malé hřebíčky do mé "rakve" ve smyslu, že se o mě či můj názor nikdo nezajímá.
Víš co, já nevidím do hlavy svého dítěte, proto se ho vždycky ptám... Třeba jaký si přeje dort k narozeninám...
|
| Kudla2 |
|
(27.8.2016 23:29:36)
Ale my se snažíme zajímat, ale odpovědí je často jen pokrčení ramen.
Typická situace - má se někam jít a dítě dává všemožně najevo, že ONO tam NECHCE. Na otázku "a kam teda chceš", odpověď "já nevím" nebo "nikam". Někdy se to dá respektovat a taky to děláme, ale pokud to znamená, že zbytek rodiny by jel na výlet a dítě by prosedělo celý den u počítače, protože se mu "nechce", a nejednalo by se jen o jeden den, ale všecky, kdy bychom mu to dovolili, to už se mi příčí.
Takže někdy povolíme a nemusí s námi, ale někdy ho prostě z tý jeho letargie vytrhnout potřebujeme, tak tedy jde s námi na výlet/kamkoli, ale s prominutím hubu má většinu času nafučenou a de fakto to zkazí celýmu zbytku.
Vyzvídat na něm, co je špatně, je práce na půl dne a stejně z toho často vyleze, že špatně je sám fakt, že musel s náma  , ale co s ním, přece ho nemůžem nechat shnít doma u kompu 
Přitom to ale není tak, že by to byl vařbuchta a mouchysněztesimě - ve škole je aktivní, má dobrý výsledky, zajímá se o spoustu věcí mimo - ale jak jsou v tom ti trapní starci - rodiče, tak je to problém.
|
| Monty | 
|
(28.8.2016 0:09:43)
Kudlo,
a stojí to teda za to? Kdyz to otráví všem ostatním?
Ja bych asi dítě, který by o mou společnost nestalo nenutila k žádným výletům nebo podobným akcím - pubertak uz muze klidně byt doma sám. Nez bych se někde divala na kyselý ksicht...
K tématu - moje matka se urazí neustále a to je ji 65. Sestra se urazí, kdyz ji něco řekne matka. Děsný, pro okolí náročný a často až nesnesitelný. Takže vyrůst z toho dítě nemusí. Co s tim nevím, osobní zkušenost s urážlivým dítětem nemám. Jen s dospělými. Funguje nevšímat si toho ve smyslu "neřešit", samotnému aktu urážení předejít nelze.
|
| Kudla2 |
|
(28.8.2016 9:28:25)
Monty,
jasně, to je sice určitý řešení, ale tak trochu se obávám, že jenom na povrchu.
Mně nejde ani tak o to, že dítě otráví něco těm druhým ( i když nepříjemný to je), ale že se samo cítí blbě.
A je to blbej paradox, protože já si pamatuju, že když jsem byla nejprotivnější, tak bych byla nejvíc potřebovala od okolí nějaký vstřícný gesto, ale samozřejmě ta protivnost strašně odpuzuje, takže se do toho nikdo moc nehrnul, a já to teď mám stejně - chápu, že ten protivnej puberťák není protivnej proto, že by ho to tak moc těšilo, ale proto, že je sám v nepohodě, ale zatím to nedokážu nijak prolomit (když se to podaří, tak výsledkem je někdy i nesmyslné obviňování - vy mi NIKDY nic nedovolíte, VŽDYCKY děláte to a to... a to se pak zas vytočím, zatímco by bylo potřeba asi udělat něco jinýho, ake já moc nevím co)
|
| Jana, 2/07+10/08+5/11 | 
|
(28.8.2016 9:47:47)
Kudlo, a nejde malýmu Kudlovi prostě říct: hele mi tě chceme s sebou, protože to bude fajn, když budeme celá rodina, protože rádi s tebou trávíme čas, protože tohle by se ti mohlo líbit, ale úplně se nám nelíbí ty tvoje kyselý ksichty, takže si to pojď s náma dneska užít a příště můžeš zůstat doma, když se ti bude chtít. Kolik mu vlastně je?
|
| Jana, 2/07+10/08+5/11 |
|
(28.8.2016 11:06:21)
Prostřední syn si rád stěžuje na nespravedlnost světa, vždycky ho chvilku poslouchám a pak mu další pokračování zakážu, když vidím, že už se v tom cyklí a bavíme se o něčem jiném, vždycky hledím, jak se mu uleví a je pak v pohodě.
Na tohoto kluka taky platilo, že musí být najedený a odpočinutý, aby s ním byla řeč, naštěstí už to není tak hrozný, ale dát mu čokoládu, tak ho nastartuju na dvě hodiny. 
|
|
| Kudla2 |
|
(28.8.2016 14:22:20)
Jano, 13.
|
|
|
|
| Dari79 |
|
(28.8.2016 9:40:15)
No, počkej, tady už narážíš na věkový rozdíly.
Samozřejmě, že puberťák bude zpruzelý a s rodičema nebude chtít chodit, to předvádí i náš velký, který tedy urážlivý nikdy nebyl - to už je jiná motivace a jiné možnosti řešení.
Mluvíme o malých dětech. Tohle, co já popisuju, jsou vzpomínky z malého věku, max. první stupeň.
Víš, trochu mi to připomíná, když tu někdo popisuje, jak v dětství čekal na (rozvedenýho) otce a on nepřijel... Ty moje dětské pocity - třeba s tou poutí, já si to dovedu živě představit, jak nejmladší holčička, která (třeba) má pocit, že se máma točí jenom kolem bráchů a že ona je nejmíň chtěná, těší, že půjdou na pouť a že tam to bude pro ni a maminka jí .... , tak pak stačí blbě zvolená věta, která jí srazí zpátky a ona začne předstírat, že o to vlastně ani nestála, protože...
Chápeš - jako když těším se strašně na toho tátu, už 5x nepřijel, i když slíbil, ale tentokrát určitě a přiveze mi dárek a bude si se mnou celý den hrát a ..., a on zas nedorazí. Nebo dorazí a já schválně budu protivná a ošklivá, ačkoli nebo PRÁVĚ PROTO, že strašně toužím, aby mě miloval a vzal na vědomí a miloval mě, i když jsem protivná a ošklivá... - jenže tohle zklamání je pro tu matku takové pochopitelnější, že je dítě zpruzené, než "kvůli cukrové vatě nebo kolotoči, na který nemohla". Ono totiž nejde o tu cukrovou vatu, ale o všechno to, co se předtím v tom dítěti odehrálo, to nevyslovené.
Já mám svůj "symbol" těchto pocitů v jedné historce, kterou tu nebudu psát, protože ji zná hodně lidí, vyprávěla jsem ji jako modelový příklad na řadě školení, kde jsem přednášela. Kdy matčino (zcela logické a racionální, tj. pro okolí naprosto pochopitelné) NE, bylo pro mě těžkou citovou ranou.
V pubertě jsem už pak taky nechtěla na společnou dovolenou, ale PROTOŽE jsem radši chtěla jet s kámošema na fesťák nebo tak něco, to už nebylo urážení se a truc. Jinak vyrostla jsem z toho, fakt nic takového nedělám, naopak to dost nesnáším (předvádí muž občas - že se "nafoukne a nemluví").
|
|
|
|
| Pruhovaná | 
|
(28.8.2016 14:18:53)
No jo, ale ty bys, jak to tak chápu, odpověděla "žádny dort nechci" a pak bys byla nešťastná, žes dostala čokoládovej místo ovocnýho.
To je neřešitelný...
Kdybys nedostala žádnej, budiž, ale to tak nevypadá.
Možná, kdyby to bylo furt a pořád, tak bych jako chudák rodič nakonec fakt neudělala žádnej, ze zoufalství.
|
| Kudla2 |
|
(28.8.2016 14:24:10)
Pruhovaná,
přesně moje pocity.
Ale uvědomuju si, že to docela kopíruje moji vlastní náladu - když mám víc práce a míň energie, tak mám taky míň energie tohle řešit a být vlídná.
Ale dneska jsem se teda na váš popud  snažila dítku "jen tak" říct něco pěknýho, a neofouklo se
|
|
|
|
|
Jakmile není po jejím, urazí se, je schopná odejít z bytu, zastavit se na procházce a odmítnout jít, a podobně, nedá se to vůbec předvídat, co ji naštve a nemám na ní žádné páky. Tělesný trest je kontraproduktivní, taky jsem už zkusila 
, protože pak navíc ještě děsně řve, kupodivu 
. Potíž je v tom, že já nemám jen ji, mám ještě dva starší kluky, spoustu povinností, nedostatek energie a trpělivosti. Jako vím, že je to částečně věkem, že z toho vyroste, ale už občas silně teču. Teď už jsem ji dvakrát málem přerazila, jak jsou prázdniny a ty děti mám furt, tak je to náročný. Trochu na ní zabírá nejstarší brácha (9), který má víc trpělivosti, většinou ji nějak uslibuje a podplatí, takže se nechá, mladší (skoro 8) ji naopak praští a celkově je schopen celou situaci ještě pěkně zhoršit, tyhle dvě mladší děti jsou oba hodně nabití energií, mladší kluk je asi i ADHD, takže na sebe naráží taky. Řešili jste někdo s dítětem urážení, co se vám osvědčilo? Kdy z toho to dítě zhruba vyroste? Já s touhle holkou bojuju od jejího roku a půl, tím, že jsem ještě odešla od manžela, dlouho se na mně zlobila a bylo to ještě horší, teď se to trochu zlepšilo přes prázdniny, ale urážlivka je to pořád. Překvapuje mně, že jsem to tu ještě neřešila, už mně to trápí dlouho. Děkuji za reakce. J. 
)
, ten to neměl dlouho a vyrostl z toho hezky, teď už je kolikrát i vtipný. 
V její náručí
Jaké dokumenty můžete podepisovat online?
Pohádkové FilharmoništěPraha 2 
Vánoční dílničkyLiberec 
Sportovní MikulášskáPraha 6 
Putování adventemProstějov 
Zapomenutý příběhHodonín 
Pohádkové Filharmoniště
Vánoční dílničky
Sportovní Mikulášská
Putování adventem
Zapomenutý příběh
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)