Otázka
Odpověď
Nevlastní sourozenci
9.4.2002 15:22:08 Heluse
Vážená paní doktorko,
obracím se na Vás s vědomím, že na moje otázky by možná lépe odpovídal dětský psycholog, ale přesto - snad mi dáte alespoň nějakou inspiraci. Navíc si myslím, že se ani já sama s nastalou situací nevyrovnávám úplně bez problémů. Takže: v současné době jsem v rozvodovém řízení (manžel s námi nežije už rok a čtvrt), z manželství mám 4,5 letou holčičku. V současné době jsem si našla přítele, rovněž s dcerkou (tříletou). Náš vztah zatím trvá příliš krátkou dobu (2 měsíce) na to, aby bylo možné něco hodnotit - ale přece jen není snadné ubránit se myšlenkám na budoucnost. Zvláště v situaci, kdy přece jen existuje jistá obava o to, aby se neopakovala historie (vdávala jsem se z lásky, dítě jsme oba chtěli, znali jsme se tři roky - a až zpětně si člověk uvědomí, že na spoustu věcí pohlížel růžovými brýlemi a že ta volba možná nebyla ta správná.) Takže nyní nějak nejsem schopná přistupovat k novému vztahu bez nedůvěry a asi i strachu a mám různá stadia :-)) - od stavu zamilovanosti až po stav těžkých pochybností. Tyto pochybnosti jsou navíc silně násobeny pocity zodpovědnosti vůči dcerce. A tímto se dostávám k jádru mého dotazu - jen si ještě myslím, že by bylo vhodné zde popsat její situaci. Jedná se o velmi inteligentí, citlivé dítě. Když začala chodit do školky (ve 3 letech), zpočátku se s tím vyrovnávala ztuha - vždy se dětí spíše bála, neuměla hájit své zájmy a na "bitky z pískoviště" nebyla příliš zvyklá - trpí kožními problémy, a tak hřiště nebylo vhodné prostředí. Během prvního roku byla taková ťunťa, spíše zakřiknutá a kamarádila (a dodnes kamarádí) s holčičkou podobného ražení. Přes prázdniny se zlepšila, učitelky ve školce byly změnou velmi překvapené a už to zdaleka nebylo tak zakřiknuté dítě, co se nechce příliš zapojit. Pochopitelně - většinu času, který s ní trávím já, trávíme pouze my dvě. Otec se o ni velmi zajímá, pravidelně ji vyzvedává ze školky, ve všední dny s ní tráví část odpoledne (dnes už je to spíše chvilka, protože ji vyzvedává později, než dříve) a pryč odchází, když já přijdu z práce. Dále si ji bere ob víkend k sobě domů (a ke své přítelkyni). Nyní, po roce kdy jsem byla sama, mám tedy přítele. Pomalu začínáme trávit nějaký čas společně (výlet na chatu, návštěva doma atd.) Nyní Vám popíšu konkrétní situaci, která byla "poslední kapkou", jež mě vyprovokovala k napsání tohoto dotazu. Přítel i se svojí dcerkou byli u nás na návštěvě na víkend (i s noclehem) a byla to dost náročná situace (musím přiznat, že i pro mě). Moje jindy hodná a tichá holčička (i když toto je možná hodnocení ze setrvačnosti - v poslední době začíná více zlobit - hlavně VELMI odmlouvá a je drzá - vzhledem k její bohaté slovní zásobě a inteligenci mám občas pocit, že se dohaduju s třináctiletou puberťačkou - a také neposlouchá) - tak tedy moje dříve hodná a tichá holčička :-)) se změnila v ďáblíka, který rozhodně nemá problém vyrvat hračku z ruky té mladší, když má ta mladší někam jít, tak ji popadnout "za flígr" a prostě ji tam dotáhnout a pokud dělají něco dohromady, tak tuto činnost organizovat. Její chování se mi v průběhu tohoto víkendu nelíbilo a je nutné říct, že dostávala "kapky". Ale když o tom přemýšlím, myslím, že by nebylo správné její nevhodné chování ignorovat. Snažila jsem se vyhledávat pozitivní věci, které udělala a chválit ji, abych dostala celou situaci trochu do rovnováhy, ale i tak byl v počtu napomínání a zlobení se a chvály výrazný nepoměr. Ta mladší byla docela hodná - zřejmě se v cizím prostředí ostýchala (zlobit taky umí, ale ještě je malá a taková bezelstná) Její zlobení je ještě takové přímočaré, dětské. Pochopitelně se nabízí vysvětlení, že moje holčička žárlí, ale nějak mám pocit, že to není to úplně správné – nebo aspoň jediné -vysvětlení. Protože když se jí zeptám, jestli by chtěla, aby nás přítel s dcerkou zase navštívili, tak říká, že ano, v neděli odpoledne (čili v závěru zmíněného víkendu) dostala na výběr, zda půjdeme už samy na procházku anebo ještě k nim na návštěvu (poprvé) a ona si vybrala návštěvu a dokonce to šla příteli oznámit.
Abych celý tento dotaz shrnula do několika otázek:
1) jak reagovat na její zlobení a nevhodné chování
2) mám nechat přítele rovněž zasahovat (asi dvakrát - když se chovala opravdu děsně - se do záležitosti vložil (asi vcelku taktně) - zprvu jsem z toho neměla úplně nejlepší pocit, ale holčička to pro mě naprosto překvapivě vzala a vstřebala a zafungovalo to
(zde možná zajímavý postřeh - na dotaz, jak se jí můj přítel líbí - okamžitá reakce "hezkej" :-)) a když jsem se ptala, jaký se jí zdá, tak říkala že jako dobrý, akorát že je jí někdy líto té mladší holčičky, že na ní není někdy moc hodný. - já jsem pochopitelně nic takového nepozorovala) Jinak celý tento víkend ona hodnotila pozivitvně, že se jí to líbilo a tak a na otázku, jestli se tedy mám zkusit zase někdy domluvit, že bychom byli všichni spolu, odpověděla, že ano...)
3)jak řešit spory mezi děvčátky - snažím se být spravedlivá a měřit oběma stejně. Ale je to pro moji holčičku zvládnutelné? Není to příliš, aby najednou JEJÍ maminka hájila třeba i zájmy jiné holčičky? Ale jak pak zas budovat vztah s tou mladší? Pokud by člověk uvažoval třeba jednou o společné budoucnosti - i pro ni bych chtěla být náhradní maminkou - jinak by to podle mě ani nešlo... Takže nevím, co udělat, aby se ani jedné neublížilo. A pak třeba situace: moje holčička po mě “leze” – objímá mě (sedím na bobku) a tak jako v legraci se mazlíme. No a přijde ta druhá a chce se připojit – což je bezva, protože to pomáhá budovat vztah mezi mnou a jí. Ale ta moje si mě pochopitelně hájí. Vyřešila jsem to tak, že jsem velmi okázale s hlasitým komentářem říkala (pro jednoduchost říkejme mojí holčičce Terezka, dcerce přítele Pavlínka a jemu třeba Honza “taaak, teď obejmeme Terezku, teď Pavlínku, teď Honzu” a tvářila jsem se, jako že to je děsná legrace a tak… ale nevím, jestli je to takhle správně a připadala jsem si přitom divně.
Myslím, že jsem toho tady napsala už hodně a otázek je asi nekonečné množství. Ale přesto bych Vás požádala o názor, o radu. Jsem si vědoma, že se pohybuju na velmi tenkém ledě a strašně nerada bych něco pokazila. Jestli Vás napadá něco, čeho se určitě vyvarovat, na co dát pozor, co nepodcenit, z čeho si naopak nedělat hlavu a nechat volný průběh… Za každou radu budu vděčná.
obracím se na Vás s vědomím, že na moje otázky by možná lépe odpovídal dětský psycholog, ale přesto - snad mi dáte alespoň nějakou inspiraci. Navíc si myslím, že se ani já sama s nastalou situací nevyrovnávám úplně bez problémů. Takže: v současné době jsem v rozvodovém řízení (manžel s námi nežije už rok a čtvrt), z manželství mám 4,5 letou holčičku. V současné době jsem si našla přítele, rovněž s dcerkou (tříletou). Náš vztah zatím trvá příliš krátkou dobu (2 měsíce) na to, aby bylo možné něco hodnotit - ale přece jen není snadné ubránit se myšlenkám na budoucnost. Zvláště v situaci, kdy přece jen existuje jistá obava o to, aby se neopakovala historie (vdávala jsem se z lásky, dítě jsme oba chtěli, znali jsme se tři roky - a až zpětně si člověk uvědomí, že na spoustu věcí pohlížel růžovými brýlemi a že ta volba možná nebyla ta správná.) Takže nyní nějak nejsem schopná přistupovat k novému vztahu bez nedůvěry a asi i strachu a mám různá stadia :-)) - od stavu zamilovanosti až po stav těžkých pochybností. Tyto pochybnosti jsou navíc silně násobeny pocity zodpovědnosti vůči dcerce. A tímto se dostávám k jádru mého dotazu - jen si ještě myslím, že by bylo vhodné zde popsat její situaci. Jedná se o velmi inteligentí, citlivé dítě. Když začala chodit do školky (ve 3 letech), zpočátku se s tím vyrovnávala ztuha - vždy se dětí spíše bála, neuměla hájit své zájmy a na "bitky z pískoviště" nebyla příliš zvyklá - trpí kožními problémy, a tak hřiště nebylo vhodné prostředí. Během prvního roku byla taková ťunťa, spíše zakřiknutá a kamarádila (a dodnes kamarádí) s holčičkou podobného ražení. Přes prázdniny se zlepšila, učitelky ve školce byly změnou velmi překvapené a už to zdaleka nebylo tak zakřiknuté dítě, co se nechce příliš zapojit. Pochopitelně - většinu času, který s ní trávím já, trávíme pouze my dvě. Otec se o ni velmi zajímá, pravidelně ji vyzvedává ze školky, ve všední dny s ní tráví část odpoledne (dnes už je to spíše chvilka, protože ji vyzvedává později, než dříve) a pryč odchází, když já přijdu z práce. Dále si ji bere ob víkend k sobě domů (a ke své přítelkyni). Nyní, po roce kdy jsem byla sama, mám tedy přítele. Pomalu začínáme trávit nějaký čas společně (výlet na chatu, návštěva doma atd.) Nyní Vám popíšu konkrétní situaci, která byla "poslední kapkou", jež mě vyprovokovala k napsání tohoto dotazu. Přítel i se svojí dcerkou byli u nás na návštěvě na víkend (i s noclehem) a byla to dost náročná situace (musím přiznat, že i pro mě). Moje jindy hodná a tichá holčička (i když toto je možná hodnocení ze setrvačnosti - v poslední době začíná více zlobit - hlavně VELMI odmlouvá a je drzá - vzhledem k její bohaté slovní zásobě a inteligenci mám občas pocit, že se dohaduju s třináctiletou puberťačkou - a také neposlouchá) - tak tedy moje dříve hodná a tichá holčička :-)) se změnila v ďáblíka, který rozhodně nemá problém vyrvat hračku z ruky té mladší, když má ta mladší někam jít, tak ji popadnout "za flígr" a prostě ji tam dotáhnout a pokud dělají něco dohromady, tak tuto činnost organizovat. Její chování se mi v průběhu tohoto víkendu nelíbilo a je nutné říct, že dostávala "kapky". Ale když o tom přemýšlím, myslím, že by nebylo správné její nevhodné chování ignorovat. Snažila jsem se vyhledávat pozitivní věci, které udělala a chválit ji, abych dostala celou situaci trochu do rovnováhy, ale i tak byl v počtu napomínání a zlobení se a chvály výrazný nepoměr. Ta mladší byla docela hodná - zřejmě se v cizím prostředí ostýchala (zlobit taky umí, ale ještě je malá a taková bezelstná) Její zlobení je ještě takové přímočaré, dětské. Pochopitelně se nabízí vysvětlení, že moje holčička žárlí, ale nějak mám pocit, že to není to úplně správné – nebo aspoň jediné -vysvětlení. Protože když se jí zeptám, jestli by chtěla, aby nás přítel s dcerkou zase navštívili, tak říká, že ano, v neděli odpoledne (čili v závěru zmíněného víkendu) dostala na výběr, zda půjdeme už samy na procházku anebo ještě k nim na návštěvu (poprvé) a ona si vybrala návštěvu a dokonce to šla příteli oznámit.
Abych celý tento dotaz shrnula do několika otázek:
1) jak reagovat na její zlobení a nevhodné chování
2) mám nechat přítele rovněž zasahovat (asi dvakrát - když se chovala opravdu děsně - se do záležitosti vložil (asi vcelku taktně) - zprvu jsem z toho neměla úplně nejlepší pocit, ale holčička to pro mě naprosto překvapivě vzala a vstřebala a zafungovalo to
(zde možná zajímavý postřeh - na dotaz, jak se jí můj přítel líbí - okamžitá reakce "hezkej" :-)) a když jsem se ptala, jaký se jí zdá, tak říkala že jako dobrý, akorát že je jí někdy líto té mladší holčičky, že na ní není někdy moc hodný. - já jsem pochopitelně nic takového nepozorovala) Jinak celý tento víkend ona hodnotila pozivitvně, že se jí to líbilo a tak a na otázku, jestli se tedy mám zkusit zase někdy domluvit, že bychom byli všichni spolu, odpověděla, že ano...)
3)jak řešit spory mezi děvčátky - snažím se být spravedlivá a měřit oběma stejně. Ale je to pro moji holčičku zvládnutelné? Není to příliš, aby najednou JEJÍ maminka hájila třeba i zájmy jiné holčičky? Ale jak pak zas budovat vztah s tou mladší? Pokud by člověk uvažoval třeba jednou o společné budoucnosti - i pro ni bych chtěla být náhradní maminkou - jinak by to podle mě ani nešlo... Takže nevím, co udělat, aby se ani jedné neublížilo. A pak třeba situace: moje holčička po mě “leze” – objímá mě (sedím na bobku) a tak jako v legraci se mazlíme. No a přijde ta druhá a chce se připojit – což je bezva, protože to pomáhá budovat vztah mezi mnou a jí. Ale ta moje si mě pochopitelně hájí. Vyřešila jsem to tak, že jsem velmi okázale s hlasitým komentářem říkala (pro jednoduchost říkejme mojí holčičce Terezka, dcerce přítele Pavlínka a jemu třeba Honza “taaak, teď obejmeme Terezku, teď Pavlínku, teď Honzu” a tvářila jsem se, jako že to je děsná legrace a tak… ale nevím, jestli je to takhle správně a připadala jsem si přitom divně.
Myslím, že jsem toho tady napsala už hodně a otázek je asi nekonečné množství. Ale přesto bych Vás požádala o názor, o radu. Jsem si vědoma, že se pohybuju na velmi tenkém ledě a strašně nerada bych něco pokazila. Jestli Vás napadá něco, čeho se určitě vyvarovat, na co dát pozor, co nepodcenit, z čeho si naopak nedělat hlavu a nechat volný průběh… Za každou radu budu vděčná.
V její náručí
