Re:Puntíkový systém

Dobrý den, Vlaďko,
puntíkový systém, na kterém obecně vzato nic špatného nevidím, bych asi použila spíš jako učitelka ve škole, než jako maminka. A to ve škole bych asi měla zdůraznit. Pro předškolní dítě se mi to zdá nějaké moc, nevím, striktní, náročné. Nešťastné mi ale spíš připadá to spojení s cestou na dovolenou. Nevím, kdy máte jet, ale i kdyby to bylo už za měsíc, je to pro pětileté dítě, pro jeho vnitřní svět, něco tak moc abstraktního a vzdáleného, že se domnívám, že by bylo velmi překvapivé, kdyby to mělo vůbec nějaký účinek. I když se na dovolenou těší, to těšení probíhá pravděpodobně v trochu jiné rovině, než každodenní aktivity, myšlenky, nápady dítěte. Nemyslím si, že když bude mít syn nějaký „nezbedný“ nápad, je v jeho moci zastavit jeho provedení tím, že si řekne, „pozor, budu mít černý puntík a bude-li jich moc, nepojedu na dovolenou“.
Zrovna tak slibovat, že se polepší je příliš abstraktní a v podstatě nic neříkající.
U dětí, a to i školních, mnohem lépe fungují krátkodobé motivace a zcela konkrétní požadavky a informace. Dítě potřebuje dostatek informací o tom, co je dobré, žádoucí, pěkné, milé…
Takže třeba, když bude dost červených puntíků nebo víc červených než černých, nevím, jak to máte postavené, tedy, „když splníš určitou míru mých požadavků, bude něco, co si řekneš ty“. Může to být společná návštěva ZOO nebo kina, „Mekáče“, loutkového představení…, podle toho, co má dítě rádo, ale nejdéle o víkendu. Nebo nálepky do alba, pokud nějaké sbírá, společné stavění z Lega…, něco, co by rád dělal častěji, ale nebývá na to většinou moc času nebo chuti u dospělých členů domácnosti.
Ještě spíše bych ale doporučila, opustit zatím ty černé puntíky, a dávat jen červené. Vychovávat hlavně zákazy, domluvami, tresty, znamená spíše, že říkáte dítěti, „kudy nemá chodit“, ale jako by se od dítěte očekávalo, že bude samo vědět, kudy má jít. To ale dítě neví, pokud mu to někdo neřekne nebo neukáže nebo pokud to nezažije, jako něco, co je příjemné. Je prokázáno výzkumy, že účinnější je, vychovávat pomocí toho, že budete zviditelňovat věci žádoucí, učit, ukazovat, jak věci udělat dobře, zažívat to spolu.
Určitá míra důslednosti je potřebná, ale, potřebné je také, ukázat dítěti, že existuje i možnost nápravy a odvrácení trestu vlastní aktivitou, případně i možnost odpuštění.
Podobné projevy jaké popisujete u syna, se také objevují u dětí kolem třetího roku věku, jde o tzv. období vzdoru, které je zcela přirozené. Osobnost dítěte se „odděluje“ od osobnosti matky, na níž je zpočátku zcela závislé. Závislé z hlediska výživy, péče, závislé na jejím hodnocení světa, které dítě zprvu téměř bez výhrad přejímá… Toto oddělení a nabytí vědomí vlastní osobnosti, je velmi důležité pro další vývoj dítěte. Dítě si začne uvědomovat, že má vlastní vůli, vlastní „JÁ“, že může rozhodovat o tom, co udělá a co ne, a, postupně, jak získává zkušenosti, uvědomuje si i to, že je také zodpovědné, že se může rozhodnout dobře nebo špatně...
Je důležité těmito etapami projít. Je také důležité, aby blízcí dospělí osobnost dítěte a jeho samostatná rozhodnutí do určité míry respektovali, v některých případech i podporovali vědomí dítěte, že je schopné se, aspoň někdy, rozhodovat samo, že může, do určité míry, důvěřovat svému hodnocení situace…
Je možné, že, protože je syn jedináček, a hodně času jste trávili převážně spolu, když tatínek nemá moc času, vydržela tato vazba déle, a syn prožívá své „období vzdoru“ teď, což je samozřejmě pro Vás jako maminku velmi náročné, protože pětileté dítě už je vynalézavější a má více nápadů, a je celkově hůře zvládnutelné, než dítě tříleté. Zároveň se mi zdá, že je syn dosud opravdu velmi závislý na tom, aby mu dospělí věnovali pozornost, a, obstarává si ji způsobem, který se mu ukázal jako velmi spolehlivý, a, pro který má zřejmě dostatek informací. S nadsázkou řečeno, ví, co dospělé lidi naštve a ví, že si ho v tom případě určitě všimnou.
Takže, znovu bych doporučila, všímat si hlavně, když udělá něco, co je podle Vás dobře, mluvit o tom, že Vám udělalo radost, když…, že to bylo fajn, když…, a aspoň doma, si těch případných zlobení, provokací… všímat spíš méně. Konstatovat třeba, že se Vám to nelíbilo, že Vás něco mrzí, ale nedělat dlouhé přednášky, výčitky, nevyžadovat sliby, že už nikdy… Je možné, že pokud se pro tento přístup rozhodnete, bude to zpočátku pro syna velmi překvapivé, a, spíše doma, se zlobení, na nějakou dobu, zvýrazní. Je však pravděpodobné, že ve školce se to spíše uklidní.
Možná by také bylo dobré, nezůstávat s tím sama a najít si dětského psychologa.
Jako velký přínos bych viděla, kdyby se synovi mohl občas věnovat tatínek.
Rozhodně bych Vám doporučila knihu pana prof. Matějčka: „Po dobrém nebo po zlém, aneb o výchovných odměnách a trestech“, případně jeho další knihu, „Co, kdy a jak ve výchově dětí“.
Moc pěkná kniha, kterou si můžete se synkem číst, ale ještě spíš si nad ní povídat, jak je to u Vás doma, ve školce, a ve světě okolo, jak to bylo, když jste byla malá, co Vás bavilo…, co se líbí Vám, co synovi, tátovi…, je velká růžová kniha „Náš svět“ autorek Evy Veberové a Šedivé. Je velmi vhodná právě pro téměř předškolní děti.
Podívejte se také do starších odpovědí na téma LMD, hyperaktivita, zda se to synovo zlobení nepodobá projevům popisovaným u těchto dětí. Pak by ta návštěva psychologa, případně pedagogicko-psychologické poradny byla rozhodně na místě.
A nakonec bych si dovolila ještě jednu poznámku, z dopisu se mi zdá, že Vám velmi záleží na tom, aby byl syn dobře vychovaný, a věnujete tomu dost úsilí a přemýšlení. A tak si myslím, že si můžete dovolit poněkud polevit a příliš se netrápit stížnostmi paní učitelky. Pokud syn jen rošťačí nebo nespí, myslím, že není rozhodně sám. Do značné míry je věcí paní učitelky, aby toto ve školce zvládla, případně, aby bylo v režimu školky pamatováno i na děti, které už po obědě nespí. Někde čtou nebo pouštějí dětem pohádky, relaxační hudbu nebo mají „nespavé“ děti postýlky trochu stranou od ostatních… (Pokud by ubližoval druhým dětem nebo vymýšlel vyloženě nebezpečné aktivity, bylo by to něco jiného.) A tak bych to brala tak, že si paní učitelka má právo postěžovat, a já, jako maminka ji mohu vyslechnout a souhlasit s ní, protože péče o třídu předškolních dětí je rozhodně náročná, ale žádné dítě není automat a nebude dělat pořád jen to, co chtějí dospělí, a kluci bývají občas živější, a právě inteligentní a tvořivé děti mají někdy nápadů, až z toho jde jednomu hlava kolem.
Berte prosím tento dopis spíše pouze jako souhrn nápadů, postřehů, námětů, pro Vaše další úvahy, nikoli jako nějaká striktní doporučení a „rady“.
Mějte se pěkně
Mgr. Silvie Nedvědová