Otázka
Odpověď
Práce z domu a kontakt s lidmi
12.11.2002 12:57:47 Šárka
Vážená paní doktorko, po mé druhé mateřské dovolené jsme se s manželem domluvili, že budu pracovat doma. K tomuto řešení jsme dospěli na základě toho, že první dcera byla neustále nemocná, v práci jsem často chyběla, k tomu pravidelné lékařské kontroly, prázdniny, vánoce, kroužky atd. Manžel se nikdy z práce uvolnit nemohl. Nejsem ambiciózní typ, ani jsem neměla pracovní místo, kde bych si mohla budovat pozici. Nyní doma dělám práci, která je zcela odlišná od mé původní profese, ale zajímavější. Všechno mě vlastně manžel naučil a práci mi také dodává. A to je také jeden můj problém. Jsem na něm v podstatě zcelá závislá, uklízí mně na pracovním stole, v počítači, dělám občas chyby. Mám z něj někdy pocit, že to vůbec neumím a že to je strašné, co jsem zase vytvořila. Navíc mě bere tak, že já jsem přece pořád k dispozici u dětí, když on chce někam jít, jen mi to oznámí. Ale i přesto mně to doma vyhovuje zatím víc, než kdybych měla pevnou pracovní dobu ve firmě a v podstatě velké problémy při nemoci dětí, návštěvě lékaře atd.
Ale po téměř dvou letech domácí práce se někdy začínám užírat, že nemám kontakt s lidmi. Když přijde manžel z práce, přímo ho vysávám, co je nového. Rozhodla jsem se s tím něco udělat, že začnu někam chodit. Začala jsem chodit cvičit, do knihovny. Ale všechno v podstatě sama. A tady je můj druhý problém. Já nemám, s kým bych tam šla. Kamarádky z mládí bydlí daleko a kamarádky z našeho města se slovem kamarádky asi nedají nazývat. Spíš známé, se kterými se občas náhodně potkám, pozdravím, zeptáme se, jak se máš a to je tak všechno. Snažila jsem se domluvit se s nimi do kina, na návštěvu, na cvičení, na kafe, na akci pro děti. Ale vždy vycházela iniciativa ze mě, občas jsme někam šly, ale holky nikdy nezavovaly první mně. Cvičit chodí s někým jiným, na návštěvu nemají čas. Mám pocit, že snad na mně jim něco vadí. Ani nezavolají, abysme si popovídaly. Vždy jsem volala první já, ale ne tak často, abych se vnucovala. Když se zeptám, proč se neozvaly, říkají - chodíme do práce, nemáme čas, někdy se ozveme. Mám dojem, že mě berou tak, že mám všechno, nový byt, auto, nemám si nač stěžovat. Navíc nejsem typ, který se spřátelí hned a s každým. Zní to dost paradoxně, ale já nevím, jak mám vyplnit chvilky volného času, kterého také nemám nazbyt, abych si trošku odpočinula od našeho bytu, dověděla se, co je nového a s někým si popovídala.
Děkuji Vám za odpověď. Šárka
Ale po téměř dvou letech domácí práce se někdy začínám užírat, že nemám kontakt s lidmi. Když přijde manžel z práce, přímo ho vysávám, co je nového. Rozhodla jsem se s tím něco udělat, že začnu někam chodit. Začala jsem chodit cvičit, do knihovny. Ale všechno v podstatě sama. A tady je můj druhý problém. Já nemám, s kým bych tam šla. Kamarádky z mládí bydlí daleko a kamarádky z našeho města se slovem kamarádky asi nedají nazývat. Spíš známé, se kterými se občas náhodně potkám, pozdravím, zeptáme se, jak se máš a to je tak všechno. Snažila jsem se domluvit se s nimi do kina, na návštěvu, na cvičení, na kafe, na akci pro děti. Ale vždy vycházela iniciativa ze mě, občas jsme někam šly, ale holky nikdy nezavovaly první mně. Cvičit chodí s někým jiným, na návštěvu nemají čas. Mám pocit, že snad na mně jim něco vadí. Ani nezavolají, abysme si popovídaly. Vždy jsem volala první já, ale ne tak často, abych se vnucovala. Když se zeptám, proč se neozvaly, říkají - chodíme do práce, nemáme čas, někdy se ozveme. Mám dojem, že mě berou tak, že mám všechno, nový byt, auto, nemám si nač stěžovat. Navíc nejsem typ, který se spřátelí hned a s každým. Zní to dost paradoxně, ale já nevím, jak mám vyplnit chvilky volného času, kterého také nemám nazbyt, abych si trošku odpočinula od našeho bytu, dověděla se, co je nového a s někým si popovídala.
Děkuji Vám za odpověď. Šárka