Diskuze : Hlavní : Babičky a dědové

Nechavam na nich. Jedno dite tam skoro nejezdi, druhe obcas, ale matky se spis strani, je zalezle s otcem v garazi a na zahrade. Matka je a byla general, coz jedno z deti spatne snasi a ja jej chapu. Chova se k detem stejne, jako se chovala k nam. Jen ony jsou v pozici si vybrat, s kym se budou stykat. Matka nechape, co je spatne.
Ja zhruba ve stejnych letech odmitala jezdit zase k jeji matce. Byly to pobyty ve stylu: prines, podej, udelej. To same jsem mela doma, tak proc si jezdit pro nasup, ze.

Kluci mají prarodice všechny stejne stare, mým rodičům i rodičům ex je 71 let. Jako děti si prázdnin u prarodičů užily hodně, zpětně to vnímám jako něco, za co rodiče obdivuju. V létě měli dovolenou a byli s dětma, neměli chuť trávit svoje volno bez vnoučat. Až jsem sama ve věku, kdy měli první vnouce, tak si říkám, jestli bych byla ochotná veskere svoje volno trávit hlídáním. Asi ne. Já jsem ale nějak hlídání nepotřebovala, prarodiče sami si o děcka říkali. Teď mají rodiče 71 a už nemají koho hlídat. Vnoučata dorostla a i ten nejmladší od ségry už chce být raději doma sám. Pry si počkají na pravnoucata
Jinak by to asi bylo, kdyby nebyl jejich zdravotní stav OK, ale dikybohu a jejich zivotosprave je

Nikdy jsme nebydleli v blízkosti, takže od malička to byly hromadné návštěvy, když jsme jeli na víkend, plus týden o Vánocích a týden dítko samo o letních prázdninách. Prarodiče už k nám pár let nejezdí. Pubertální dítko už musíme krapet nutit a v posledním roce i připomínat, že v tom krátkém čase, když je zrovna v ČR, tak by se mělo ukázat i prarodičům, ale pokaždé to nevyjde.

U nás to bylo tak, že s manželovou maminkou se syn vídal hodně intenzivně, byla vlastně první, kdo ho viděl při narození, pak u nás byla každou chvilku, hodně ho hlídala jako miminko i později ho vyzvedávala ze školky třeba dvakrát třikrát týdně, bývali spolu na zahrádce, jezdili na výlety...pak ho vyzvedávala i ze školy, nebo z družiny...postupně toho času trochu ubylo, hlavně když pak začal jezdit ze školy sám a pak v pubertě, když začal sám jezdit pryč s kamarády. Ale i tak se často vidí třeba každý týden, záleží, jak se to sejde, jestli on je doma, nebo jede někam s kamarády, babička bydlí celkem poblíž a ráda k nám chodí na zahrádku hrabat se v hlíně, bydlí v paneláku a má u nich u domu jen malý záhon. Tak si to užívá u nás. A při té příležitosti třeba zůstane na oběd, nebo si spolu popovídají, syn jí ukáže co nového kde nafotil a natočil...Mají spolu moc pěkný vztah.
S mojí mamkou to bylo složité, protože týden před tím, než se syn narodil, mi zemřel táta, takže jsme všichni byli v takovém "vakuu", pro mamku to byla ohromná rána, byli spolu 35 let a bez táty už se jí nechtělo ani žít...no a já měla novorozeně, které nechtělo jíst, nespalo apod... No a když to vypadalo, že se všechno obrací k lepšímu, jak u nás, tak u mamky, tak v synově roce a půl mamce zjistili rakovinu. No a následovala operace, chemoterapie...navštěvovali jsme jí, ale ne vždycky si kvůli jejímu stavu mohla syna užít. Později, když se dala dohromady, tak si syna užívala víc a i on ji, ale stejně mám pocit, že tam prostě ten vztah nikdy nebude takový, jako s druhou babičkou. Vídají se o hodně míň, většinou spíš v rámci nějakých rodinných sešlostí několikrát do roka, ale mají se rádi.

"U nás byli vždycky prarodiče jakýmsi stmelovacim prvkem, kde jsme se všichni potkávali. Co už nejsou, tak některé sestřenky a bratranky jsem neviděla. Prostě se už nepotkame."

Tuto zkušenost mám také, z vlastní rodiny i z manželovy rodiny.
Když odejdou prarodiče, širší rodina už nemá motiv se pohromadě potkat.
Je to smutné, ale poslední příležitostí, kdy se sejdou opravdu všichni, bývá pohřeb.
Pak se to více či méně rozdrolí.