Otázka
Odpověď
Nucení močit
24.3.2004 19:56:21 Miki, šestiletý syn
Vážená paní doktorko!
Chtěla bych se připojit k dotazu paní Šimečkové ze dne 17. 3. 2004. Náš šestiletý syn má poslední čtyři měsíce také časté nutkání močit. Na rozdíl od holčičky nemá starosti, bude-li kam a kdy se vyčůrat, ale zato je schopen ve školce jít údajně až 10x či 15x na toaletu, a to třeba i těsně za sebou. Doma je to výrazně lepší, ale přece jen se stává, že se dojde vymočit, a během minuty či tří jde znovu. Nejčastěji se to opakuje, když má usínat, když máme někam odcházet (na vlak, do školky; v takových chvílích je to pochopitelně nejpalčivější), ve školce, nebo i jindy doma, když není zabrán do nějaké zajímavé činnosti. Objevilo se to také u lékaře nebo v hypermarketu. Při opakovaném chození močit už pochopitelně pak nemá ani co močit.
Snažíme se si toho moc nevšímat, příliš na to nereagovat, ale zcela bez povšimnutí to přejít moc nelze, protože syn má – jako i v jiných věcech – velikou potřebu nám o všem říkat, takže i když jde např. na toaletu, oznámí nám to, a nedá pokoj, dokud mu to „neodsouhlasíme“ nějakou tou větičkou.
Co se synových potíží týče, nejhorší je, že víme, že není vše zcela v pořádku. Syn je od přírody takový bojácnější, stydlivější, neprůbojný, pomalý, úzkostný, nesamostatný. Jenže v naší školce jsou vítány jen děti samostatné, rychlé, nebojácné, společenské. Téměř dva roky jsem optimisticky a důvěřivě věřila, že kusé informace o dění ve školce jsou jen náhodné incidenty, které se už nebudou opakovat a které nijak neovlivní život našeho dítěte. Ale během letošního ledna se vše tak nějak vyostřilo, vše zapadlo na svá místa jako do mozaiky, a vznikl velmi neuspokojivý obraz. Obraz školky, která je sice slušně vybavena, ale učitelky se v ní nijak nepředřou. Místo aby se i poněkud handicapovanému dítěti věnovali s respektem a péčí, nechávají ho napospas jeho nejistotám, vyjadřují se o něm docela dost hrubě, a místo co by mu pomáhaly, podle intonace hlasu ředitelky MŠ lze soudit, že ho spíš jen kritizují, odsuzují, zavrhují. Pochvaly na synovu adresu jsem také slyšela, abych byla objektivní, ale domnívám se, že to nenahradí vstřícnost a aktivitu v oblasti, kde ji dítě potřebuje. – Suma sumárum je tu možnost, že časté nucení močit je zapříčiněno psychikou syna, jeho strachem ze školky.
Jak už jsem napsala, syn je po nás po rodičích asi poněkud úzkostnější. Ale navštívili jsme z důvodu častého nucení močit i psycholožku, ta nenašla nic, co by musela komentovat, jen nás ještě poslala pro jistotu k psychiatričce, která nám toho ovšem také moc nepověděla. Ze všech pohovorů vyplývá, že syn je „normální“, ale jestli třeba trpí nějakým nadměrným stresem, který by mohl vyústit až v depresi, to nám nikdo nevyvrátil (a ani nepotvrdil). Dle slov psychiatričky máme vyčkat na výsledky vyšetření v nefrologické poradně (zatím je vše v pořádku, máme prozatím pouze syna každou hodinu nutit na toaletu, sice „sportovně“ a nezávazně, ale už syna vidím, jak je ještě víc vynervovaný z toho, že se „musí“ vyčůrat a třeba mu to zrovna nejde; na hlubší nefrologické vyšetření s cévkováním a dalšími procedurami ještě nedošlo). Zrovna tak jako paní Šimečková i my už si vyslechli, že nás syn vydírá, že upoutává naši pozornost. Poněkud nechápu, proč by to tak mělo být. Mám totiž pocit, že naší pozornosti i lásky má poměrně dost, naopak by neškodilo, kdyby se od nás trochu odpoutal. Jako i paní Šimečková, tak i já musím připustit, že syn je hodně vázán na „své“ dospěláky – rodiče, babičky, ve školce na paní učitelku. Moc se mu nechce hrát si s dětmi, možná se stydí, možná ho paní učitelka neumí a nechce ke hře s ostatními přilákat. Jenže; všichni jsou hotovi nám laskavě „oznámit“, že nás vydírá, ale jak na to máme reagovat, co dělat, abychom tomu zabránili, to už nikdo neřekne. Zrovna tak nám nikdo neřekne, do jaké míry je tedy ten náš chlapec ve školce stresován, je-li to ještě únosná míra, nebo ne, máme-li podnikat nějaké kroky typu nedávat ho do školky, nebo ne, a jak bychom od případně běžného stresu rozpoznali závažný stav hrozící přechodem k závažným depresím.
Je fakt, že jsem dost znechucena laxním přístupem lékařů a psychologů, kteří jako by si s lehčími případy nevěděli rady; snad všichni čekají, až pacient (dítě) přestane přijímat potravu, začne zvracet, hubnout, zkrátka mít „průkazné“ symptomy. Přála bych si, kdyby nám někdo poradil i přesto, že náš syn evidentně není zrovna bůhvíjak „těžký“ případ. Všude se můžeme dočíst a doslechnout o tom, jak děti potřebují ke svému vývoji příhodné podmínky, pochopení, pomocnou ruku, jak je potřebné potížím předcházet, jak důležitá je prevence, ale když se na odborníky obrátíte v praxi, pošlou vás k šípku.
Jediným „šikovným“ vyústěním celé situace by bylo, kdyby se prokázalo, že jde čistě o fyziologickou záležitost, a celý problém se vyřešil užíváním nějakých prášků. Ale jestliže by skutečně šlo o problém psychický, tak synovi žádná vyšetření nepomohou. Copak doma, tam to nějak vydržíme, ačkoliv i dnes máme výčitky, že má syn problémy, a my mu neumíme pomoci. Ale napřesrok začne chodit do školy, a skutečně si nedovedu představit, že nějaký kantor bude ochoten syna pouštět na toaletu třeba pětkrát či desetkrát za vyučovací hodinu.
Pokud nám nějak poradíte, nebo aspoň pomůžete prosvětlit tmu nevědomosti, ve které tápeme, budeme Vám moc vděčni.
Chtěla bych se připojit k dotazu paní Šimečkové ze dne 17. 3. 2004. Náš šestiletý syn má poslední čtyři měsíce také časté nutkání močit. Na rozdíl od holčičky nemá starosti, bude-li kam a kdy se vyčůrat, ale zato je schopen ve školce jít údajně až 10x či 15x na toaletu, a to třeba i těsně za sebou. Doma je to výrazně lepší, ale přece jen se stává, že se dojde vymočit, a během minuty či tří jde znovu. Nejčastěji se to opakuje, když má usínat, když máme někam odcházet (na vlak, do školky; v takových chvílích je to pochopitelně nejpalčivější), ve školce, nebo i jindy doma, když není zabrán do nějaké zajímavé činnosti. Objevilo se to také u lékaře nebo v hypermarketu. Při opakovaném chození močit už pochopitelně pak nemá ani co močit.
Snažíme se si toho moc nevšímat, příliš na to nereagovat, ale zcela bez povšimnutí to přejít moc nelze, protože syn má – jako i v jiných věcech – velikou potřebu nám o všem říkat, takže i když jde např. na toaletu, oznámí nám to, a nedá pokoj, dokud mu to „neodsouhlasíme“ nějakou tou větičkou.
Co se synových potíží týče, nejhorší je, že víme, že není vše zcela v pořádku. Syn je od přírody takový bojácnější, stydlivější, neprůbojný, pomalý, úzkostný, nesamostatný. Jenže v naší školce jsou vítány jen děti samostatné, rychlé, nebojácné, společenské. Téměř dva roky jsem optimisticky a důvěřivě věřila, že kusé informace o dění ve školce jsou jen náhodné incidenty, které se už nebudou opakovat a které nijak neovlivní život našeho dítěte. Ale během letošního ledna se vše tak nějak vyostřilo, vše zapadlo na svá místa jako do mozaiky, a vznikl velmi neuspokojivý obraz. Obraz školky, která je sice slušně vybavena, ale učitelky se v ní nijak nepředřou. Místo aby se i poněkud handicapovanému dítěti věnovali s respektem a péčí, nechávají ho napospas jeho nejistotám, vyjadřují se o něm docela dost hrubě, a místo co by mu pomáhaly, podle intonace hlasu ředitelky MŠ lze soudit, že ho spíš jen kritizují, odsuzují, zavrhují. Pochvaly na synovu adresu jsem také slyšela, abych byla objektivní, ale domnívám se, že to nenahradí vstřícnost a aktivitu v oblasti, kde ji dítě potřebuje. – Suma sumárum je tu možnost, že časté nucení močit je zapříčiněno psychikou syna, jeho strachem ze školky.
Jak už jsem napsala, syn je po nás po rodičích asi poněkud úzkostnější. Ale navštívili jsme z důvodu častého nucení močit i psycholožku, ta nenašla nic, co by musela komentovat, jen nás ještě poslala pro jistotu k psychiatričce, která nám toho ovšem také moc nepověděla. Ze všech pohovorů vyplývá, že syn je „normální“, ale jestli třeba trpí nějakým nadměrným stresem, který by mohl vyústit až v depresi, to nám nikdo nevyvrátil (a ani nepotvrdil). Dle slov psychiatričky máme vyčkat na výsledky vyšetření v nefrologické poradně (zatím je vše v pořádku, máme prozatím pouze syna každou hodinu nutit na toaletu, sice „sportovně“ a nezávazně, ale už syna vidím, jak je ještě víc vynervovaný z toho, že se „musí“ vyčůrat a třeba mu to zrovna nejde; na hlubší nefrologické vyšetření s cévkováním a dalšími procedurami ještě nedošlo). Zrovna tak jako paní Šimečková i my už si vyslechli, že nás syn vydírá, že upoutává naši pozornost. Poněkud nechápu, proč by to tak mělo být. Mám totiž pocit, že naší pozornosti i lásky má poměrně dost, naopak by neškodilo, kdyby se od nás trochu odpoutal. Jako i paní Šimečková, tak i já musím připustit, že syn je hodně vázán na „své“ dospěláky – rodiče, babičky, ve školce na paní učitelku. Moc se mu nechce hrát si s dětmi, možná se stydí, možná ho paní učitelka neumí a nechce ke hře s ostatními přilákat. Jenže; všichni jsou hotovi nám laskavě „oznámit“, že nás vydírá, ale jak na to máme reagovat, co dělat, abychom tomu zabránili, to už nikdo neřekne. Zrovna tak nám nikdo neřekne, do jaké míry je tedy ten náš chlapec ve školce stresován, je-li to ještě únosná míra, nebo ne, máme-li podnikat nějaké kroky typu nedávat ho do školky, nebo ne, a jak bychom od případně běžného stresu rozpoznali závažný stav hrozící přechodem k závažným depresím.
Je fakt, že jsem dost znechucena laxním přístupem lékařů a psychologů, kteří jako by si s lehčími případy nevěděli rady; snad všichni čekají, až pacient (dítě) přestane přijímat potravu, začne zvracet, hubnout, zkrátka mít „průkazné“ symptomy. Přála bych si, kdyby nám někdo poradil i přesto, že náš syn evidentně není zrovna bůhvíjak „těžký“ případ. Všude se můžeme dočíst a doslechnout o tom, jak děti potřebují ke svému vývoji příhodné podmínky, pochopení, pomocnou ruku, jak je potřebné potížím předcházet, jak důležitá je prevence, ale když se na odborníky obrátíte v praxi, pošlou vás k šípku.
Jediným „šikovným“ vyústěním celé situace by bylo, kdyby se prokázalo, že jde čistě o fyziologickou záležitost, a celý problém se vyřešil užíváním nějakých prášků. Ale jestliže by skutečně šlo o problém psychický, tak synovi žádná vyšetření nepomohou. Copak doma, tam to nějak vydržíme, ačkoliv i dnes máme výčitky, že má syn problémy, a my mu neumíme pomoci. Ale napřesrok začne chodit do školy, a skutečně si nedovedu představit, že nějaký kantor bude ochoten syna pouštět na toaletu třeba pětkrát či desetkrát za vyučovací hodinu.
Pokud nám nějak poradíte, nebo aspoň pomůžete prosvětlit tmu nevědomosti, ve které tápeme, budeme Vám moc vděčni.