Re:Nekonečný vztek

Dobrý den, Lenko,
věkové údaje, které se uvádějí, při popisu vývojových období jsou skutečně jen přibližné, průměrné. Psychický vývoj, duševní zrání probíhá ještě více individuálně a u každého odlišně, než tělesný růst a vývoj.
Takže, pokud se podíváte na starší odpovědi, v kterých se mluvilo o zlostnosti, vztekání… u dětí, rozhodně neuděláte chybu, i když věk, který je u nich uveden se liší od věku Vašeho syna.
Jedna věc je, pokoušet se najít nějakou příčinu, mechanismus, kterým se toto chování u Vašeho syna vyprovokuje, a druhá věc je, chtít se dovědět, co dělat, aby se tomuto chování předešlo nebo aby se zmírnilo, případně bylo méně časté. Povídání o vhodném jednání s dítětem, které se vzteká bylo ve starších odpovědích také.
Co mě ale ještě napadá, při čtení Vašeho dopisu je to, že by asi potřeboval zřetelněji stanovit, kdy, a co může změnit, a může se o tom smlouvat, a on na situaci také může mít vliv, a kdy se nějaké věci dělají pravidelně, a smlouvání, ani agresivní výpady na tom nic nezmění.
Je dobré, aby úplně malé dítě vrůstalo do světa s pocitem, že na něj také může mít vliv, že jeho přání mohou být splněna, a že jsou tu blízcí lidé, na které dítě může působit, aby mu pomohli jeho potřeby zajistit, aby mělo pocit, že svět je přehledný. Toto období, kdy má dítě „vývojový úkol“ získat pocit jistoty, bezpečí, pocit, že svět je celkem vzato místo, kde stojí za to pobývat, a zajímat se o něj…, je to něco jako „pevná půda pod nohama“, je přibližně období prvního roku života. Potřeby dítěte jsou ovšem v té době takové, že je rodiče mohou celkem dobře obsáhnout. Mohou splnit velké procento potřeb, které dítě má.
V průběhu dalšího vývoje dítě ale získává čím dál víc vědomostí o světě i o sobě, roste, rozvíjí se. I jeho potřeby se rozrůzňují, je jich stále víc, všechno se stává složitějším, a dítě je také schopno z té různorodosti čím dál více vnímat, pojmout.
Okolo třetího roku přichází období vzdoru, a zároveň období, kdy dítě začíná říkat Já a pravděpodobně je tady moment, kdy si dítě své „já“ začíná uvědomovat, a více vnímat i druhá „já“ jako odlišné osoby. Jeho pocit „já“ je zatím ještě křehký. Na řadu věcí přicházejících z okolí může reagovat jako na ohrožení tohoto „já“, tedy, zdánlivě přehnaně.
A přichází i další důležité zjištění, je to zjištění o tom, že možnosti lidských jedinců jsou omezené. Toto zjištění do určité míry opravuje onen pocit, o kterém jsem psala, který dítě potřebovalo získat v prvním roce života, nepopírají ho, ale ukazují, že platí jen do určité míry. Kdyby dítě bylo vystaveno těmto složitostem v prvním roce života, mohlo by to pro ně být neúnosné, velmi ohrožující.
V období kolem čtyř let je už připraveno na to, začít tyto složitosti a protiklady v životě zvládat, ale přesto setkávání s nimi může být náročné, znejisťující, boří se staré zkušenosti, vymezuje se nové postavení dítěte, a dítě může někdy reagovat bouřlivě. Třeba na to, že rodiče ne vždy přesně vystihnou, co dítě potřebuje, že nemohou být splněna všechna přání. Nebo na to, že přání dětí a rodičů jsou někdy zcela protichůdná… Že svět vždy nefunguje, jak by si dítě přálo, a že někdy nemá moc, nějak to změnit. Možná proto mají v tomto období děti tak rády pohádky a kouzla. Mávne se hůlkou, a situace, která by se ve skutečném světě řešila dost složitě, je vyřešena ihned, a ke spokojenosti kouzelníka.
Přijmout, že mě někdo má rád, a přitom chce, abych vypnul televizi, když mě je tak hezky, když se dívám, a tak mě ty pohádky baví, a chtěl bych ještě, může být docela složité.
A tak se může stát, že dojde k tomu, co jste popsala. Všechno je ještě komplikované tím, že dítě má přeci jen do jisté míry omezenou slovní zásobu, a řadu věcí vnímá o dost jinak, než dospělí, protože má úplně jinou zásobu zkušeností. V jeho světě mohou být důležité úplně jiné věci, než jaké považují za důležité rodiče. Rodiče na rozdíl od dítěte vědí, protože si to přečetli, že televize sice působí do určité míry jako rozvíjející prvek, ale že by dítě nemělo u ní sedět pořád, protože to není zdravé pro oči, páteř… Dítě žije pocitem, který pravděpodobně je mnohem intenzivnější, je méně korigován vědomostmi, opakovaným prožitím, než u dospělých…
Ve chvíli, kdy byl možná synek unavený, měl určitě výrazně menší kapacitu zvládnout celou situaci, a pravděpodobně byste mu vše spíš zjednodušila, kdybyste to všechno domlouvání a vysvětlování ukončila dřív.
Vůbec nemusí jít o tělesné tresty. Jde o to, vzít na sebe zodpovědnost za to, že budou vymezeny hranice. Někdy je obtížné skloubit snahu dítě respektovat, s tím, že stanovíme hranice, ale podaří-li se to, svět se pro dítě stane přehlednější, jednodušší. A může se stát, že takové napjaté situace budou přicházet spíše méně často.
Vy jste si pravděpodobně velmi přála, aby Váš syn šel spát spokojeně, v dobré náladě, a může se zdát, že když dítěti ještě splníte nějaké přání, a ještě s ním pobudete v pokojíčku, ono se nakonec uklidní, a vlastně se tak naplní Vaše představa o tom, jak by to mělo pěkně fungovat.
Také se ale může stát, že dítě už je přetažené, nebo na něj jde nějaká viróza, rýma… a prostě v tu chvíli není v jeho možnostech být klidné a dobře naladěné. A vlastně cítí, že jste nějak nastavena ještě něco pro něj udělat, možná neví proč, že cílem má být, aby se uklidnil…, je v nějakém prostoru, kde se neorientuje.
A tak by bylo by na místě říci stop, i když zatím nerozumíte, nebo Vás to trápí. A unést, že se třeba jednou za čas výjimečně stane, že půjde spát se špatnou náladou.
Někdy člověka ovlivňují nějaké osvědčené pravdy, které by v tomto případě mohly třeba říkat něco v tom smyslu, že by se nemělo jít spát, dokud se případné konflikty nevyjasní, tady bych ale spíš doporučovala naslouchat přísloví, které praví „ráno moudřejší večera“.
V tomto věku je navíc dítě v „egocentrické“ pozici vůči světu, to neznamená, že je sobecké, ale že vše hodnotí a uvědomuje si ze svého hlediska, svět funguje pro něj. (Výroky dětí: Měsíc svítí, abychom v noci viděli na cestu. Bude tu ta řeka pořád, až odejdeme?)
Konflikty s dospělými, druhými dětmi jsou tedy nevyhnutelné, dítě se v nich učí, lze ale postupně snižovat jejich frekvenci a intenzitu.
Pro dítě je snadnější, naučit se jak vycházet s druhými zprvu v kontaktu s několika málo známými lidmi (dětmi), na které si má možnost zvyknout, v situaci, kdy jsou maminky přítomny a mohou předejít nedorozuměním, případně je pomoci dětem zvládnout.
Zkušenost každého dítěte, z jeho rodiny je jiná, jiný komunikační styl, trochu posunuté významy slov… k nedorozuměním dochází nevyhnutelně.
Dítě začne plakat nebo udeří, většinou proto, že situaci neumí řešit jinak. Učit ho tedy, že existují pravidla, že je třeba se domlouvat, při hře se střídat, vyjasňovat věci, že druhý může situaci vidět jinak než já a má na to právo. Říkat věci jednoduše, aby se dítě naučilo použitelným postupům v domlouvání s druhými dětmi, které bude moci použít i když bude samo…
U jedináčků navíc je situace trochu složitější, děti, které mají sourozence mají více zkušeností s lidskou odlišností, a nemusí být pro ně tak náročné na ni reagovat. Zkuste se také podívat do starších odpovědí na toto téma. V seznamu odpovědí jsou také náměty k řešení potíží při zahájení docházky do školky.
To odvelení dítěte do jeho pokojíčku, ve chvíli, když vidíte, že vše spěje k podobnému konfliktu, jaký jste popsala může být užitečné. Spíš jde o to, nepoužívat to na všechna nedorozumění, ale jako pomocný prostředek k řešení opravdu náročných situací. Vždyť se může stát, že i rodič nemá svůj den, a to, co by jindy zvládl v pohodě, prostě nejde.
Oba rodiče mají samozřejmě také odlišné zkušenosti, a mohou mít odlišné názory na výchovu, a pokud požadavky rodičů nejsou vyloženě protichůdné, nebo se neliší náhodně podle nálady, ale spíš jde o to, že Vy byste v náročné situaci řekla synovi, ať jde do pokojíčku, a manžel by ho v podobné situaci plácl přes zadeček, nemusí to být na závadu. Jde spíš o to, aby tresty nebyly přehnané, velmi časté, a pro dítě byl systém Vašich výchovných požadavků srozumitelný. V tom smyslu, že se věci pravidelně opakují.
Berte prosím toto povídání spíš jako námět pro vlastní úvahy než jako soubor striktních doporučení. Inspirací by pro Vás mohla být také kniha B. Skynnera a J. Cleese, Rodina a jak v ní zůstat naživu, vydaná nakladatelstvím Portál.
Přeju hodně pohody a trpělivosti
Mgr. Silvie Nedvědová