Dědičnost nebo velká zátěž

Vážená paní doktorko, snad se mi podaří stručně vyjádřit náš problém, i když je částečně pro dětského psychiatra.
Jsem 10 let v invalidním důchodu, poté co se u mě projevila psychická porucha, diagnostikovaná jako schizoafektivní psychoza. Můj stav se však stabilizoval, já se vdala a jsem celkem bez potíží. Užívám neurol, ale přiznám se, že jen když je mi hůř.
Máme 2 syny. První byl doslova vymodlený, a asi jsme mu to dávali i najevo, protože si zvykl na život korunního prince.Před dvěma lety dostal bratříčka a mají se ,zdá se, rádi. Starší syn začal chodit do školy a je toho asi na něj moc.Ve škole je rád, ale reaguje nepřiměřeně až hystericky na každou maličkost. Pozorujeme to doma, ze školy se ná¨m ještě nic takového nedoneslo.Pro ilustraci dám příklad: v televizní soutěži prohraje jeho favorit a on začne hystericky plakat, spíš řvát a ten stav je schopen udržet i hodiny.Ráno vstává s pláčem, má-li jít včas spát, opět pláče.Snad je to přirozené, a pro něj uvolňující, ale nás už to opravdu stresuje. Ty situace se odehrávají den co den. Prosím, poraďte jak nejlépe reagovat, když už pláče a jak tomu předejít, když se jedná o základní věci, které se nedají z denního rozvrhu vyškrtnout. Neprojevuje se u něj ranné stadium, mé psychozy? Děkuji za odpověď. jitka kahounová