Re:Pláč jako obrana

Milá Ivo, říkám si, co všechno se asi v malé odehrává, ráda bych ji poznala, ale vím, že to není možné. Myslím si, že její povaha bude stecifická a já sama bych její pláč v těch situacích, které popisujete, určitě nazvala jako obranu. Určitě bych to nenechala tak, aby si nevytvořila nějaký model chování, který by nebyl dobrý a který by si pak nesla dál do života ve školce, ve škole. Pomozte jí, aby uměla sama říct, co chce a co ne. Napadá mě, jestli se nemůže stávat i doma, že je malá tak hodné povahy, že udělá to, co jí řeknete, ale vlastně to dělá proto, že si myslí, že to udělat má, abyste se nezlobila, aby vám to udělala pro radost ... nevím.
Zkuste tedy vždycky, když se to stane venku, jí pomoct tak, že k ní přijdete a když vám ona řekne, že třeba k tomu stromu s dětmi jít nechce, tak si v první fázi za si stoupněte, a pokud to nebude chtít říct ona, řekněte to za ni - nevím, jak se malá jmenuje - např. Jana říká: já s vámi ke stromu nechci jít, děkuju - a uvidíte, jestli jí to pomůže, že jí to dodá sílu, aby to říkala pak i sama. Zkuste taky hledat i doma, jestli byste jí mohla nějak pomoct, pokud by něco nechtěla třeba směrem k babičce, dědovi nebo dalším příbuzným, kteří jsou ze širší rodiny. Pomozte jí vyjadřovat svoje přání ...

Pěkné dny a držím palce Ilona Špaňhelová