Diskuze : Peníze a bydlení : Úřední okénko - důchody, sociální příspěvky

u nás je obývák hlavním místem bytu, pobýváme v něm víceméně pořád všichni... v kuchyň máme úzkou, tak se dá fakt jen vařit...
děti mají všechny 3 společný pokojíček, ale víceméně tam jen přespávají, případně pokud někdo potřebuje hodně klidu, zalezou si tam s učením... s pubertou si tam chodívají zalézt do postele s mobilem, knížkou, tabletem (dřív zalézala ta nejstarší, teď spíš syn a občas ta nejmenší)
ložnici máme jako velmi důležitou část, muž se tam chodí schovávat, když má pocit, že už je nás nějak moc, chodí tam koukat na filmy nebo poslouchat muziku... (já se chodím schovávat spíš do té kuchyně )... no a navíc on je skřivan a já sova, takže dost často on jde spát a já ještě koukám na tv a opačně, on o víkendu už vstane a jde do obýváku a já spím... kdybychom měli mít spaní v obýváku, nevyspal by se ani jeden z nás... (nemluvě o tom, že by se stejně děti neustále hádaly, kdo s kým bude v pokoji - 2 místnosti na 3 děti - nikdy by se neshodli )

Žena se nikdy nechtěla starat o dům a odstěhovat se od "zdrojů" města.

A měla v mnohém pravdu, dětem jsme museli speciálně volit školy i gymply, ktreré je integrovaly. Když jsme kupovali byt, byla dopravní dostupnost do jejich škol jedna z klíčových věcí.

Ale z dětství: Táta se s mnohem mladší mámou se vzali, když jsem byl na cestě. Táta byl produbčekovský mladý komunistický funkcionář obecního formátu(bohužel), který dostal bydlení v domku na okraji Prahy. Po začátku normalizace ho samozřejmě vyloučili ze strany, vyhodili z práce i z domku i s těhotnou mamkou. Že mohou bydlet i rodičů. Mj. táta byl alkoholik a bylo to jeho myslím 4. manželství.

Takže jsme bydleli v 1+1 nejprve 5 lidí, pak děda na noc odcházel spát do bytu, který měl ve stejném činžáku níže nevlastní praděda a kde původně pronajímal jednu místnost. Byl koncentráčník, už hodně starý, ale antikomunistický, takže mu to neuznali a babička, která o něj pečovala prakticky pořád nakonec za to neměla roky do důchodu.

Po jeho smrti potom babička s dědou odešla v mých asi 6 letech do jeho bytu (táta je tam prakticky vyhodil) a trochu jako architekt byt zrekonstruoval.

Takže jsme pak žili tak, že já s mámou jsme spali v pokoji (máma se tam zamykala před jeho agresivními výpady, když jsem byl starší, tak raději odcházela k rodičům) a táta na kanapi v kuchyni. Měl tam ČB televizi a kazeťák, ze kterého si v noci, po flámu, pouštěl Dvořákovu Novosvětskou, nebo Svobodnou Evropu na celý činžák. Můj úkol (na mně byl vcelku hodný) to bylo ztlumit tak, aby se neprobudil a nedal si to zase nahlas a aby nebouchali sousedi.

V letech 89-91 děda s babičkou i táta umřeli a my jsme s mámou zůstali sami. Ona nakonec trochu pečovala o dědu, takže v tom bytu už zůstala, já zůstal nahoře v našem původním bytu. Když jsme se s MM vzali v 93, tak jsme tam bydleli, já studoval, trochu to dozařídili vyhozeným nábytkem. Pak jsme do kuchyně koupili pro děti místo kanape palandu, takže mezi nimi a linkou bylo cca 80 cm, kam se otvírala přesně myčka. Děti měli hlavu u ledničky, která jim vrčela na dobrou noc. Ten horní tam mohl i přelést a mít tam polici. V pokoji jsme pak udělali ohromné patro na spaní (sice nad námi bylo asi 80 cm - říkali jsme tomu nácvik na rakev). Vedle lůžka byl na patře velký kumbál zavřený deskami na magnety. Bylo to ale krásné dřevo, pod tím jsme měli 1,90 vysoké sezení a police, skříň a terárium s osmáky degu.

Když jsme se přestěhovali do vlastního (hypo), tak jsme sice měli najednou 68m2 a balkon, oproti těm 40m2, ale díky panelákovým nižším stropům a výrazně blbé dispozici částečně rekonstruovaného bytu to na objem (úložné prostory) vychází vcelku podobně.

A stejně nakonec kluk a holka museli bydlet pohromadě. Podobně jako u mé ženy, já byl jedináček v rodině, jinak tátův benjamínek mezi X dětmi z předchozích vztahů. Aspoň jsme dětem dali větší ložnici skoro 10m2 a sami si vzali původní dětský pokoj.

A nyní konečně vylétnou z hnízda a budeme muset byt zrekonstrovat na pohodlné bydlení, obávám se i bezbariérové, ale tak abych tam mohl v klidu pracovat a zároveň jsme mohli nechat přespat i mladé s vnoučaty při návštěvě města.

Neznámá, já se do ložnice vplížím potmě v jednu v noci, abych se z ní v 6 ráno zase vyplížila. Přes den tam nikdo nejsme. Jenom škoda, že je to zrovna ta největší a nejvíc světlá místnost v baráku. Jedna strana okna na východ a balkón, druhá strana na západ. Ale prostě je to v patře, kuchyň máme dole a kdo by pořád lítal nahoru a dolů. Takže daleko víc využitý je menší obývák dole, který taky není špatný, má okno na západ a je z něj volný průchod bez dveří vedle do kuchyně, která má okno na východ.

Vlastně jedna tet, babiččina setra vychovala dvě děti ve 2+1, maličká maličká, ale obývák obří, přepažili ho na dětskou část za skříní a obývací pokoj, vešel se i jídelní stůl.
U nich bych spíš za tu skříň šoupla manželskou postel, byl to vlastně pokoj v pokoji a dětem dala ložnici.

Evelyn, tak ono to fungovalo dál, jako obývák, jen tam v noci naši spali. A my jsme jako puberťáci stejně byli zalezlí ve svých pokojích. Ale je fakt, že naši nebyli moc na nějaké návštěvy apod., spíš jen jednou za čas nějaká rodinná oslava, jinak k nám moc návštěv nechodilo. A my sice máme obývák samostatný, ale s návštěvami to máme podobně