Re: Fantazie

Dobrý den Mirko,
myslím, že u dítěte tohoto věku nemusíte mít starosti. „Bujná fantazie“ je normální ještě i u dětí předškolního věku. Spíš se mi zdá, že Váš syn je velmi verbálně zdatný, u chlapců v tomto věku nebývá taková schopnost vyjadřovat své myšlenky slovy obvyklá, a má také už dost velkou slovní zásobu.
Také je u něho zřejmá touha být platným a schopným členem lidského společenství, být prostě „jako Vy“ velcí. Zorganizovat věci, působit na své okolí.
V tomto věku se utváří „Já“ dítěte. Dítě se už velmi dobře vnímá, jako samostatná, oddělená bytost. A také už vnímá, že ostatní lidé mají svoje „Já“, a ta jsou odlišná, mají odlišnou historii. O svém „Já“ toho ale ještě mnoho neví, a tak si může přivlastňovat a vytvářet nějaké zážitky, které by se mu líbily, zdají se mu zajímavé. Takže bych řekla, že muži s vousy se mu asi líbí, a budí v něm důvěru, jsou dospělí, natolik, že mohou být „tatínci“.
Vnímáni reality, tak jak ji vnímáme my dospělí, se utváří postupně a zvolna, během celého předškolního věku.
Pokud by měl velkou potřebu, velkou zdůrazňuji, vyprávět vymyšlené historky ještě v době kolem zápisu do školy, už by to mohl být problém, mohlo by to znamenat, že nemá žádné vlastní zážitky, které by se mu zdály dost zajímavé a hodnotné na to, aby se o ně mohl někdo jiný zajímat nebo by velmi toužil po pozornosti druhých, takže by vlastně pociťoval její dlouhodobý nedostatek nebo by pro něj mohl být ten fantazijní svět příjemnější, bezpečnější než opravdový. Pak by bylo na místě vyhledat odborníka (což samozřejmě můžete udělat i teď, ale myslím, že není třeba se znepokojovat). Někdy se toto stane u dětí, které vyrůstají v nepříznivém prostředí. Někdy ale i u dětí, které jsou skutečně zvláštní, odlišné, ale jak se zdá z dopisu, Váš syn komunikuje celkem v pohodě s řadou lidí, kteří nepatří do nejužší rodiny, dochází do školky, a to jsou věci, které, podle mě lze brát jako informaci o tom, že je v pořádku.
Ale ještě i v mladším školním věku mají děti velkou fantazii, která se projevuje např. v tom, jak si „oživují“ předměty, a při hře jim plynule přisuzují střídavě různé role podle potřeby, jak se samy vtělují do různých postav, třeba sportovců. Je to v pořádku a zcela přirozené.
Obavy z profesionálního lhářství také mít nemusíte. To by myslím souviselo právě s tím, že by si třeba jinak nemohl obstarat dostatek pozornosti nebo by mu jeho vlastní zážitky nepřipadaly dost hodnotné nebo by se bál odsouzení za nějaký prohřešek, prostě, bez toho lhaní by se cítil mezi lidmi špatně, a ono by bylo cestou, jak se cítit aspoň trochu lépe.
Těm scénám se bohužel nějakou dobu nevyhnete, to malé „Já“ je ještě velmi citlivé na zranění, a během toho „usazování do dospělé reality“ mu někdy my rodiče prostě zranění způsobíme, i když dítě milujeme. Dítěti ale i tyto, aktuálně nepříjemné zážitky, poskytují důležité informace, které nezvládne „bez emocí“, ale jsou důležitou součástí vývoje. Jde spíš o to, aby jejich množství nebo intenzita nepřekročily únosnou míru.
Teď jak by například bylo možné s tím zacházet. Použiju jako příklad to telefonování. Podle mého, když Váš syn říká, že zatelefonoval tetě…, možná by to rád skutečně udělal, a tak bych nezávisle na tom, jak jste tu situaci vyřešili, až budete volat nějakému dospělému, kterému by syn taky rád volal, který Vašeho syna zná, má ho rád, je trpělivý… přizvala syna k telefonování. (Vy taky třeba řeknete, zavolala jsem tetě, a syn vás neviděl, jak to děláte, a musí to vzít jako fakt.) Můžete si tedy sednout, můžete mu říci, že každý má nějaké telefonní číslo, ukázat mu číslice a třeba ho nechat nějaké namačkat, domluvit se, co řekne, dát mu k uchu sluchátko, nekritizovat, pokud by do sluchátka nic neřekl nebo nechtěl mačkat čísla, vytáčení je ještě mnohem těžší…, myslím, že sám uvidí, že to není jednoduché, možná, že to vůbec nebude chtít a bude se jen dívat… snažte se citlivě respektovat jeho možnosti, v každém případě mu dáte informaci, že mezi přáním zavolat, a tím, že s někým skutečně mluvíte, je spousta dalších kroků. Možná to pak nějakou dobu přestane, pak ale asi bude dobré, aby měl nějaký svůj, třeba starý opravdový telefon nebo hračku, protože by to mohl chtít zkoušet bez dohledu. A aby třeba věděl, že nemá jen tak zvedat skutečný telefon, protože se za to platí…, ale budete-li to ochotná risknout, možná bude schopný, ještě než půjde do školy, opravdu sám zatelefonovat třeba babičce, když ji bude chtít slyšet, a už bude vědět, že Vám to má ale napřed říci, že potřebuje, abyste mu ukázala nebo napsala číslice… Tak bych asi zacházela i s řadou dalších věcí. V běžném provozu rodiny často není čas, ale pokud se to aspoň někdy podaří, dítě získá důvěru, že mu s objevováním světa jste v zásadě ochotni pomáhat. A tím, že si věci samo může zkoušet, doopravdy, s Vaší podporou, se opravdu nejvíc o skutečném světě doví, a tyto poznatky bude moci opravdu použít.
A někdy, i když se mu to nebude líbit, asi uvidí, že jeho snaha nejde správným směrem, a že se třeba jdete tatínka zeptat, zda mu to, co chtěl, opravdu dovolil…
Lež je nebezpečná, pokud někomu ublíží, jejím prostřednictvím chce někdo někým manipulovat a získat sám nějaké výhody…
Je myslím dobře tuto lež jasně odlišovat od fantazie a „pohádek“.
O tomto období života najdete hodně zajímavého např. v knize „Rodina a jak v ní zůstat naživu“ vydané nakladatelstvím Portál.
Mějte se pěkně
Mgr. Silvie Nedvědová