Otázka
Odpověď
Re:Sekundární neplodnost
30.10.2002 20:35:13 Lenka Šimková
Vážená paní Petro,
bezpochyby jste prošla velmi těžkým životním údobím a je obdivuhodné, jak moc na sobě pracujete, kolik jste už toho absolvovala, abyste se dala do pořádku. Jak to je přesně s psychickým blokem, o kterém uvažujete, je velmi těžké odhadnout. Samozřejmě že psychické a tělesné procesy jsou provázány často více než si jsme ochotni připustit, zároveň je to v zásadě nezměřitelné a velmi individuální. To, že všechna vyšetření dopadla u Vás dobře, ještě nemusí znamenat, že nějaké další neobjeví možnou příčinu, proč se Vás zatím nedaří další otěhotnění. (Často ženy, které touží po dítěti, mají vysokou hodnotu prolaktinu, který je sice užitečný při kojení, ale má negativní vliv na možnost početí.)
Nicméně předpokládejme, že když se Vy sama zaobíráte myšlenkou na psychickou podmíněnost problému otěhotnět, mohlo by na tom něco být. Takže se pokusím ptát, odkud se u Vás tahle myšlenka vzala (přišla jste na to sama nebo se Vás na to někdo již ptal a Vás to zaujalo) a co to pro Vás znamená? Máte v sobě nějakou ambivalenci vůči dalšímu těhotenství? (např. přání mít dítě proti obavám z dalšího traumatu). Nebo prostě jakékoli jiné pochybnosti, které byste ještě měla vyřešit do té doby než budete znovu těhotná?
Z jiného soudku by byly mé otázky na to, jakou část Vašeho života zabírá nyní Vaše snaha
o otěhotnění, máte-li také nějakou oblast, kde si můžete odpočinout a zabývat se také něčím jiným (i když to bývá obtížné). Možná bych vám také položila otázku, kdy si budete moci říci, že jste udělala všechno, co bylo ve Vašich silách a začnete hledat jiné řešení (IVF, adopce, dočasný odpočinek od léčení či cokoli jiného).
Stejně tak bych se ptala na Vaše pocity spojené s případnou asistovanou reprodukcí – doporučovala bych Vám na ni jít až tehdy, kdy si budete jistá, že si to opravdu přejete. Určitá skepse je jistě na místě, nikdo nemá 100% jistotu, že mu IVF pomůže, nicméně výsledky jsou prokazatelné. Navíc součástí léčby je vždy i hormonální podpora, aby tělo bylo co nejvíce na přijetí embrya připraveno, takže je vždy naděje, že i kdyby platilo to, co píšete o mozku a hormonech, je zde naděje, že léčba „zvenčí“ nastartuje i ty správné procesy „uvnitř“.
Ráda bych Vám nabídla, pokud jste z Prahy nebo sem míváte cestu, rozmluvu jak o problémech s početím, tak případně i o tom, jak zvládnout IVF, pokud se k němu odhodláte nebo o čemkoli jiném, co by pro Vás bylo v těchto souvislostech podstatné.
Zdraví
Lenka Šimková, www.isz.cz/ratolest (tel.: 732- 73 93 94)
bezpochyby jste prošla velmi těžkým životním údobím a je obdivuhodné, jak moc na sobě pracujete, kolik jste už toho absolvovala, abyste se dala do pořádku. Jak to je přesně s psychickým blokem, o kterém uvažujete, je velmi těžké odhadnout. Samozřejmě že psychické a tělesné procesy jsou provázány často více než si jsme ochotni připustit, zároveň je to v zásadě nezměřitelné a velmi individuální. To, že všechna vyšetření dopadla u Vás dobře, ještě nemusí znamenat, že nějaké další neobjeví možnou příčinu, proč se Vás zatím nedaří další otěhotnění. (Často ženy, které touží po dítěti, mají vysokou hodnotu prolaktinu, který je sice užitečný při kojení, ale má negativní vliv na možnost početí.)
Nicméně předpokládejme, že když se Vy sama zaobíráte myšlenkou na psychickou podmíněnost problému otěhotnět, mohlo by na tom něco být. Takže se pokusím ptát, odkud se u Vás tahle myšlenka vzala (přišla jste na to sama nebo se Vás na to někdo již ptal a Vás to zaujalo) a co to pro Vás znamená? Máte v sobě nějakou ambivalenci vůči dalšímu těhotenství? (např. přání mít dítě proti obavám z dalšího traumatu). Nebo prostě jakékoli jiné pochybnosti, které byste ještě měla vyřešit do té doby než budete znovu těhotná?
Z jiného soudku by byly mé otázky na to, jakou část Vašeho života zabírá nyní Vaše snaha
o otěhotnění, máte-li také nějakou oblast, kde si můžete odpočinout a zabývat se také něčím jiným (i když to bývá obtížné). Možná bych vám také položila otázku, kdy si budete moci říci, že jste udělala všechno, co bylo ve Vašich silách a začnete hledat jiné řešení (IVF, adopce, dočasný odpočinek od léčení či cokoli jiného).
Stejně tak bych se ptala na Vaše pocity spojené s případnou asistovanou reprodukcí – doporučovala bych Vám na ni jít až tehdy, kdy si budete jistá, že si to opravdu přejete. Určitá skepse je jistě na místě, nikdo nemá 100% jistotu, že mu IVF pomůže, nicméně výsledky jsou prokazatelné. Navíc součástí léčby je vždy i hormonální podpora, aby tělo bylo co nejvíce na přijetí embrya připraveno, takže je vždy naděje, že i kdyby platilo to, co píšete o mozku a hormonech, je zde naděje, že léčba „zvenčí“ nastartuje i ty správné procesy „uvnitř“.
Ráda bych Vám nabídla, pokud jste z Prahy nebo sem míváte cestu, rozmluvu jak o problémech s početím, tak případně i o tom, jak zvládnout IVF, pokud se k němu odhodláte nebo o čemkoli jiném, co by pro Vás bylo v těchto souvislostech podstatné.
Zdraví
Lenka Šimková, www.isz.cz/ratolest (tel.: 732- 73 93 94)
V její náručí
