Vítr z hor |
|
(5.5.2020 14:28:35) Ani nevím, kdy jsme s mládežnicemi mluvili o válce poprvé, možná ještě ve školce. Žádná teorie, v podstatě všechno vyplynulo ze nějaké zkušenosti.
Vždycky to vyplynulo z nějakých rodinných nebo místních souvislostí. Třeba dětští kamarádi s dvojí národností – proč přestali jezdit za druhou babičkou (protože je v druhé zemi válka). Nebo návštěva z válečné oblasti u nás doma – probíralo se, proč se chce vrátit domů, i když je tam válka, jestli to není nebezpečné (je to domov, má ho ráda, nechce žít v cizině a války byly vždycky). Kde se berou vojáci (rodinná záležitost – čtvrtina jejich předků z jedné strany má vojenské vzdělání a část z nich vysoké hodnosti, funkce a zkušenosti s vedením válečného konfliktu). Co je to za jména na těch cedulích (padlí za války, u některých známe osobní příběh, vyprávíme). Historii Vlasovců znají dávno – zachránili část naší rodiny na Pankráci, patří mezi rodinné historky. Umírání rudoarmějců při osvobozování a na otravu alkoholem – na vesnickém hřbitově, kde leží hodně příbuzných a taky skutečná postava z Babičky, jsou pohřbeni vojáci, kteří se po skončení války otrávili při oslavě alkoholem – mamí, jak to, že umřeli, až když už válka skončila? Před barákem je pomník padlým v obou válkách...
Prostě těch příležitostí bylo hodně.
|
libik |
|
(5.5.2020 15:30:23) Já mám tíseň z válek, to, že jdou proti sobě poštvat miliony lidí, kteří se zabíjejí. A je mi úzko i z interpretací těmi, co nepamatují a neumí si představit.
Jako dítě jsem si zažila proruskou socialistickou propagandu až do bezvědomí, klišé pro nás bylo cokoliv, co smrdělo mírem, pak se doba změnila a v Plzni si hrajou už 30 let "kucí" na vojáky každý květen.(abych někomu nekřivdila, snad žije ještě jeden americký veterán) To bývá v álejích nablito.
Moje babička měla něco, co by dneska léčil psychiatr pod nějakou vznešenou dg. z toho, že viděla popravovat národními gardami za podpory davů sekerou mladé vojáky wermachtu, prý prosili o milost, nebylo jim ani 20...
Nevím přesně co slavit, zapálila bych miliony svíček a modlila bych se týden (marně)
|
|
Vaclavka |
|
(6.5.2020 10:35:08) Libik, tak za tohle psaní velký palec nahoru. Připomněla jsi mi scénu z filmu Musíme si pomáhat, jak jde ten malej nacistův syn do války. Ony se děly tak nepředstavitelný zvěrstva, a všichni ti padlí a mrtví byli lidi a je fuk, co na sobě měli za uniformu a na čí straně stáli. Jenže dneska je moderní vypichovat jen ta zvěrstva, která se určitým lidem hodí do krámu. A to mi přijde moc smutné.
|
|
|